ČR: jsou nutné ústavní změny
Po nedávné toleranční dohodě mezi ODS a ČSSD vznikla hysterie. Křesťanští demokraté a Unie svobody charakterizovali dohodu jako neústavní, zatímco Havel vyjádřil pochybnosti a uvedl, že požádá své právní odborníky, aby dohodu prozkoumali. Někteří novinoví komentátoři vyjádřili obavy, že je mladá demokracie České republiky ohrožena.
Proč všechen ten rozruch? Dvě strany se dohodly, že budou spolupracovat. Není snad spolupráce ústředním rysem mnohostranické demokracie? V parlamentních systémech, založených na proporčním zastoupení, získává jediná strana absolutní většinu jen málokdy. A tak každá strana, která zasedne ve vládě, musí spolupracovat s jinými stranami. Forma spolupráce se různí. Většinou vzniká určitý druh koalice, v níž získávají jiné strany křesla ve vládě. Může to také být svého druhu toleranční dohoda, v níž jedna strana souhlasí, že bude podporovat vládnoucí stranu, ale odmítne se podílet na vládě. V některých případech nedojde k žádné dohodě. Namísto toho, minoritní vláda se rozhodne získat podporu různých politických stran pokaždé znovu, pro různá politická témata. Na dohodě ODS-ČSSD je pozoruhodné, jak je mírná. Obě strany se pouze dohodly, že zabrání tomu, aby došlo k předčasným všeobecným volbám tím, že vždycky budou podporovat druhou stranu při hlasování o důvěře vlády. Nedohodly se, že se navzájem budou podporovat při schvalování nových zákonů. Jen musejí druhou stranu o těchto zákonech zpravit. Neznám žádný jiný dokument o spolupráci dvou stran v historii parlamentní demokracie, jehož obsah by byl tak minimální.
Kritikové také tvrdí, že tato dohoda ohrožuje demokracii, protože obě strany plánují, že navrhnou volební reformu. Tato reforma by pravděpodobně znamenala posun směrem k většinovému systému. Zase je velmi obtížné pochopit, proč vznikl všechen rozruch. Unie svobody i Havel přiznávají, že podporují většinový systém, a přesto z jakéhosi důvodu jsou přesvědčeni, že by bylo nedemokratické, kdyby většinový systém navrhly "nesprávné" politické strany.
Abychom byli spravedliví, Havel také vyjádřil obavu, že by mohla volební reforma oslabit pluralismus. To je oprávněný strach, protože některé strany by pravděpodobně z parlamentu úplně zmizely, kdyby Česká republika přijala většinový systém. Existuje totiž mnoho důvodů, proč dát přednost proporčnímu volebnímu systému před systémem většinovým. Když funguje proporční systém dobře, tak, jak tomu je ve Skandinávii a v Německu, má mnoho výhod nad většinovými volbami, konanými podle amerického vzoru. Větší počet politických stran dává voličům větší možnost volby, takže nejsou omezeni na to, aby si vybírali jen "menší ze dvou zel". Když budou velké strany ignorovat palčivé problémy, mohou vždycky vzniknout nové strany a vrátit tyto otázky do politické arény. Příkladem toho jsou evropské Strany zelených. V zemích, jako je Německo a Švédsko, byly donuceny i strany, které mají velmi blízko k průmyslu, se vážně zabývat ekologickými problémy. Proporční systém také posiluje strany na úkor jednotlivých kandidátů, protože občané hlasují pro strany a nikoliv pro kandidáty. Proto se soustřeďují volební kampaně obyčejně velmi silně na politické problémy, protože strany musejí vysvětlovat, proč je jejich program lepší než program jejich konkurentů. Ve Spojených státech, kde si voliči vybírají mezi individuálními kandidáty, volební kampaně často degenerují v otázky, jako například, jestli Bill Clinton jednou, když studoval v Oxfordu, vdechoval nebo nevdechoval marihuanu (!) Kromě toho, americký druh volebních kampaní je neobyčejně nákladný. Každý kandidát si sám sobě musí dělat reklamu a to znamená obrovské výdaje na reklamní kampaň. Z toho vyplývá, že jsou členové amerického Kongresu velmi silně závislí na speciálních zájmových skupinách, které poskytují politikům finanční dary. Vede to také ke korupci a k všeobecnému přesvědčení, že je možno si volby koupit. To jsou některé z důvodů, proč se ve Spojených státech účastní prezidentských voleb sotva padesát procent voličů, kteří mají právo volit, kdežto ve Švédsku devadesát procent.
