Střední Evropa
Jak se argumentuje písemně
Proč se čeští a anglosaští autoři tolik liší ve svém přístupu k analýze a k psaní?
(An English version of this article is available here in the Electronic New Presence weekly.)
Čeští mluvčí a angličtí mluvčí píší jinak. Čeští autoři a anglo-američtí autoři nerozvíjejí argument stejným způsobem, a jejich celkový postoj k analýze se liší. Má to pravděpodobně hodně společného s různými školskými systémy, jaké existují na jedné straně v České republice a na druhé straně v Británii a v Severní Americe.
Studuju češtinu už řadu let, dva roky píšu do českých novin a půl roku pracuju jako editor časopisu New Presence. Zdá se mi, že jsem konečně schopen vysvětlit, v čem spočívá onen rozdíl.
Samozřejmě, má omezená zkušenost ze mě nečiní odborníka na literaturu, avšak rozdíly v komentářových a analytických článcích, které přijdou během jediného dne na můj stůl, jsou pozoruhodné: české texty a anglické texty nejsou jen napsány různými jazyky: přebývají v úplně odlišném světě.
Hlavních rozdílů mezi českými a anglickými texty je mnoho, ale nejvýznamnější rozdíly se vyskytují ve třech oblastech psaní a argumentace: ve struktuře, v přechodových oblastech a v rozvoji argumentu:
Struktura
Anglické texty (americké i britské) jsou daleko strukturovanější než české texty. Článek od anglického autora má často jasně definovaný úvod, stať a závěr. Pravidla ohledně toho, co patří do každé části, jsou docela jasná. Při psaní anglických článků a při anglických veřejných projevech ví autor, co má dělat.
Zaprvé, autor nastíní, o čem bude hovořit (úvod). Zadruhé, prodiskutuje to (stať). Zatřetí, shrne, o čem hovořil (závěr). Navzdory nekonečným variacím na toto schéma, v dobře napsaném článku je vždycky jasně zřetelná tato základní forma. Je zajímavé, že Češi často říkají, když si přečtou anglický text, že se ten autor opakuje. Pro angloamerického čtenáře je však tato trojdílná struktura prostě správnou formou. Je to znak dobře strukturované analýzy.
Naproti tomu český text často připadá Angloameričanům zcela bez struktury, úplně chaotický. Často je obtížné říci, kam autor směřuje, dokonce už po přečtení prvního nebo druhého odstavce. Odstavce stati nejsou nijak obsahově odlišeny od úvodu. Málokdy se v článku vyskytuje závěr, který by všechny argumenty pospojoval. Často se zdá, že je v textu velmi málo, čeho se čtenář může zachytit. Člověk jako editor má často pocit, že by text mohl zkrátit jakkoliv, takže by mohl začít úplně kdekoliv, třeba od prostředka.
Přechodové věty
Druhým jasným rozdílem mezi anglickými a českými texty bývá ve využívání přechodových vět mezi odstavci a mezi myšlenkami. Autoři textů se dovídají v kursech anglického psaní, že má-li vzniknout lehce plynoucí, čtivá analýza, takové přechodové věty jsou velmi důležité. Nový odstavec by měl přirozeně vyplývat z předchozího a nikoliv jen tak se objevit zčistajasna, z ničeho.
Učitelé anglického psaní hovoří o "přechodových větách", které by měly být umisťovány na konci prvního odstavce anebo na začátku druhého. Účelem přechodové věty je spojit oba odstavce, každý z nichž má obsahovat jinou myšlenku.
Vzhledem k tomu, že české texty mívají jen málo přechodových vět, zdají se být méně plynulé - obsahují ostré skoky z jednoho odstavce do druhého a z jedné myšlenky ke druhé.
Často zahrnují neproniknutelně dlouhé české odstavce několik myšlenek, které by byly v anglickém textu rozděleny do kratších celků, každý obsahující jediný pojem, a tyto celky by byly pospojovány přechodovými větami. Anglosaskému čtenáři se zdá analýza bez takovéto strukturace zmatená a argument špatně rozvíjený.
Rozvoj argumentace
Zdá se, že je analýza anglosaských článů rozvinutější, vzhledem k jasnější struktuře a větší pozornosti pro plynulost textu. Dobrý autor, píšící anglicky, se věnuje centrální argumentaci a neubíhá od ní stranou. Člověk se nesnaží básnicky stylizovat - snaží se jasně argumentovat.
