Přízraky postkomunistické éry
Před několika dny jsem četl poměrně zajímavou knihu:
Tina Rosenberg: The Haunted Land (Facing Europe's Ghosts After Communism), nakladatelství: Vintage Books, 1996, New York.
Prvních 121 stránek je věnováno Československu a České Republice. Tina Rosenberg zpovídá několik důležitých členů bývalé StB, mezi nimi Aloise Lorence a Vladimíra Sterna a také několik význačných dissidentů a chartistů, mimo jiné Jaroslava Baštu a znovu Vladimíra Sterna, tentokráte v roli chartisty. Pro mne to bylo zajímavé čtení. Tina se snaží vysvětlit čtenáři proces lustrací, tak jak ho viděli její dissidenti a chartisti. Domnívám se, že v tomto ohledu byla zcela úspěšná.
Pokud se týče událostí před rokem 1968, Tina historii poúnorové doby příliš dobře nezná a pohodlně si přivlastňuje názory těch, z kterých čerpá látku pro svoji knihu. Pro mne to byla právě ta nejzajímavější část, poněvadž mi dovolila, po prvé od doby "vítězného února", nahlédnout do mozků těch, kteří komunismus v naší zemi nastolili. (Možná, že už nejsem oprávněn používat slova "naší" poněvadž mi současná Česká republika odmítá vrátit občanství).
Jak jsem předvídal již v roce 1949, oprava politického systému musela přijít od komunistů; tak jako oni zničili demokracii, tak oni také museli zničit komunismus. Domnívám se že mnoho lidí, pravděpodobně i většina disidentů a chartistů vycházela z komunistického "vyznání", že to tedy byli buď reformovaní komunisté, nebo ryze idealističtí komunisté (ti, kteří byli toho domnění, že zatím co komunismus podlehl korupci, oni zůstali pravověrní).
Jak jinak by mohli existovat v ČSSR před listopadem 1989? Představte si, že by Vás někdo žádal abyste podepsali něco jako Chartu 77 v roce 49. Jak dlouho by bylo, toho času, dovoleno takovému chartistovi 49 zůstat na svobodě, či vůbec na živu?
Problém s dissidenty, tedy s lidmi kteří rozbili komunistický systém v českých zemích je to, že oni se vůbec nesnažili vykořenit podstatu komunismu, tedy materialismus. To je vidět všude v dnešní České republice. Zatím co vnější aspekty komunismu byly odstraněny, většině Čechům to stále ještě myslí po komunisticko-materialisticku.
Mladí zákonodárci, i když tvrdí, že zavrhují vše, co komunism přinesl, jsou přeci jenom trvale poznamenaní materialistickou výchovou kterou obdrželi za komunismu. Je jasné že ta výchova ovlivňuje (i když si toho nejsou vědomi) jejich jednání ve všech osobních i veřejných stycích. Současná Česká republika je stát, který se chce začlenit mezi demokratické státy, který je však veden lidmi, kteří během svých formativních let byli vystaveni pouze totaliarismu. Proto ty problémy v soudnictví, a v ekonomice. Proto také ta neschopnost jednat v zájmu Republiky s cizinci a dokonce i s exulanty. Myslím, že to je problém, který na neštěstí není možno řešit jinak než časem. Řešení, které jsem v minulosti navrhoval, kde by zahraniční experti ze zemí s dlouhodobou demokratickou tradicí hráli roli poradců, je jak se zdá, nepřijatelné pro české politiky. Téměř všichni si jsou absolutně jisti, že žádné rady nepotřebují. Jak však současná realita ukazuje, pravda je pravý opak.
Miloš Kuhn
Poznámka JČ:
Mohu ubezpečit pana Kuhna, že kdyby se někdo pokusil založit Chartu 77 v roce 1949, stalinský režim by ho zlikvidoval, i kdyby nakrásně tvrdil, že mu jde jen o socialismus. V tom to není. Komunistický režim byl do začátku padesátých let, do Stalinovy smrti, neobyčejně militantní. Otevřené vražednosti pak už nikdy nedosáhl. Charta 77 obsahovala obrovskou názorovou škálu, od přesvědčených socialistů, přes antisocialisty až k velmi přesvědčeným křesťanům. Je pravda, že Charta 77 z diplomatických důvodů nezdůrazňovala svou antikomunističnost, aby ji komunistický režim nezlikvidoval. Režimu bylo obtížnější ji zlikvidovat, když se hlásila k dialogu s ním v rámci existujícího statu quo. Zároveň však byla Charta 77 nesporně alternativním myšlenkovým a politickým proudem, který narušoval komunistickou myšlenkovou hegemonii. Je ovšem pravda, že i čeští disidenti, ať byli jakéhokoliv názoru, byli nutně uzavřeni do vakua komunistické společnosti a nic jiného nepoznali - nutně tím byly jejich postoje vážně poznamenány. To se projevilo po pádu komunismu, kdy se někdy i chartisté jen obtížně shodli s jinými disidenty, které za komunismu tajná policie donutila k emigraci. Zkušenost dlouhodobějšího života na Západě je nesdělitelná, stejně tak jako byla západním občanům nesdělitelná zkušenost života pod komunistickou knutou.
