Dřív, než se dostaneme dál, je potřebné upozornit na to, že každá z těchto otázek by vydala na několik knih, takže relativně krátký článek nutně obsahuje řadu zjednodušení.

Záření a lidský organismus

Reakci živého organismu na záření vztahujeme k obdržené dávce záření. Zjednodušeně řečeno, dávka záření je násobkem intensity záření a času, po který je organismus záření vystaven. V zásadě platí, že čím větší dávku záření organismus dostane, tím větší je jeho (případné) poškození a že, při stejné dávce, intensivnější záření je škodlivější než slabší.

Dávky záření můžeme rozdělit podle jejich účinku na lidský organismus na:

V případě prvních dvou skupin jsou účinky radioaktivního záření dobře patrné. V praxi to dokázala Hirošima a Nagasaki. V důsledku vysokých dávek záření zemřelo na nemoc z ozáření několik desítek lidí provádějících záchranné práce v těsné blízkosti havarovaného reaktoru v Černobylu.

Problém je se stanovením účinku nízkých a zejména velmi nízkých dávek a to proto, že metody na měření radioaktivity jsou nesrovnatelně citlivější než metody, jimiž měříme reakci živého organismu na ozáření.

Právě oblast, v níž nejsou změny živého organismu patrné, je předmětem kontraverze. Odhad škodlivosti radioaktivního záření totiž závisí na použitém matematickém modelu, který aproximuje pozorování v oblasti, kde jsou změny organismu ještě detekovatelné do oblasti dávek, kde změna viditelná není.

Vedle existence přirozené radioaktivity ztěžuje studium vlivu malých dávek záření na lidský organismus i fakt, že ani v oblasti, kde ještě můžeme změny vyvolané zářením pozorovat, nereaguje každý organismus stejně. Jinými slovy některý organismus snáší lépe a některý hůř.

Tento jev má pravděpodobně původ v genetických nedokonalostech každého jedince. Tím se ovšem situace dále komplikuje, protože dávka záření, kterou organismus toleruje bude od jedince k jedinci jiná.

Není bez zajímavosti vzpomenout si v této souvislosti na Thalidomid, lék, který byl v šedesátých letech předepisován v západní Evropě proti nevolnostem v těhotenství. Jeho používání vedlo v některých případech, ale zdaleka ne ve všech , k deformacím končetin plodu. Thalidomid údajně působil tak, že u lidí postižených dvěma genetickými vadami, z nichž první způsobovala deformace a druhá neschopnost donosit deformovaný plod, napravoval nebo potlačoval tu posledně jmenovanou. V poslední době se lékařská věda k tomuto léku vrací, právě pro jeho schopnost některé genetické defekty kompensovat.

Vraťme se ale k reakci lidského organismu na záření. Jak již bylo řečeno, existuje oblast, v níž dávka záření nezpůsobuje individuálně měřitelnou změnu živého organismu. To, že změnu nevidíme v mikroměřítku, nevylučuje, že k ní nedochází a že ji nemůžeme pozorovat v makroměřítku. Na pomoc zde přichází statistické vyhodnocování změn většího vzorku populace. Ukázkou takového výzkumu je před několika lety zveřejněná studie o výskytu dětské leukemie v okolí jaderných elektráren v Ontariu.

Zůstaňme na chvíli u jejího výsledku a ohlasu, který vzbudila. Závěr studie byl, že rozdíl v počtu onemocnění mezi studovaným a kontrolním vzorkem populace není statisticky významný. Její autoři nechtěli vyslovit kategorický závěr a tak si nechali pootevřená vrátka: vzhledem k malému počtu případů leukemie by vzorek populace musel být daleko větší, aby případná závislost byla patrná.

Odpůrci jaderné energie však reagovali na zprávu strašákem: "Kolik dětí ještě musí zemřít, aby vědci připustili, že jaderné záření v okolí elektráren zabíjí?". Jejich argument, široce presentovaný ve sdělovacích prostředcích, je založen na logice, že každý případ dětské leukemie v okolí jaderné elektrárny souvisí s radioaktivním zářením a dokládá její nebezpečnost. To, že se toto onemocnění vyskytuje i u kontrolního vzorku, opomíjejí stejně tak jako existenci přirozené radioaktivity.

