Jeremy Paxman: The English. - Jaké jsou charakteristické rysy češství?

"Ty země, které jsou ve světě nejúspěšnější - ty kde, se dá bezpečně žít a které prosperují - mají jasné povědomí o vlastní civilizaci."

Jeremy Paxman, The English: A portrait of a people (Angličané: Portrét národa), Michael Joseph, Londýn, 1998, 310 stran, 20 liber, ISBN 7187-4263-2

Známý moderátor publicistického pořadu televize BBC Newsnight Jeremy Paxman v těchto dnech vydal svou čtvrtou knihu, pokus o analýzu typických rysů anglického národa, v době, kdy Angličané podle mnohých komentátorů trpí krizí národní totožnosti.

(Kolik analytických knih mimochodem vydali dosud moderátoři pořadu "Jednadvacítka" České televize?)

K čtivé Paxmanově knize se vrátím recenzí později. Jde totiž o to, trpí-li Angličané v dnešním, rychle se měnícím světě krizí své národní totožnosti, jak velice touto krizí trpí v dnešní době i Češi.

Zatím se ovšem nenašel český pozorovatel a kritik, který by byl systematičtěji ochoten zamýšlet se nad charakteristickými rysy češství v dnešní době.

Přitom je to otázka důležitá. Má-li český národ přežít v dnešním světě a nalézt si v něm vlastní místo, je potřeba, aby si nejprve sám uvědomil, čím je, co chce, o co usiluje a jaké jsou jeho hodnoty.

Většina otázek, které Paxman nastoluje ve své knize, je aktuální i pro Čechy. Berte prosím pár přeložených citátů z Paxmanovy knížky (předmluvu a několik odstavců z první kapitoly, nazvané The Land of Lost Content, Země ztraceného obsahu) jako výzvu, jako stimul k vlastním úvahám nad českou identitou.

Citáty z Paxmanovy knížky však zveřejňuji i z jiných důvodů:

V Britských listech nyní probíhá debata o anglosaském, versus "evropském" způsobu písemného vyjadřování.

Anglosaští autoři požadují jasnou argumentační strukturu, "čeští" autoři (Václav Pinkava) naproti tomu zdůrazňují, že "většina Evropanů raději odhaluje provokováním, odbočkami, postupným svlékáním", než otevřenou, pádnou argumentací. Tu prý mají rádi jen "suší" Anglosasové, a přicházejí přitom o mnoho. Pinkava píše dále: "Jako každá erotická předehra, zdržování má být trochu frustrující. Někdy světí účel prostředky. (Někdy prostředky účel dokonce nahrazují.) Silnice je lepší než hospoda. Zajímavým způsobem cestovat je lepší než dorazit rychle, a tak podobně. Dospět ke starým známým závěrům méně prochozenou cestou. Nové výhledy. Fraktální krajiny. Kola uprostřed kol a kudrlinky v kudrlinkách. Atd, atd., atd., ááááá, tak takhle to je!"

Přirozeně, tato argumentace je, jak už jsem napsal včera, trochu někde jinde, než kde je situován původní kritický argument: Stroehlein a jeho anglosaští kolegové nevyžadují sterilně suchý styl, protestují spíše jen proti bezbřehému, nestrukturovanému blábolení.

Na Paxmanově knize je zajímavé, že je to v této souvislosti svého druhu paradox:

Je napsaná jasným, věcným, logickým jazykem, zdaleka ale není "suchá". Logické kameny Paxmanovy argumentace do sebe zapadají s naprostou přesností.

Podobně jako z textu spisovatele Milana Kundery, který také píše "matematicky" a "věcně", z pevné logické struktury se kupodivu během čtení uvolňuje jakési fluidum, energie, gusto.

Paxmanova kniha je tour de force. Strhne vás s sebou.

Posuďte sami. Že by to bylo tím, že je Paxmanův text tak systematicky zdrcující? (JČ)

Jeremy Paxman, Angličané

Předmluva

Dnes je to všechno daleko složitější. Když občas narazíme na někoho, jejichž "stiff upper lip" (dokonalá schopnost se emocionálně ovládat), rozumné boty či tvídové chování je definuje jako Angličany, reagujeme pobaveně: konvence, které definovaly Angličany, jsou nyní mrtvé a v současnosti bývají daleko pravděpodobněji velvyslanci Anglie zpěváci nebo spisovatelé a nikoliv diplomaté či politikové.

