Hlas lidu: Můj ministr
Mám rád ty bodré chlapíky. Vesničany, co oblékají stejné sako málokdy více než třikrát do roka - na svatbu, pohřeb, půlnoční mši nebo na hasičský bál. Líbí se mi jejich humpolácká neohrabanost, nevadí mi ani drsná a jadrná mluva druhdy maskující toporný stud. Zvykl jsem si na obhroublé žertíky, drobné zlomyslnosti, špatně utajovanou závist i nezištnou obětavost.
Vídávám je, jak se odule kulatí poblíž vyčepního pultu, zčervenalými bambulatými nosy nasávají hořkou vůni Fernetu, polozubými dásněmi laskají nasládlou hopsinku a dychtivě noří neholené brady do piva. “Na Lenina, pijem na Lenina" povykují, když je pak vytáhnou s plnovousem z bílé pěny. Přihlouple se smějí a otáčejí další rundu. Jindy na mě dobrácky mávají od stolu štamgastů, “pojď, Helmute, dej si pivko, musíš bejt z toho Reichu pěkně vyschlej", úlisně se pitvoří, zatímco mi strkají pod zadek napínáček.
Mají prostě v sobě přátelskou zlomyslnost, chuť pobavit se, taky proč ne, na něčí úkor. Známe se léta. Taškařici nekazím, na připínáček si klidně sednu. Bylo by to sobecké, připravit je o tu legraci. Kromě toho není to tak dávno, co jsem sám pečlivě rozlepoval sáčky s cukrem do kávy a obsah nahrazoval šumákem. Sranda holt musí bejt, i kdyby na chleba nebylo.
Proč tedy, když jsem tak tolerantní k škodolibosti a shovívavý k hlupáctví, proč, když chápu náklonnost ke sklence a neodsoudím pokrytecké lhaní, proč k čertu mi tolik vadí naše “vláda sebevrahů"?
Nelze snad oblá souvětí stejně oválného Egona Lánského, který v první větě vysloví myšlenku jen proto, aby ji v poslední větě téhož souvětí popřel, považovat za šibalské čtveráctví? Není to Baštovo chlapácké řvaní na zlolajného žurnalistu jen onen drsný projev tajené náklonnosti? Neměl by mě být sympaticky hlubšími znalostmi hospodářských problémů nezatížený úsudek Grégrův, ktery navrhuje vybudovat další jadernou elektrárnu na Ostravsku, zatímco dostavba stávajícího kolosu v Temelíně vázne? Lze pochybovat o smyslu pro humor lékaře-ministra Davida, který souhlasí s tím, že ze státních zdrojů lze financovat mnohem méně zdravotní péče než dosud,
odmítá ovšem jen pomyslet, že by si snad pacient měl hradit více než Mattoniho kyselku?
Chce to jen chtít rozpoznat čímanství vlády, která posílá ministra - usvědčeného lháře, aby pohrozil Radiu Svobodná Evropa, že jim bude cenzurovat vysílání. Když to totiž u veřejnosti zákonitě neprojde, lze se snadno schovat za pláštík dvojího nebo trojího výkladu, ktery má onen ministr po ruce pro jakoukoliv příležitost - od kořalky za volantem po populární tajné svazky. Lidé si u tohoto pána zvykli na poněkud nezvyklá vysvětlení. Zdá se, že z ostudy kabát nehřeje méně než norkový kožich, jen jej umět hrdě nosit.
Impozantní je i nezkrotná statečnost ministra bez portfeje. Jediný jak topol smělý stojí v čele anonymní vládní komise pro čisté ruce: “Hle tu jsem, tak střílejte, zbabělci! Jeden Kristus světu málo? Tak prosím, křižujte. Ani o píď zpátky, ruce budou čisté! Mě neošulíte!" Práce pro bezdětného sirotka. Ach ta odvaha státi za pravdou, od dob Mistra Jana v českých zemích nespatřená.
Mužná je i neholená tvář ministra sociálních dávek. Špidlovné rovným dílem všem, špidlovné potřebným i bohatcům, špidlovné jednotně, soudruzi, říkám hlavně jednotně. Kdo vybočí z řady bude řešen Felixem Edmundovičem Baštou!
Nesobecká je i snaha nepřenášet tíživou zodpovědnost mimo nejužší okruh vládních sebevrahů. Nepodaří-li se rozdělit si úkoly přímo v rodině, jako se poštěstilo ministru Peltrámovi, přidělí se nezáviděníhodné posty vůdců karavan ploužících se spálenou zemí stranickým kolegům.
Tak ksakru, proč ta vláda sebevrahů, tak málo nepodobná těm mým oblíbeným hospodským strejcům, mi tak krutě nejde pod fousy?
Že by to bylo tím, že připíjí Vladimíru Iljiči povážlivě často nebo tím, že mi klade napínáčky pod zadek až trapně opakovaně?
Kdo ví. Já v této vládě prostě svého ministra nemám. Vy ano?
Jindra Pařík
15.10. 1998
K Janu Kavanovi
Poznámka redaktora BL: Vzhledem k množství věcných informací, které přinesly Britské listy, a které se týkají složitého případu Jana Kavana, považujeme Paříkovu charakteristiku J.K. jako "usvědčeného lháře" za nepodloženou a odsuzujeme ji - vzhledem ke všem v Britských listech zveřejněným faktům - jako neetickou.
K věci citujeme historika Jiřího Vančuru, signatáře Charty 77 skutečného gentlemana a za doby komunismu aktivního disidenta, bojujícího proti komunismu, jakým byl i Jan Kavan: Poznámka J.V. vyšla v Listech č. 5/1998:
Když se Bill Clinton provinil proti sedmému a pak zřejmě i proti devátému přikázání, nikdo u nás mu "křivé svědectví" nevytýkal. Plná ústa "křivopřísežníka" měli jen kritici Kavanovi. Kritici? Kampaň to byla. Kolik licoměrného zděšení nad budoucí prestiží české zahraniční politiky při tom zaznělo! Nabízela se příležitost, které Česká televize nevyužila? Ani nad ujetou hladovkou londýnského Tomina se tam kriticky nezamysleli, ale dvakrát ji vložili do hlavních zpráv.
Není důvod opakovat zde, co už bylo jinde, zpravidla podrobněji a lépe vypsáno. Jen jediné:
Také se hlásím k těm, kdo by na Kavanově místě a v oné době "křivě přísahali". Tehdejší "nevím", "nepamatuji se" nebo odpověď zcela bludná byly povinné. V Praze i ve svobodném Londýně, který od centrály Stb nebyl oddělen čínskou zdí. Zákaz vtáhnout kohokoli do perzekučního procesu byl zřetelně napsán na první stránce opozičního slabikáře.
Vědí to mnozí, také lidé obecně známí, jimž Kavanovo ostouzení není proti mysli, a tak se chovají jako mrtví brouci. Raději ponechávají volné pole mravokárcům, vyprávějícím příběh z vlaku, v němž nikdy nejeli.
Čímpak to asi bude, že disidenti, kteří se podíleli na protikomunistické činnosti a jimž Kavan ze zahraničí pomáhal, a to i ti, kteří strávili po zadržení Kavanova kamionu v roce 1981 v Československu rok ve vězení, svědčí o jeho bezúhonnosti...? Jejich hlas ovšem není příliš slyšen, česká média mají jiné priority. JČ