Proporční zastoupení vyžaduje tolerantní politickou kulturu
Když proporční zastoupení řádně funguje,, má mnoho výhod nad většinovým systémem. Bohužel, proporční zastoupení velmi často pořádně nefunguje. V České republice nepřinesly dvoje z posledních tří voleb stabilní vládu. Žádný politický systém nemůže takovou situaci přežít beze změny.
Jsem přesvědčen, že pro tuto nestabilitu existují dva důvody. Zaprvé je to relativně velké množství voličů, kteří hlasují pro nedemokratické strany. V předchozích volbách dostali komunisté a republikáni celkem skoro dvacet procent hlasů. Naštěstí, v posledních volbách nezdolali republikáni pětiprocentní práh. Nicméně, existence "párijských" stran v parlamentě, s nimiž ostatní strany nechtějí spolupracovat, vede k tomu, že je obtížnější vytvořit stabilní vlády. Pokud zůstanou komunisté v parlamentě a pokud budou i nadále nereformovatelní, sociální demokraté nebudou nikdy schopni utvořit levicovou vládu nebo vládu levého středu bez podpory stran středu či pravého středu. Mohli by sice vládnout po jedno funkční období s podporou komunistů, ale voliči by je za to pravděpodobně v dalších volbách potrestali. Pokud budou pravicové strany odmítat utvořit s nimi koalice, sociální demokraté nebudou moci vytvořit stabilní vládu a tak nebudou moci poskytnout realistickou alternativu k předchozí vládě pravého středu.
Na druhé straně, existence pravicové extrémistické strany, republikánů, způsobila, že bylo obtížnější pro tři pravicové strany získat v parlamentě většinu. Nyní, když se republikánům nepodařilo dostat se do parlamentu, ODS převzala jejich roli jako (téměř) párijská pravicová strana, navzdory tomu, že má ODS jasné demokratické zázemí. Vedoucí představitel KDU-ČSL Lux a vedoucí představitel US Ruml způsobili pád minulé vlády tím, že požadovali rezignaci šéfa ODS Klause a dále to, aby si ODS očistila své financování. Ruml konec konců odešel z ODS a založil Unii svobody právě z těchto důvodů. Tito dva vedoucí představitelé mohou těžkou utvořit s nezreformovanou ODS koalici a předstírat, že se nic nestalo. Takže dokud neučiní ODS radikální změny, je obtížné předvídat, že by mohla vzniknout vláda pravého středu.
Druhým důvodem pro nestabilní politickou situaci v České republice je nedostatek snášenlivosti v politické elitě. Po nedávných volbách, někteří čeští vedoucí politikové dali najevo, že nejsou ochotni umístit zájmy České republiky nad vlastní osobní antipatie. Namísto toho byl nuceni sledovat nešťastní čeští voliči politický televizní seriál. Fakta jsou dobře známá. Lux, Ruml a Havel nemohou vystát Klause. Ruml nenávidí Zemana a Havel nemá Zemana taky moc rád. Zeman údajně nenávidí (nebo nenáviděl?) Klause a není zrovna fanouškem Rumla. Klaus považuje Rumla a Luxe za zrádce a Zemana považuje za hlupáka (i když během volební kampaně se Klaus naučil respektovat svého protivníka). V této džungli nenávistí a antipatií bylo obtížné, aby vznikla jakákoliv vláda, navzdory podivné skutečnosti, že rozdíly mezi těmito politickými stranami v politickém programu jsou ve skutečnosti relativně malé, ve srovnání s rozdíly mezi stranami zastoupenými v mnoha západoevropských parlamentech.
Existují nějaké alternativy?