Imperiální Angličané sice měli britský pas - což platilo i o Skotech, Velšanech a o některých Irech - avšak mnoho nepřemýšleli o tom, zda být "Angličanem" je totéž jako být "Britem" - oba tyto výrazy byly víceméně zaměnitelné. V dnešní době však nic nerozzuří Skota víc, než splést si výrazy "Angličan" a "Brit", neboť keltští sousedé Angličanů chtějí stále více žít raději samostatně.

A pak existuje problém Evropy. Kdo ví, k čemu povede kolektivní ctižádost či pomýlenost, která se zmocnila evropské politické elity? Pokud bude úspěšná, Spojené státy evropské budou znamenat, že Spojeného království už nebude zapotřebí.

Dále existuje ono žíravé vědomí, že ani Británie, ani žádný jiný národ, nedokáže sám o sobě zvládnout vlny kapitálu, které rozhodují o tom, zda budou jednotliví občané mít co jíst, anebo budou hladovět. Stále ve větší míře je hlavním cílem činnosti národních vlád už jen kultura jejich občanů.

Tyto čtyři prvky - rozklad Britského impéria, praskliny, objevující se v takzvaném Spojeném království, tlak vyvíjený na Angličany, aby se včlenili do Evropy, a nekontrolovatelnost mezinárodního podnikání - mě přiměly k tomu, abych začal přemýšlet. Co to znamená, být Angličanem?

I když jsou toto politické otázky, tato kniha není v úzkém smyslu slova knihou politickou. Snažím se nalézt kořeny nynější úzkosti, kterou Angličané pociťují ohledně vlastní totožnosti. Hledám je tím, že se vracím do minulosti, k věcem, které kdysi definovaly ony okamžitě poznatelné Angličany a Angličanky, kteří pak nosili anglickou vlajku po celém světě. Posléze se snažím zjistit, co se s těmito věcmi stalo.

Některé tyto vlivy je docela lehké definovat. Zjevně to, že se Angličané narodili na ostrově a nikoliv na velkém kontinentálním zemském prostoru, mělo významný dopad. Angličané pocházejí ze země, kde protestantská reformace velmi silně omezila vliv církve. Angličané zdědili velmi hlubokou víru v individuální svobodu.

Jiné záležitosti jsou nejasnější. Proč například mají Angličané rádi pocit, že jsou pronásledováni? Proč jsou Angličané posedlí hrami? Jak získali Angličané svůj podivný postoj vůči jídlu a sexu? Odkud mají svou pozoruhodnou schopnost přetvařovat se?

Hledal jsem odpovědi na tyto otázky cestováním, mluvením s lidmi a čtením. O několik let později jsem trochu moudřejší a mám jiné otázky.

A teď jsem si zrovna povšiml, že píšu o Angličanech, jako by to byli "oni", přestože jsem se za Angličana vždycky považoval. I na poslední chvíli mi unikli.

Země ztraceného obsahu

Bylo nebylo, kdysi Angličané věděli, kdo jsou. K dispozici byl tak příhodný seznam adjektiv. Angličané byli zdvořilí, nerozrušitelní, rezervovaní a namísto sexuálního života měli do postele gumové lahve s teplou vodou: jak se rozmnožovali, to bylo jedno z tajemství západního světa. Jednali, spíše než aby byli mysliteli, byli spisovateli spíše než malíři, zahradníky spíše než kuchaři. Byli limitováni svou třídní příslušností, byli malicherní a neschopní vyjadřovat své emoce. Dělali svou povinnost. Heslem byla pro ně téměř nepochopitelná statečnost a mravní síla. "Bože, přišel jsem o nohu!" vykřikl lord Uxbridge, když kolem něho všude na bojišti vybuchovaly granáty. "Bože, opravdu je to tak!" odpověděl vévoda z Wellingtonu. Voják, ležící smrtelně raněn v zatopeném zákopu kdesi na řece Sommě, řekl jenom, jak praví ústní podání, že "si nesmí stěžovat". Nejcennějším majetkem Angličanů byl smysl pro čest. Byli pevní a důvěryhodní. Slovo anglického gentlemana bylo tak dobré, jako pouto, stvrzené krví.

