Pinochet, Allende a otázka demokracie. Odpověď Pinochetovým stoupencům
"Vojenský puč soudruha Georga Staylina proti pravicové premiérce Margaret Thatcherové byl nutný, aby se zabránilo nástupu fašismu ve Velké Británii. Pan Pravicovýčech sice tvrdil v Britských listech, že byla Thatcherová demokratka, jenže vyrostl v Praze až po pádu Hitlerovy Třetí říše, takže naprosto nechápe, co to byla hrůza nacismu. Naproti tomu já jsem vyrostl v nacistickém Německu a vím, že proti nacismu je nutno bojovat se zbraní v ruce. Ano, je politováníhodné, že soudruh Stayline musel nařídit popravy tisíců britských občanů a mučení statisíců. Je nemilé, že armáda musela usekávat lidem končetiny a znásilňovat dcery v přítomnosti otců nebo znásilňovat manželky v přítomnosti jejich manželů. Avšak, to všechno bylo nutné, aby byla Británie zachráněna před fašismem."
Nahraďte "soudruha Georga Staylina" "generálem Pinochetem", výrazy "pravicový" výrazem "levicový", "nacismus" výrazem "socialistický" a "komunistický", "Velkou Británii" výrazem "Chile, a dostaneme tentýž argument, který použili Pinochetovi čeští stoupenci v kritice mého otevřeného dopisu Václavu Bendovi.
Vzhledem k tomu, že jsou moji kritici politicky na pravém středu, byli by pravděpodobně šokováni představou, že "Thatcherová" rovná se "pravice" rovná se "fašismus" rovná se "nacismus" rovná se "Hitler".
Přesto však právě oni využívají úplně stejné zjednodušené rovnice, když tvrdí že "Allende" rovná se "levice" rovná se "socialismus" rovná se "komunismus" rovná se "Stalin".
Pouhý fakt, že byl Allende šéfem socialistické strany, jim stačí k tvrzení, že to nemohl být demokrat. Tak nepotřebují předvést naprosto žádné důkazy, že jednal Allende nějakým způsobem protidemokraticky, a přesto ospravedlňují nejbrutálnější a nejnelidštější vojenský převrat v historii Latinské Ameriky.
Žádný z mých kritiků nepředložil žádné důkazy, že učinil Allende něco ve snaze omezit demokracii, ani neposkytli mí kritikové žádné důkazy, že Allende plánoval omezit demokracii v Chile.
Poté, co Pinochet mučil statisíce lidí, kdyby bývaly skutečně existovaly u levice nějaké plány na omezení demokracie, Pinochet by je býval bezpochyby objevil. Avšak, jediné antidemokratické plány připravila chilská armáda a CIA.
Zjednodušený způsob uvažování, že "levice" rovná se "stalinismus" a "pravice" rovná se "fašismus" znovu dokazuje, že lidé s extrémně dogmatickými levicovými nebo pravicovými názory obyčejně uvažují úplně stejně.
Pokud mají obě tyto strany pravdu, demokracie je pak nemožná. Jediné, co nám zbývá, je volba mezi "stalinismem" a "fašismem".
Už jsem poukázal ve svém článku o konzervativních komunistech, že čeští komunisté hájí konzervativní hodnoty. Když jsem hovořil s komunisty před rokem 1989 a když jsem s nimi posléze dělal rozhovory pro svou dizertační práci, nejvíce mě na nich překvapilo, jak vůbec nepřipomínali radikální revolucionáře - daleko více připomínali lidi jako byl Ronald Reagan, Jesse Helms a další konzervativní republikáni v USA.
Čeští stoupenci generála Pinocheta se stali obětí jednoho velkého mátu moderní doby: že pro rozkvět demokracie je zapotřebí podnikatelů a že socialisté jsou pro demokracii nejvyšším nebezpečím.
Je ironické, že tento mýtus má tak obrovskou moc v zemi, která sama tak nedávno dokázala, že není pravdivý. V listopadu 1989 demonstrovaly po celé zemi milióny Čechů a Slováků. Požadovaly demokracii, přestože tou dobou v zemi nebyli skoro vůbec žádní podnikatelé.
Studie demokratizačních procesů ukazují, že podnikatelé nejsou velkými hrdiny demokracie, jak je vidí neoliberální mytologie. Podnikatelé se často stavějí v nedemokratických zemích proti zavedení demokracie a v demokratických zemích často podporují protidemokratické převraty. (Chile je jedním příkladem tohoto jevu.)
I na této teoretické úrovni jsou liberálové tradičně skeptičtí vůči demokracii, protože pro ně je nejdůležitější ochrana vlastnických práv. Kdyby totiž dělníci či rolníci dostali právo volit, mohli by zvolit vládu, která by zdanila podniky, regulovala hospodářství či zestátnila průmysl.
Otec moderního liberalismu, John Stuart Mill, chtěl omezit hlasovací právo jen na bohaté majitele. Také byl stoupencem graduálního volebního systému, v němž bohatí majitelé měli více hlasů ve volbách než chudší majitelé. Lidé odkázaní na sociální podporu neměli mít hlasovací právo. V původní americké ústavě bylo povoleno otroctví a právo hlasovat měli jen vlastníci majetku.