Zajímavá je analýza dat z oblastí Ruska a Ukrajiny zasažených po havarii v Černobylu. Není pochyb o tom, že určitá část obyvatel byla vystavena poměrně vysokým dávkám záření a že tato skutečnost má dopad na zdraví obyvatelstva. K překvapení odborníků z Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni, což je organizace s velkou mezinárodní autoritou, se statistiky o výskytu rakovinových onemocnění mnohdy dramaticky neslučují s odhadnutým dávkami záření. Například údajný počet onemocnění v silně zasažené oblasti Ruska byl daleko menší než v některých daleko méně zasažených oblastech Ukrajiny. Rozpor se neoficiálně vysvětluje ekonomickými zájmy Ukrajiny, která se snaží získat od západoevropských zemí finanční náhradu za zastavení zbývajících reaktorů.

Vraťme se ale do Ontaria. Vzrušená reakce odpůrců jaderných elektráren neměla větší ohlas u lidí žijících v okoli elektráren, protože zdravotní riziko, navíc v tomto případě těžko měřitelné, je v porovnání s jinými riziky společensky přijatelné (viz níže).

Současná věda přistupuje k otázce účinku radioaktivního záření na lidský organismus velmi konservativně. Předpokládá, že jakákoli dávka záření může vyvolat změnu v živém organismu. Na rozdíl od odpůrců jaderné energie však mluví o účinku nikoli poškození (není vyloučeno, že radioaktivní záření může být i jedním z prvků důležitých pro stimulaci imunního systému), bere v úvahu přirozenou radioaktivitu a dává případné riziko (škodlivých) změn vyvolaných zářením do souvislosti s jinými riziky, jimž je lidský organismus vystaven.

Rizika a jejich společenská přijatelnost

Každé lidské konání (kromě umírání) je spojeno s rizikem, které se dá vyjádřit jako doba o níž určitá činnost život jedince statisticky zkrátí vyhledem k očekávané délce jeho života.

Následující tabulka uvádí rozdíl mezi skutečnou a očekávanou délkou života (lost life expectancy) populace USA. Data s hvězdičkou platí pro celou populaci, ostatní jen pro postižené skupiny (vše ve dnech):

žít v bídě 3500 dní
být muž 2800
kuřák (muž) 2300
autonehody 180
drogy 100*
sebevraždy 95*
vraždy 90*
AIDS 70*
letecké nehody 1*

Riziko radioaktivního záření souvisí, jak bylo řečeno, s případným onemocněním rakovinou. Přesněji řečeno, zvyšuje existující riziko dané faktory na radioaktivitě nezávislými. Vliv radioaktivního záření tedy musíme poměřovat vzhledem k tomuto výchozímu riziku.

Odhaduje se, že v současné době zemře na rakovinu každý čtvrtý člověk. Existuje tedy pravděpodobnost 25%, že člověk tuto nemoc dostane. (Z čistě statistického hlediska zvyšuje riziko umrtí na rakovinu vše, co snižuje úmrtnost na jiné choroby - třeba sportování v případě oběhových chorob).

V jaderných elektrárnách v Ontariu platí pro obsluhu reaktorů, tedy pro nejexponovanější pracovníky, limit 2 rem (rem je jednotka dávky záření) za rok. Předpokládáme-li že takový pracovník dostává plnou povolenou dávku každý rok po celou dobu svého zaměstnání v elektrárně (od 20 do 65 let) dostane celkovou dávku 90 rem, která, podle statistických údajů, které jsou k dispozici, zvyšuje pravděpodobnost umrtí na rakovinu o další 4%.