(...)

Druhá světová válka a její okamžitá dohra byla poslední érou v živoucí paměti, kdy ještě měli Angličané schopnost sami sebe jasně a pozitivně chápat. Viděli to zpětně odražené ve filmech, jako In Which We Serve, ve zbeletrizovaném příběhu od Noela Cowarda o potopení křižníku HMS Kelly. Námořníci, kteří přežili, poté, co loď potopili němečtí letci, leží na záchranném voru a vzpomínají na historii lodi. Evokují obraz síly Anglie. Kapitán a námořnictvo sice byli rozděleni různým přízvukem, ale všichni sdíleli tutéž jedinou víru ohledně toho, co jejich země znamená. Anglie je podle toho uspořádaná, hierarchická země, kde je válka nepříjemností, kterou je nutno vydržet, jako když začne pršet na vesnické zahradní slavnosti. Je to cudná země, která si upírá veškeré potěšení a kde děti jdou poslušně a tiše spát, když se jim to nařídí. "To nic není," říkají si navzájm manželky během náletu, "za pár minut si uděláme čaj." Když odchází z domova hlavní lodní důstojník, jeho tchyně se ho ptá, kdy se zase vrátí na palubu.

"Všechno to závisí na Hitlerovi," zní jeho odpověď.

"Kdo si ten člověk myslí, že je?" reaguje tchyně.

"To je ten správný postoj."

Film In Which We Serve byl bezostyšnou propagandou pro národ, který čelil možné likvidaci své kultury, a právě proto je tento film tak zajímavý. Ukazuje nám, jakou měli nejraději Angličané o sobě představu. Viděli se jako stoický, domácky nevzrušený, tichý, disciplinovaný, laskavý, počestný a důstojný národ, který si odpíral všechny požitky, jako národ, který by daleko raději plel záhony na zahrádce než bránil svět před nacistickou tyranií.

(...)

Vezměme film Brief Encounter (Krátké setkání) z roku 1945, příběh tajné lásky, který natočil režisér David Lean. Muž a žena se setkají v čajovně na nádraží, kde žena čeká na parní vlak domů po celodenních nákupech. Dostane se jí do oka smítko uhelného prachu a aniž by se jediným slovem představil, objeví se galantní místní lékař a smítko jí z oka odstraní. Následujících osmdesát minut tohoto nádherně napsaného filmu líčí jejich vzájemnou rostoucí lásku a zároveň i rostoucí pocit viny. (...)

Lékař začne své svádění klasickým anglickým gambitem - rozhovoří se o počasí. Za několik okamžiků později se zmíní o hudbě. "Můj manžel nemá smysl pro hudbu," řekne ona. "Výborně," odpoví lékař. Výborně? Proč je to pro něho výborné? Je to reakce, jako kdyby se manželovi ženy podařilo uzdravit se z nakažlivé choroby. Je to pro manžela výborné, protože ten výrok uznává Bohem dané právo být nekulturní, stejně jako spořádanost lidí, kteří si doma dělají, co uznají za vhodné. (...) Manžel hrdinky je ten typ člověka, který říká své ženě "old girl" (jako by byla spolužačkou z internátní školy pro bohaté) a který vyjadřuje své sympatie tím, že navrhne, aby spolu luštili křížovku. "Myslím, že bychom byli všichni jiní, kdybychom žili v teplém a slunečném podnebí," říká žena. "Pak bychom nebyli všichni tak introvertovaní, tak stydliví a nekomunikovalo by se nám navzájem tak těžce." Protože je Angličanka, necítí vůči manželovi žádné antipatie. Považuje ho za "laskavého a neemocionálního člověka". Ani mužský hrdina filmu, který je obětí svého sucharského manželství, nevyjadřuje nepřátelství vůči své ženě a dětem. Ale oba dva se stávají obětí vášně, kterou skoro nedokážou zvládnout. "Musíme být rozumní," je neustálý, opakující se refrén. "Jestliže se ovládneme, je ještě čas." Nakonec, navzdory všemu tvrzení, jak se milují, nedojde romantická láska naplnění. On jedná čestně a přijme místo lékaře v jižní Africe. Ona se vrátí ke svému slušnému, ale nudnému manželovi. The end.