Pokud spolu nedokáží vedoucí představitelé politických stran spolupracovat, pak by bylo pro ČR pravidelně lepší, kdyby vznikl systém, který posílí největší stranu natolik, že by mohla vládnout bez podpory malých stran. Avšak toto neznamená, že by Česká republika musela stoprocentně přejít k většinovému systému. Pokud chtějí čeští politikové vytvořit systém, který v sobě slučuje nejlepší rysy většinového a proporčního systému, nemusejí hledat dále než v blízkém Maďarsku. Tam se volí polovina poslanců na základě proporčního systému a druhá polovina poslanců je volena v osobních volbách, v nichž vybírají voliči v každém okrese jednoho představitele. Samotné většinové volby jsou pluralističtější než americký systém "první vítězí". Maďarsko využívá francouzského systému, kde se koná druhé kolo voleb v těch okrscích, kde nezískal žádný kandidát více než padesát procent hlasů. Tak mohou voliči v prvním kolem stále ještě vybírat kandidáta ze své oblíbené politické strany, vzhledem k tomu, že mají možnost v druhém kolem hlasovat "pro menší ze dvou zel".
Dosud byly výsledky voleb v Maďarsku vždy velmi dobré. Od pádu sovětského bloku se konaly v Maďarsku troje všeobecné volby. Každé tyto volby vedly ke změně vlády a ke změně ideologie. Konzervativní maďarské Demokratické fórum zvítězilo v prvních volbách, reformovaní komunisté vyhráli v druhých volbách jako sociálně demokratická stana a po nedávných volbách je v čele nové vlády demokratická FIDEZ. Navzdory tomuto pluralismu politických stran v parlamentu a ve vládě byla a je politická situace v Maďarsku neobyčejně stabilní. Maďarsko je jediná země v celém regionu, kde dosud vydržela každá vláda vládnout po celé své volební období. Nekonaly se žádné předčasné volby ani nedošlo ke změnám ve vládních koalicích.
Dodatečnou ironií je, že i když umožňuje většinový prvek v maďarském systému jedné straně získat absolutní většinu, političtí představitelé jsou ochotnější vytvářet koalice přes ideologické hranice než jak je tomu v České republice. Například, ve volbách z roku 1994 získali maďarští socialisté 32.6 procent hlasů, což je podobné nedávným volebním výsledkům českých sociálních demokratů. Podle maďarského volebního systému to bylo dost hlasů pro socialisty, aby získali většinu křesel v parlamentě. I když socialisté nepotřebovali koaličního partnera, chtěli utvořit koalici. A nadto si zvolili jako partnery stranu SZDSZ, která je orientovaná na volný trh, i když tato strana bývala kdysi jejich nejpříkrejším kritikem! Jaký je to rozdíl od českého politického klimatu!
Maďarský příklad ukazuje, že většinový prvek ve volebním systému způsobuje, že je lehčí utvářet stabilní vlády. Tento systém, který posiluje zastoupení největších stran, je zvlášť výhodný pro takovou zemi, jako je Česká republika, kde je politická scéna tak konfrontační, že nejsou strany schopny utvořit koalice. Ale maďarský příklad také ukazuje, že i když je maďarský systém lepší pro řešení konfrontačních situací, neposiluje konfrontační tendenci. Naopak, ideologičtí nepřátele byli schopni se více soustředit než v České republice.
Česká alternativa?
I když funguje maďarský model lépe než český, to neznamená, že by Česká republika měla slepě kopírovat maďarskou ústavu. Dvě kola hlasování pro osobní volby - to má určité nevýhody. Zaprvé, je zjevně nákladnější pořádat dvoje volby než jen jedny. Kromě toho, volební účast je v druhých volbách obyčejně nižší. Voliči s jen nízkým zájmem se neobtěžují dostavit se k volbám v krátkém období podruhé.
Existují dva způsoby, jak se vyhnout tomuto problému. Jednou možností je zavést americko-britský systém, v němž vítězí první, pro přímo volená křesla. To je levnější, ale zůstává problém, že je to méně pluralitní než francouzsko-maďarský model, protože si voliči musejí vybírat "menší zlo" od samého začátku.