V tomto okamžiku vstupuje na scénu společenská přijatelnost tohoto rizika. Peníze, nutnost obživy, sláva či kariéra, víra ve vlastní schopnosti, snaha být někde první, to jsou faktory, které nám umožňují přijímat značně velká rizika.

Ve výše uvedeném případě jde především o zdroj obživy a otázka tedy je, zda je lepší pracovat v jaderné elektrárně nebo někde jinde. Převedeme-li známá rizika různých profesí na společného jmenovatele "lost life expectancy" dostaneme velmi zajímavé srovnání (data pro kanadský průmysl 1967-76, vše ve dnech):

hornictví 660
těžba dřeva 580
rybolov 430
stavebnictví 200
obsluha reaktoru 170
doprava 150
průmysl 58
zemědělství 27
služby 19

Porovnáme-li ztrátu v důsledku chudoby (3500 dní - tento údaj platí pro USA, v Kanadě bude vzhledem k lepší dostupnosti lékařské péče poněkud menší) s dobře placenou prací v jaderné elektrárně pochopíme, že mnoho lidí považuje uvedený risk za přijatelný. Navíc je nutné zdůraznit, že uvedených 170 dní je odhad pro případ maximální povolené dávky. Skutečná průměrná dávka za období 1986-90 byla zhruba 6x nižší, což při předpokládané přímé úměrnosti znamená posun na úroveň práce v zemědělství.

Míra rizika přijatelného pro populaci vně jaderné elektrárny je samozřejmě daleko menší než zmíněné čtyři případy ze sta. V současné době se v tomto případě považuje za (politicky) přijatelné riziko poměr jedna k miliónu.

Skutečné a vnímané riziko se často liší. Například publicita leteckých nehod vede k představě, že letecká doprava je nebezpečná, přestože statisticky vzato, riziko je malé. Odpůrci jaderné energie ovšem pracují s informacemi tak, aby vnímané riziko co nejvíce zvětšili.

Pro ilustraci lze uvést příklad z nedávné historie. Mnohý čtenář si jistě vzpomene na (neštěstí, katastrofu, atd) v americké elektrárne Three Mile Island. Byla významná především tím, že únik radioaktivního materiálu z této americké jaderné elektrárny znamenal konec výstavby jaderných elektráren v USA - nepochybně k velké radosti uhelné lobby.

Materiál "Federal Supplement 834 (June 12, 1996)" dostupný na Internetu shrnuje událost takto: "Všichni jsme slyšeli o "jaderném neštěstí", k němuž došlo v jaderné elektrárně Three Mile Island. Bylo to ale neštěstí? 28. března 1979 se zasekl přetlakový ventil na druhé reaktorové jednotce, čímž došlo k úniku radioaktivity do okolí reaktoru. Podle zprávy Americké jaderné regulační komise, byla průměrná dávka záření, kterou dostal každý z dvou miliónů lidí žijících v okolí elektrárny 0.0014 rem. Nejvyšší individuální dávka byla odhadnute na 0.075 rem. Přitom průměrná roční dávka (zahrnující přirozené záření, lékařské zákroky a spotřební zboží) je 0.36 rem." Odhaduje se, že "lost life expectancy" představuje u zasažené populace asi 6 minut.

Zprávy o incidentech v jaderných elektrárnách většinou opomíjejí fakt, že ohlašovací povinnosti podléhají prakticky jakékoli úniky radioaktivního materiálu a to i v případě, že uniklý materiál byl zachycen předepsaným způsobem v prostoru elektrárny. Například v jaderné elektrárně Pickering u Toronta nedávno uniklo (prasklým svárem na potrubí) asi 200 litrů těžké vody. Měřící systém závadu identifikoval a vestavěný bezpečnostní systém vodu zachytil, takže nedošlo k úniku radioaktivního materiálu mimo kontrolovaný prostor. Tato provozní příhoda však podléhá ohlášení a tak se okamžitě dostala do novin a televise jako havárie.

Uniklých a okamžitě zadržených 200 litrů ovšem představuje asi 0.3% celkového objemu těžké vody v reaktoru. Přeložme tento příklad do srozumitelnější řeči, v níž vynikne míra kontroly jíž provoz jaderné elektrárny podléhá.

