Nejvýraznějším rysem argumentace emocionální je nepravdivé tvrzení, že někomu bylo České občanství odejmuto či ukradeno, že jsa Čechem mám “lidské právo" na občanství české. Hloubku a závažnost tomuto tvrzení dodávají diskutéři poukazem na hrdinství dědů, rodokmen sahající až před Bílou horu, nebo utrpení otců v nacistických a posléze bolševických lágrech.

Jakkoliv ironisuji, musím přiznat, že tyto pohnutky chápu. Jsou mimo racio, v rovině těžko vysvětlitelné lásky k kousku země sevřené hraničníma horama, k tomu hašteřivému plácku uprostřed Evropy. I já tu podivnou náklonnost pociťuji, zejména vracím-li se z delšího pobytu v dálavách.

Můj nevyvratitelný důkaz o nelogičnosti dvojobčanství - tedy příklad schizofrenní situace dvojobčana v případě střetu zájmů států jejichž občanství jedinec má, emocionální vymahači občanství pomíjejí nebo bagatelisují poukazem na konec dvacátého století a absurditu mé úvahy. Kdo by k čertu válčil s Amerikou! Reálný příklad problematické situace dvojobčana ČR a Jugoslavie (letadla NATO mají ty svoje vrtulky furt nahozené, nebo ne?) oslyší. Rozdychtění vlastneci také zapomínají co Americe odpřísáhli, jejich svědomí působí jaksi jednosměrně.

Je paradoxní (jak později uvidíte), že musím proti citu postavit rozum a proti pragmatismu zase tu lásku.

Moc prosím svoje oponenty, aby se nenechali vláčet emocemi a postavili se k věci rozumně. Má vlast se jmenuje Česká republika (nikoliv Česko, prosím). Ta vlast vznikla rozdělením československého státu velmi nedávno a její zákonodárci ji vložili do vínku exklusivitu občanství.

(Nebyli bychom ale v Čechách, kdyby z této exklusivity neexistovaly výjimky a nikoho nepřekvapí, že nositelé těchto výjimek zasedají v radě starců, která si dnes říká vláda republiky.)

Tato moje vlast, tedy ČR, nikomu občanství neodebrala. Exklusivní znamená “výlučné" a to je pro mě - jedna zadnice = jedno občanství. Právní vytáčky a kličky se mi hnusí. Princip je to přeci velmi jednoduchý a měl by se vztahovat na každého. Přeji si, aby v budoucnu byli občané na svoji republiku pyšní, přeji si, aby byli hrdi na to, že mají právě občanství České republiky a aby neměli sebemenší důvod se ucházet o občanství jiná.

Pragmatičtí odpůrci jsou mnohem čitelnější. Nezastírají, že získání českého občanství jim přinese jisté úlevy v nechutných administrativních tahanicích od celnice až po obecní úřady, zjednoduší život po návratu do vlasti, aniž by si zabouchli vrátka k životu jinde. K věci možného střetu zájmů dvojobčana mi jeden oponent dokonce psal, že zřejmě nesprávně spojuji občanství s nějakými povinnostmi k státu, že pokud se mu to bude hodit, získá kvůli důchodu občanství Spojených států a bude-li to nutné zase cituji: "si s ním vytře zadek". Nějaké přísahy jsou věcí zpozdilou a archaickou. V případě konfliktu se postaví pragmatický dvojobčan na stranu, kterou sám uzná za pro něj vhodnou. Tito lidé mi věc velmi usnadňují. Říkám si, “Tak takhle ne, panáčku, takhle teda ne! Máš-li k vlasti a jejímu občanství takovejhle kořistnickej vztah to mi teda safra vadí, pane, to mi teda vadí!"

Svět není jednoduché místo a proto ryzí pragmatik či bezbřehý romantik není nejčastějším zjevem mezi našimi krajany, spíše od obojího trochu. Proto paní Fuchsová křičí do světa svoji lásku k vlasti a bezmeznou křivdu, kterou na ní údajně Česká republika páchá, neváhá ale připojovat z mého pohledu vlastizrádné výhružky možného ovlivňování zákonodárců Spojených států proti přijetí ČR do NATO, nebude-li ji vyhověno (legionářský dědeček by ji jistě za to dal na holou). Ústa plná domoviny v státní svátek mé vlasti žádá presidenta republiky o jakýsi šek v americké měne za její dosud nerestituované nemovitosti.

Abychom si rozuměli, považuji za do nebe volající bezpráví a nemorální nezákonost nepřiznat restituce občanům jiných států, když byli jako občané bolševického Československa okradeni. Paní Fuchsová by si ale měla uvědomit, že forma šeku a ausgerechnet v americké měně není řešení, které se u nás uplatňovalo. Někdo dostal opravenou továrnu, někdo pár ruin, někdo jen příslib odškodnění, které je ovšem v nedohlednu kvůli hospodářské situaci toho či onoho zemědělského družstva.

Moje spolupracovnice je občanka Bulharska. Vystudovala v Praze, hovoří velmi dobrou češtinou a říká-li ano kývá hlavou u nás obvyklým směrem. Chce-li získat naše občanství, musí přinést doklad o “uvolnění ze svazku s Bulharskem".

(Jak to technicky na bulharském úřadě probíhá, nechť popíše pan Kuška.)

Nevidím důvod proč by Česká republika měla jakýmkoliv způsobem zvýhodňovat držitele jiných občanství, proč by bulharská občanka měla mít jiné povinnosti než občané třeba američtí.

Jasně, a je to tu. Proč někdo jo a někdo ne. Proč Kavan, Uhl a Lánský ano a Fuchsová ne! Právo je velmi vzdálené spravedlnosti a někdy mám pocit, že je snad jeho cílem spravedlnosti bránit.

Rád bych se proto zeptal svých volených zástupců, proč princip exklusivity občanství není skutečně výlučný ale výběrový, tedy někdo má dvé občanství už dávno, jiný musí přinést bulharský glejt, že to bulharské nechce, další zase považuje za vhodné, aby se domohl stejného práva jako má ministr zahraničí ČR, dělat mé vlasti mezinárodní ostudu!

Vím, že se odpovědi dočkám “dříve než kohoutek vajíčko snese" jak by řekla ta moje zlatá babička.

Jindřich Pařík