Naopak český způsob analýzy se zdá bloudit nejrozmanitějším terénem, a k tomu je ještě dovoleno text literárně ozvláštňovat. Stává se, že text nemá ani žádný hlavní argument, žádnou logickou argumentační linii, která by procházela celým článkem. Český autor může psát, co ho napadne, článek, který jakoby neměl žádný účel - jako by se autor obával prozradit svůj názor.
Jednotlivé věty dokonce mohou vyrazit úplně jinými směry, než jak článek posléze skončí.
A nejhorší - zase, jen z angloamerického hlediska - je ono "ale možná to tak není", které čeští autoři často vkládají na konec svých článků. Toto "možná to tak vůbec není" bývá v přímém protikladu vůči všemu, o čem autor hovořil průběžně celým článkem.
Jestliže autor napsal deset odstavců o tom, že je obloha modrá, v posledním odstavci se pak praví něco v tom smyslu, že "možná je přece jen obloha tmavá a hrozivá".
Takový pokus na poslední chvíli ochránit svou argumentaci tím, že ukážu, že se na věc dívám i z jiného hlediska, je v anglosaském textu úplně nepřípustný. Jen totiž argumentaci oslabuje. Pamatuju si pořád, jak mi učitelé v hodinách psaní kladli na srdce: "Závěr je od toho, aby se věc uzavřela. V závěru se nesmí uvádět žádná nová myšlenka." Je na tom moc pravdy: proč by měl člověk v závěru argumentovat proti svému argumentu?
Tyto krátké poznámky nechtějí tvrdit, že všichni Anglosasové píší lépe než všichni Češi. Existují české texty, které mají jasnou strukturu a důslednou argumentační linii. Stejně tak existuje množství anglických textů, které jsou prostě strašné - bez struktury, žádné přechodové věty, žádná jasná argumentace. Tyto poznámky nepředkládám jako absolutní pravidlo - spíše jako ukázku průměru. Je také dost dobře možné, že tyto "české rysy" jsou ve skutečnosti daleko více středoevropské. Ano, existuje mnoho německých textů, kde se také nakonec vyskytuje autorská zdrženlivost, ve smyslu "ale možná to, co jsem napsal, není pravda".
Vzdělání
Ale ať už jde o české nebo všeobecně středoevropské rysy, hlavním důvodem pro tyto rozdíly jsou jistě rozdílnosti ve školských systémech. Američané a Britové, zejména ti, kteří chodí do škol, z nichž půjdou na univerzitu, píší texty od raného věku, a ve srovnání se svými českými protějšky píší relativně velmi často. Ve školách, připravujících děti na studium na univerzitě, není nezvyklé, že tam žactvo píše dvakrát týdně esej, která má dvě až čtyři strany strojopisu (500 až 1000 slov). Během dlouhých hodin praktického psaní se studenti naučí psát tak, aby využívali jasnou strukturu, a naučí se rozvíjet argumentaci - něco konkrétního sdělit. Je zjevné, že čeští studenti gymnázií tak často nepíšou.
Možná, že by čeští učitelé namítli, že Anglosasové píší příliš mnoho a příliš se soustřeďují na formu - úvod, stať a závěr, to se může zdát všechno příliš formální. Ale praxí se psaní zlepšuje a dobří autoři se stejně nemusejí fanaticky přidržovat strukturovaného přístupu. Tu a tam se od systému odtrhnou, to, čemu se naučili ve škole, zůstává u nich v podvědomí a projevuje se jasným a stručným psaním.
Za posledních pár měsíců, jako editor časopisu New Presence, jsem přečetl velké množství článků, esejí a analýz, které přistály na mém stole. Když srovnávám české a anglické texty, nemohu si pomoci, že průměrně vzato jsou české texty méně strukturovány a méně dobře organizovány. Chybějí jim přechodové prvky, které udržují celým článkem jasnou argumentační linii, a často nemají jasně rozvinutou argumentaci od začátku do konce. Zdá se, že čeští studenti nepíší tak často a tak mnoho, jako studenti v Británii a v Severní Americe, a to je pravděpodobně důvodem těchto nedostatků.
Hovořil jsem o tom často se svými kolegy v ČR i v zahraničí a mnozí z nich si povšimli téhož. Rád bych nicméně vyslechl názory učitelů, autorů, editorů i jiných lidí, kteří mají možnost srovnávat české a anglické texty.