Automechanik mění olej v autě. Vypustí starý, naleje 4 litry nového a nastartuje motor, aby zjistil zda někde neuniká. Koukne pod vůz a zjistí, že do předpisově podsunuté nádoby něco kape. Zastaví motor a najde prasklé těsnění pod olejovým filtrem. Sleje olej do odměrky a vypracuje hlášení, že unikla asi tak jedna pětina malého panáka a proč a předá je vedoucímu servisu. Ten pošle hlášení na generální ředitelství (pokud nějaké má) a to na ministerstvo přes servisy. Odtud se zpráva dostane do sdělovacích prostředků, které informují občany o tom, že ten a ten servis je nebezpečný, a měl by být zrušen, protože tam došlo k havárii.

Stojí ještě za zmínku, že odpůrci jaderné energie jsou sveřepě zaměření na jaderné elektrárny, které jsou konstruovány tak, aby škodily co nejméně, a valně opomíjejí jaderné zbraně s nimiž to je právě naopak. Tabulka, z níž jsem citoval, o potenciálním nebezpečí jaderných zbraní mlčí. Kromě Hirošimy a Nagasaki a nyní již polozapadlých informací o zkouškách jaderných zbraní v atmosféře, nejsou (bohudík) k dispozici potřebná data. Podcenění nebezpečí jaderných zbraní, symbolizované křepčením pomatených Pakistánců a Indů při oslavách jejich pokusných výbuchů, stejně jako očividný nezájem velké části veřejnosti o jaderné zbraně, může nakonec vést k tomu, že tato data jednou budou.

Rizika jaderné elektrárny

Vraťme se ale k otázce bezpečnosti jaderných elektráren. Lze říct, že jsou tak bezpečné, jak důsledně při jejich konstrukci a provozu dodržíme základní pravidlo, že z radioaktivního záření není třeba mít strach, ale je třeba mít před ním respekt. Ztráta respektu může kompromitovat řadu zabudovaných bezpečnostních opatření a to zejména na úrovni jednotlivce.

Veřejnost si většinou neuvědomuje, nikoli vlastní vinou, že málokterý obor lidské činnosti podléhá tak přísné regulaci včetně bezpečnostních předpisů, jako stavba a provoz jaderné elektrárny.

Konstrukce jaderného reaktoru znemožňuje, aby explodoval jako jaderná nálož. Ostatně ani v případě Černobylu nebyly při havarii reaktoru fyzicky poškozeny ostatní jednotky. Bezpečnost reaktorů jako takových je ostatně nepřímo uznávána i odpůrci jaderné energie, kteří se poslední dobou zaměřují především na přepravu a skladování jaderného odpadu.

Problém není reaktor odstavit, ale nahradit výpadek produkce. V tomto směru jsou pozoruhodná dvě prohlášení kanadské organizace Energy Probe, vydaná během téhož dne v souvislosti s dočasným odstavením několika jaderných reaktorů v Ontariu. První jásalo nad "soumrakem" jaderné energie v Ontariu. Druhé, vydané po vysvětlení, že výpadek produkce jaderných elektráren bude nahrazen obnovením provozu odstavených elektráren spalujících uhlí a dovozem elektřiny z USA (rovněž uhelného původu), předpovědělo katastrofu pro životní prostředí provincie díky popílku a kyselému dešti.

K situaci v Ontariu je třeba krátké vysvětlení. Studie bezpečnosti jaderných elektráren, zveřejněná v roce 1997, poukázala na řadu nedostatku v provozu ontarijských elektráren. Podle ní ovšem není problém s reaktory jako takovými, ale s řízením provozu elektráren. Jde o přímý důsledek podstatného snížení počtu pracovníků v rámci restrukturalizace, módní v první polovině devadesátých let.

