Je třeba rekonstituovat lidskou solidaritu
Projev Václava Havla při přijímání čestného doktorátu na Glasgow University dne 21. října 1998
Pane kancléři, dámy a pánové,
tento doktorát, který jsem ted přijel převzít, mi byl udělen před dlouhou dobou, v éře komunismu. To byla doba, kdy jsem byl střídavě ve vězení a na svobodě, kdy jsem byl označován spolu s mými přáteli z Charty 77 za nepřítele vlasti, kdy se nám mnoho a mnoho našich přátel z dřívějších dob vyhýbalo, aby neměli těžkosti. Nejužitečnější pro nás tehdy bylo, projevil-li někdo k nám solidaritu. Mám tím na mysli veřejná vyjádření, politická stanoviska, publikaci našich textů. Mám tím na mysli samozřejmě i takové pocty, jako je čestný doktorát či nějaká mezinárodní cena. Já jsem celkově byl ve vězení asi něco málo přes pět let, ale nebýt této velké podpory mezinárodní, možná bych tam býval byl deset let nebo patnáct. Význam této podpory, kterou musí i totalitní režim určitým způsobem brát na vědomí, jsem si tedy nesmírně dobře uvědomoval v těchto letech a jaksi zakoušel na vlastní kůži. Já bych proto rád zdejší akademické obci poděkoval za jejich tehdejší solidaritu, za zájem o naši zemi, za zájem o Chartu 77, za tento doktorát i za pozornost, která je tu věnována slavistickým studiím i bohemistickým studiím.
O té solidaritě jsem mluvil z jednoho důvodu. Totiž, že dnes po téměř devíti letech pobytu v mé vysoké politické funkci zjišťuji, že jeden z velkých problémů dnešního světa je krize solidarity. Nemyslím tím pouze velmoci či vyspělé západní demokracie. Já tím myslím i své spoluobčany v České republice. I v mé zemi po desítiletích přikrčeného života pod komunistickou diktaturou nyní, když se otevřel prostor svobody, najednou můžeme pozorovat prazvláštní lhostejnost a apatii k osudu druhých, prazvláštní rozkvět starosti pouze o vlastní zahrádku, vlastní domeček, vlastní dvoreček.
Čína je mocná země, velký obchodní partner, prostor velkých příležitostí pro investice. Nač to komplikovat starostí například o postavení disidentů v Číně. Nač to komplikovat starostí o duchovní autonomii Tibetu, nač to komplikovat starostí o mezinárodní postavení Tchajwanu. To je, prosím pěkně, velmi rozšířený názor nejen v různých jiných zemích, ale i v mé, a i mezi politiky, nikoliv tedy jenom mezi těmi průmyslníky, kteří se domnívají, že ty investice mohly být umožněny jim.
Proč se máme starat o nějakou paní Su v Barmě? Proč se má náš prezident kamarádit se Salmonem Rushdiem? Mimo jiné předevčírem jsem se s ním setkal. Proč má naše polní nemocnice jet do Kosova pomáhat lidem, kteří prožívají nesmírné utrpení? To je stále ještě velmi rozšířený názor mezi mými spoluobčany.
Když přemýšlím o stavu dnešního světa, o jeho rozmanitých ohroženích a o cestách, jak čelit těmto ohrožením, mezi mnoha a mnoha nápady se mi vždy znovu vrací myšlenka, že je třeba rekonstituovat lidskou solidaritu. Solidaritu mezi bližními, solidaritu mezi občany, solidaritu mezi lidmi různého přesvědčení, různé víry. Mám tím na myslí solidaritu s trpícími, smysl pro soužití mezi různými etniky a národy. Mám tím na mysli solidaritu jako jeden z principů, na nichž by měla být založena společenství nejen státní, ale i mezinárodní.
Já vám děkuji za solidaritu, kterou jste projevili s mou osobou a skrze to jste ji projevili i s mými spoluobčany.
Václav Havel