Tak jak vlastně vznikly demokratické systémy? Před několika lety vyšla velmi podrobná, průkopnická studie od Dietricha Rueschemeyera, Evelyne Stephensové a Johna Stevense. Pokusila se tuto otázku zodpovědět. V této vlivné knize, nazvané Capitalist Development and Democracy, Rozvoj kapitalismu a demokracie, dospívají k závěru, že motorem demokratizace v Evropě i v Latinské Americe bylo dělnické hnutí.
Například, v Německu oznámil v roce 1918 sociální demokrat Friedrich Ebert během povstání dělníků a vojáků, že monarchie bude nahrazena demokratickou republikou. V roce 1933 byla sociálně demokratická strana v Německu jedinou stranou, které hlasovala proti zrušení Reichstagu, německého parlamentu, po jeho požáru. Když byl kancléř Helmut Schmidt dotazován, proč se stal sociálním demokratem, odpověděl, že sociální demokracie byla v Německu jedinou stranou, která důsledně podporovala demokracii.
Většinou se socialistickým stranám nakonec podařilo získat podporu liberálních stran, a tak zavést demokracii - jako ve Švédsku - ale socialistické strany byly v té věci motorem a liberální strany byly skeptickými organizacemi, které bylo nutno přesvědčovat.
Československo bylo zvláštní případ, protože přechod k demokracii byl součástí širšího úsilí za získání národní nezávislosti na Rakousku. Z tohoto důvodů hrály při podpoře demokracie důležitou roli také i české nesocialistické strany. Avšak i v Československu patřily dvě socialistické strany - sociální demokraté a národní socialisté - po většinu trvání první republiky k nejdůležitějším vládnoucím stranám.
Představa, že jsou socialisté vždycky hrozbou demokracii, se zdá být dokonce ještě absurdnější, když pohlédneme na dnešní situaci. V Evropské unii má 11 z 15 zemí nyní socialistické nebo sociálně demokratické premiéry, ve 13 z 15 zemí EU jsou sociálně demokratické strany zastoupeny ve vládě, dokonce i ČR má nyní sociálně demokratickou vládu. A co Chile, kde Pinochetovi stoupenci tvrdí, že brutální diktátor "zachránil demokracii" tím, že ji nejprve zlikvidoval? V Chile byla a je Allendova sociálně demokratická strana jednou ze dvou hlavních politických stran ve všech volně zvolených vládách od té doby, co se Pinochet vzdal moci. Očekává se, že nadcházející volby vyhraje v Chile člen Allendovy politické strany.
Skeptici by mohli tvrdit, že Chilská socialistická strana není dnes tak radikální, jak radikální byla v sedmdesátých letech. Ano, to je pravda. Téměř všechny socialistické strany v dnešním světě od té doby zmírnily svou politiku. To ale neznamená, že se staly více demokratické. Nikdo nezpochybňoval demokratickou podstatu britské Labouristické strany, když se v osmdesátých letech posunula doleva. Veškerá kritika se soustřeďovala na její hospodářskou a zahraniční politiku.
Většina socialistických stran poslední dobou spíše zdůrazňuje nutnost demokracie méně. Během sedmdesátých let se odehrály v mnoha socialistických stranách rozsáhlé debaty o otázce hospodářské demokracie. Levicoví socialisté tvrdili, že je kapitalismus hierarchický systém, v němž mají zaměstnavatelé přiliš mnoho moci nad zaměstnanci a příliš mnoho vlivu na národní hospodářskou politiku. Když chce ze země odejít zaměstnanec, nikoho to nezajímá, když však pohrozí velký podnik, že chce odejít ze země, může to přivodit změnu ve vládní hospodářské politice. Toto bylo považováno za velké omezení práva demokraticky zvolených vlád vykonávat takovou politiku, jakou chtějí občané. Konaly se tedy debaty o demokracii na pracovišti, o vlastnictví průmyslu zaměstnanci, o zestátnění některých průmyslových podniků, o zákonech, umožňujících zaměstnancům podílet se na řízení podniků.
V devadesátých letech je běžné pro socialistické strany, že přiznaly porážku a konstatují, že je otázka hospodářské demokracie mrtvá. Prohlašují, že v éře globalizace už není možné, aby praktikovaly vlády individuální národní hospodářskou politiku. Jsou příliš závislé na přání mezinárodního kapitálu.
Manévrovací prostor je tak malý, jak malé jsou nyní rozdíly mezi hospodářskou politikkou socialistických a nesocialistických stran.
Proto začaly být socialistické strany víc elitářské a hierarchické. Mají-li být schopny vyhrát volby, potřebují striktní stranickou disciplínu, jak to nedávno dokázali Blair a Schroeder.
Zatímco Willy Brandt vyhrál v roce 1969 volby s heslem v předvolební kampani, "Odvažme se mít víc demokracie", Schroederovo hlavní téma byla potřeba dosáhnout "nového politického středu".
Ano, Schroederova politika je pragmatická, možná je jediná, která mohla v dnešní situaci fungovat, ale lze ji považovat za demokratičtější než byla politika Brandtova?
Socialistické strany v Británii, v Německu, ve Švédsku a v Chile se za posledních dvacet let posunuly do politického středu. Staly se pragmatičtějšími. Své strany prodchnuly silnější disciplínou a větší výkonností: cenou, kterou za to zaplatily je, že se tyto strany nyní méně zajímají o demokracii.
Jistě, Allendova hospodářská politika byla selháním. Ano, měl být víc pragmatičtější. Avšak to znamená, že Allendovým "zločinem" nebylo, že byl nedemokratický. Jeho "zločinem" bylo, že byl demokratický až příliš.