Narušení struktury managementu, stejně jako odchod těžko nahraditelných zkušených pracovníků způsobily, že jednotlivé elektrárny nebyly schopny dostatečně pružně reagovat na stále se zpřísňujíci předpisy a licenční požadavky.

Vzhledem k tomu, že změny, které zpráva doporučuje (v podstatě obnovení původního stavu) zaberou nějaký čas, bylo rozhodnuto odstavit několik reaktorů, které by časem generálku stejně potřebovaly a "ušetřený" provozní personál přemístit v rámci tří existujících elektráren (Darlington, Pickering a Bruce) tak, aby nová struktura řízení a provozu byla k dispozici u běžících reaktorů co nejdříve.

Jaderná energetika a politika

Jadernou energii respektive energetiku nelze oddělit od politiky. V současné době lze ve světě najít čtyři základní trendy:

Absolutní zavržení jaderné energie tak zvanými ochránci životního prostředí - v Kanadě například skupina Energy Probe.

Programové zavržení - některé sociální demokracie (Švédsko, Německo) mají ve svém obecném programu likvidaci existujících elektráren, ale jakmile se dostanou k moci, svůj odpor zmírní a odsunou zlikvidování do doby, kdy už patrně u moci zase nebudou. Ostatně tento bod se dostal do jejich programu především proto, aby se odlišily od ostatních. Na otázku, kde vzít nejadernou energii odpověď nemají.

Pragmatismus - ztělesňěný vládou USA (ať již demokratickou nebo republikánskou). Ta nemá k jaderné energetice "vrozený" odpor, ale silná uhelná lobby a vojenskou přítomností na Středním východě podložená víra, že se energetická krise sedmdesátých let nebude v dohledné době opakovat, ji zatím nenutí k oživení výstavby jaderných elektráren. Sem patří do určité míry i Kanada.

Aktivní přístup - sem patří vlády, které v jaderné energetice vidí reálné východisko, jak uspokojit energetické potřeby vlastní země ekologicky, ekonomicky i politicky přijatelným způsobem (Francie, Japonsko, Čína, Korea atd.).

Problém zásobování lidstva energií je typickým příkladem toho, že je třeba oprostit se od ideologie a snažit se hledat nejlepší možné řešení daného problému. Energetická nerovnováha světa svým způsobem odráží i jeho nerovnováhu ekonomickou, která vede k politické nestabilitě.

Na tomto místě je potřebné objasnit termín "tak zvaní ochránci životního prostředí". Týká se profesionálních kverulantů, kteří v rámci organizací, podobajících se náboženským sektám, založili svoji živnost na prodeji strachu. Tito "ochránci" nenabízejí žádné alternativy, jednak proto, že často neexistují, jednak proto, že by tím přišli o živnost. V USA a Kanadě nenajdete bojovníky proti automobilům, které enormě znečisťují životní prostředí a zabíjejí desetitisíce lidí ročně. Populární je radioaktivní záření a elektrické pole. Vyšla další studie, která dokládá, že účinekje neměřitelný? - Nevadí. Přivedeme před kameru maminu s dítětem na ruce, která sice nemá o celé věci nejmenší ponětí, ale je ochotna říct, že těm vědcům tak nějak nevěří a že si to malé, co má na ruce nenechá přece zabít. Taková věc na publikum dobře působí.

Jedním z triků, který tito lidé používají je publikování vlastních studií, které škodlivost toho či onoho dokládají. Nejde samozřejmě o vědu, ale o propagandistický tah. Slabiny takové studie se rychle prokážou (většinou jde o selektivní výběr údajů a různá "opomenutí"), ale to nic nezmění na věci, že studie existuje a lze ji citovat. V dalším kole je vydán materiál, určený pro širokou veřejnost, který předcházející studii cituje jako vědecký důkaz pravdivosti tvrzení - aniž by se zmínil o tom, že její nevěrohodnost byla přesvědčivě doložena.