Druhou možností je poskytnout voličům dva hlasy. Voliči by mohli na volebních lístcích označit svou první a druhou preferenci. Kdyby nevyhrál žádný kandidát většinu prvních preferencí, pak by se přidaly druhé preference k prvním. To poskytuje dvě alternativy. Obojí preference by mohly mít stejnou váhu. V tom případě by vyhrál volby ten kandidát, který by dostal největší množství prvních i druhých preferencí. Anebo by druhé preference mohly platit jako půl hlasu. Pokud by měly obojí preference stejnou váhu, je lehčí vypočítat konečné výsledky.
Výhoda toho, že by se prvním preferencím dala větší váha, spočívá v tom, že to bere v úvahu sílu podpory pro každého kandidáta. Lze si představit situaci, kdy kandidaát A získá 45 procent hlasů první prference, ale jen tři procenta hlasů druhé preference, kdežto kandidát B získá jen 4 procenta hlasů první preference, ale 45 procent hlasů druhé preference. Pokud budou mít hlasy první i druhé preference stejnou váhu, pak volby vyhraje kandidát B, i když má silnou podporu jen malé části obyvatel.
Ať už si čeští představitelé vyberou jakoukoliv variantu, kombinace přímo volených kandidátů a proporčního zastoupení by bylo radikální zlepšení, ve srovnání s nynějším volebním systémem. Zároveň by to mělo výhodu nad čistě většinovým systémem, protože by takovýto systém byl více pluralitní a vedl by k volbám, více orientovaným na konkrétní problémy.
Oslabený prezidentský úřad
Velkým znepokojením pro Českou republiku je možnost, že se ODS A ČSSD dohodnou oslabit roli prezidenta. Je dobře známo, že Klaus a Zeman s Havlem nevycházejí zrovna moc dobře. Proto se obecně očekává, že se budou chtít Havlovi pomstít a v nové ústavě dále omezit roli prezidenta.
Mladá demokracie, jako je demokracie v ČR a v dalších výchdoevropských a středoevropských zemích, je křekčí než demokracie, která existovala bez přerušení po mnoho let. Trvá to určitou dobu vybudovat instituce a vytvořit tolerantní politickou kulturu. Za těchto podmínek je zvlášť důležité, aby existovaly určité zábrany, které by zabránily autoritářským vedoucím představitelům - jako Mečiar - aby nahromadili přílši mnoho moci. Lze si lehce představit, jak odlišná by byla v posledních několika letech politika na Slovensku, kdyby měla země silného prezidenta, který by býval získal svou funkci v přímých volbách.
Na druhé straně, neměl by se přehánět záporný dopad omezení role českého prezidenta. Zaprvé, role českého prezidenta je už nyní velmi silně omezena, v důsledku nové ústavy, kterou Klaus protlačil po rozčlenění Československa. Úřad prezidenza měl v poslední době význam jen kvůli Havlovi. Havel je nejrespektovanější a nejobdivovanější morální autorita v zemi. Je nepravděpodobné, že příští český prezident bude schopen hrát takovouto roli.
Zadruhé, Česká republika už má daleko více kontrolních pák omezujících vládní moc než mnoho západních parlamentních demokracií. Ani jedna skandinávská země, například, nemá senát. Nadto bude český senát ještě více stabilizující silou než polský, protože v každých volbách se bude volit jen třetina senátorů. To vylučuje radikální změny jeho politického složení. Mnoho parlamentních demokracií nemá prezidenta (například Švédsko). V mnoha jeiných zemích parlament má prezidenta, ale jeho role je omezena čistě na ceremoniální funkci. Například, německý a izraelský prezident pravděpodobně nemají více moci než bude mít příští český prezident, bez ohledu na to, jak mnoho budou Klaus a Zeman chtít pozměnit ústavu. Takže i když bude mít český prezident v příští ústavě pravděpodobně menší pravomoci, nemělo by to vyvolávat velké znepokojení. Výhody stabilní vlády pravděpodobně převáží nevýhody dalšího omezení prezidentovy moci.