Problém kam s ním (radioaktivním odpadem)

Využití jaderné energie nelze oddělit od likvidace radioaktivního odpadu. Jak již bylo řečeno, odpůrci jaderné energie se zaměřují právě na tuto svrchovaně zpolitizovanou oblast a to hned z několika důvodů:

Filosofie NIMB, v lidovější mluvě něco jako "dávejte si svoje sračky na svůj hnůj", v sobě zahrnuje prvky pseudodemokratického šílenství, které prakticky paralyzuje rozhodovací schopnost institucí. Velmi dobrým příkladem je osud konceptu likvidace vyhořelého paliva, který vypracoval náš podnik pro kanadskou vládu. Spočíval v trvalém uložení (disposal) odpadu ve štolách vyražených ve vybraných oblastech Kanadského štítu. Projekt byl dokončen a předán k vyhodnocení osmičlenému panelu, který po 8 (slovy osmi) letech zkoumání a mnoha veřejných slyšeních, dospěl k tomuto závěru (plné znění zprávy je na adrese http://www.ceaa.gc.ca):

While the safety of the AECL concept has been adequately demonstrated from a technical perspective, from a social perspective it has not.

Bezpečnost konceptu AECL byla dostatecně prokázána z technického hlediska, ale nikoli z hlediska společenského.

The AECL concept in its current form for deep geological disposal does not have broad public support, and does not have the required level of acceptability to be adopted as Canada's approach for managing nuclear fuel wastes.

Koncept AECL pro (hlubinné geologické) uložení odpadu nemá v současné podobě širokou podporu veřejnosti a (tím pádem) odpovídající míru přijatelnosti. Nemůže tedy být použit jako kanadské řešení pro likvidaci vyhořelého paliva.

Tento závěr je založen na absurdní definici bezpečnosti: "Safety is a key part, but only one part, of acceptability. Safety must be viewed from two complementary prospectives: social and technical". Neboli: Bezpečnost je pouze jedním, byť klíčovým, kriteriem přijatelnosti (konceptu). Bezpečnost je nutno posuzovat ze dvou vzájemně se doplňujících hledisek společenského a technického.

Tento nesmysl, odvozený z politické korektnosti, v praxi znamená, že každý, kdo má dostatek vytrvalosti a finančních prostředků, může zabít jakýkoli projekt dostatečně hlasitým vykřikováním, "že tomu tak nějak nevěří". V souvislosti s konkrétním příkladem je třeba ještě dodat, že AECL samozřejmě nemělo v pracovní náplni "prodávat" zmíněný koncept veřejnosti ani příslušný rozpočet.

Zcela politický charakter mají protesty proti transportu jaderného odpadu. Jsou možné jen proto, že veřejnost nemá představu o tom, jaké striktní požadavky (mechanická a tepelná odolnost) musejí obaly (kontejnery) splňovat.

Důkazem absurdity panující v této oblasti je konec konců i změna názvu té části AECL, v níž pracuji. Původní název "Chalk River Nuclear Laboratories" byl zkorektněn na "Chalk River Laboratories", aby slovo "jaderný" (nuclear) náhodou někoho nepopudilo.

Alternativní zdroje energie

Alternativní zdroje energie (slunce, vítr, příliv, biomasa) jsou pouhými záplatami, které nemohou ani zdaleka doplnit to, co se nedostává.

Navíc bojovníci se najdou proti všemu. Někteří lidí napadají systém přehrad a hydroelektráren v pustém severním Quebecu. Jiní zase stavbu mostu na Price Edward Island, protože pilíře prý nejak ovlivní faunu. To se ovšem dá předpokládat tím víc u přílivových elektráren.

Alternativou je jistě i šetření energii. Jenže k úsporám chybí politická vůle a ekonomická motivace. Severní Amerika například spotřebovává obrovské množství energie na dopravu osobními a nákladními auty zatím co hromadná doprava většinou živoří. Nemohou přece oslabit páteř ekonomiky, automobilový průmysl. Stejné platí o elektrické energii. Kolik lidí, z organizací jako je Energy Probe, asi píše manifesty v místnostech bez klimatizace.

Cena jaderné energie

Vraťme se k citátu ze začátku článku: "Argument ministra Bursíka, že v sousedním Německu je dnes energie z jádra dražší než výroba energie z plynu, neudělal na jeho oponenty žádný dojem."

Argumentovat okamžitou výrobní cenou elektrické energie může politik, který koupit neinformovanou veřejnost, nebo hlupák. To je taky pravý důvod, proč tehdejší ministr Bursík, neudělal na svoje oponenty žádný dojem. Jaderná elektrárna je dlouhodobá investice, takže cenu elektrické energie v ní vyrobené nemůžeme porovnávat s momentální cenou určitého paliva, ale s náklady rozloženými na podstatně delší období.

Jistě, cena samotné jaderné elektrárny není malá a jako kdekoli jinde, i zde se vyplatí udělat správné rozhodnutí ve správný čas. Jaderné elektrárny v Ontariu byly velmi nákladné, zejména proto, že byly budovány v době úvěrům nepříznivé - v sedmdesátých letech. Jsou však profitabilní, což umožňuje jejich majiteli, Ontario Hydro, půjčky pohodlně splácet.

Je rovněž nutné srovnávat srovnatelné. V případě výroby elektřiny v uhelných elektrárnách je nutné brát v úvahu dopad na životní prostředí i zdraví obyvatelstva. Každý kdo měl možnost vidět kyselými exhalacemi zdevastované Krušné hory a dýchat vzduch na Mostecku, ví o čem je řeč.

Jsou však ještě další hlediska. Jaderná energetika je podložena širokým základním i aplikovaným výzkumem, jehož výsledky používají jiné obory s jadernou energetikou prakticky nesouvisející, ale přispívající k národnímu důchodu. Záleží tedy na tom, co všechno do kalkulací zahrneme.

V této souvislosti může někoho zajímat, že například metoda testování gumových těsnění, původně vyvinutá v AECL v souvislosti s jadernými reaktory, se nyní používá pro testování těsnění přídavných raket amerických raketoplánů.

Temelín na závěr

Přestože tento článek vychází z kanadské zkušenosti, mnohé z něj nepochybně platí i pro české poměry. Temelín je svým způsobem prubířským kamenem schopnosti české vlády rozhodnout na základě zevrubné a poctivé analýzy. Jde o velmi složitý komplex problémů, které nelze vyřešit v rámci politického soupeření "hodných" a "zlých" ministrů nebo dogmatické politické platformy.

Analýza musí vycházet z pohledu do budoucnosti. Kolik energie budeme potřebovat za deset či dvacet let a kde ji vezmeme. Kdo bude mít spolehlivý zdroj elektrické energie bude proti ostatním ve velké výhodě, o tom není už teď žádný spor.

Jak již bylo řečeno, k jaderné energii je třeba přistupovat s respektem. Ontarijská zkušenost ukazuje, že nejslabším článkem provozu jaderné elektrárny není její design, ale management. Již zmíněná studie o stavu jaderných elektráren v Ontariu výslovně zdůraznila, že reaktory jsou technicky na výši a že ani bezpečnost veřejnosti nebyla ohrožena (srovnej s interpretací Greenpeace v záhlaví, která mluví o nebezpečnosti a nespolehlivosti reaktorů).

Podle mého názoru není v současné době jiné východisko, než výstavba jaderných elektráren. Je samozřejmé, že jednou budou překonány, stejně jako většina technických řešení minulosti.

Není žádný důvod nehledat řešení účinější, bezpečnější a technicky dokonalejší. Jenže k tomu je zapotřebí politická vůle investovat značné prostředky do vědy a výzkumu. Vůle jakou naposledy prokázal J.F. Kennedy, když několika větami ve známém projevu otevřel cestu k cestě na měsíc.

Jelikož nový Kennedy se hned tak nenarodí, je ČR nejen dostaví Temelín, ale bude hledat dodavatele pro další jaderné elektrárny. V tom případě se s důvěrou obraťte na AECL.

Jiří Jírovec