Co pro nás vypovídá tento snad nejpopulárnější anglický film o Angličanech? Zaprvé, oněmi nesmrtelnými slovy, "že se nerodíme na této zemi proto, abychom měli ze života potěšení". Zadruhé, jak je důležitý smysl pro povinnost. A nejdůležitější myšlenkou filmu je to, že emoce je nutno potlačovat. Psal se rok 1945.

(...)

Byl to svět dnešních prarodičů. Je to svět královny Alžběty a jejího manžela, vévody z Edinburku. Mladá princezna Alžběta se vdala za námořního důstojníka, Philipa Mountbattena, v roce 1947. V éře nedostatku (brambory byly na lístky, každý člověk měl právo na 1,5 kg brambor a 3 dkg slaniny týdně ) přinesla tato svatba do šedivé a nudné země závan divadelní podívané a kouzla. Podobně jako muž a žena z filmu Brief Encounter, dalo se čekat, že Alžběta a Philip spolu stráví dlouhý život. A to se také stalo. V roce 1997 oslavili zlatou svatbu, avšak mezitím se stali jen antropologickou kuriozitou: očekává se, že méně než deset procent dvojic, které vstupují do manželského svazku nyní, bude spolu žít po celých padesát let.

V roce 1997 tvořily ženy v Británii téměř polovinu všech pracovních sil. To je pozoruhodná změna, srovnáme-li to s dobou před padesáti lety, kdy se ženy zcela bez protestů vzdaly svých zaměstnání a daly je k dispozici mužům, kteří se vrátili z války.

Většina z 200 000 sňatků, uzavíraných nyní každoročně, končí rozvodem, a rozvodové řízení zahajují převážně ženy, které už nejsou ochotny přijmout názor, že "musíme být rozumní".

Do doby, kdy princ Philip a královna Alžběta oslavovali svou zlatou svatbu uzavřely jejich děti tři sňatky. Všechny tyto sňatky se rozpadly. Dědic trůnu se rozvedl s ženou, která měla být příští anglickou královnou, a ta byla usmrcena v jednom pařížském podjezdu, stejně jako její playbojský milenec, Dodi Fayed, jehož otec, Mohammed, vlastní nejznámější obchod v "národě obchodníků" a měl ve zvyku dávat peníze v hnědých obálkách poslancům Konzervativní strany, kteří tvrdí, že patří ke straně, založené na anglických tradicích pravdomluvnosti, spolehlivosti a cti.

Dianin pohřeb vyvolal scény veřejného truchlení, které byly tak bizarním způsobem "neanglické" - zapalování svíček v parku, házení květin na míjející rakev - že mohla válečná generace Angličanů přihlížet jen jako zmatení turisté ve vlastní zemi.

Lidé, kteří házeli květiny na Dianinu rakev, se to naučili dělat tím, že to viděli v televizi. Je to latinský zvyk. Síla sdělovacích prostředků je obrovská. Móda ve stravování, v oblékání, v hudbě a v zábavě už není v Anglii domácí. I ty zvyky, které zůstávají autenticky domácí, jsou produktem radikálně změněné "anglické" populace.

Za posledních padesát let se naprosto změnilo rasové složení Anglie. Hromadné přistěhovalectví se soustředilo právě na Anglii a ve většině britských měst jsou raritou oblasti, kde převažují běloši. V roce 1998 se staly bělošské děti ve státních školách ve vnitřním Londýně menšinou a dokonce i na bohatých předměstích tvoří bělošské děti v londýnských středních školách jen 60 procent žactva. Více než třetina dětí, žijících ve vnitřním Londýně, ani nemluví anglicky jako svým rodným jazykem.

Jestliže se změnil anglický národ, stejně se změnila většina měst, v nichž Angličané žili. (...) Továrny s kouřícími komíny byly zlikvidovány, protože se textilní průmysl zcela rozložil. Ulice jsou postupně kolonizovány burgerovými samoobsluhami a pizzeriemi. Ulice anglických měst jsou nyní buď zcela zablokovány automobily, anebo byly proměněny v pěší zóny s  nově vydlážděnými kočičími hlavami, s historizujícími pouličními lampami a nádobami na odpadky z lité oceli, je to poněkud vyjevený pokus přestírat, jak snad tato místa vypadala v devatenáctém století, kdyby bývali mohli angličtí viktoriáni využívat sporných výhod samoobsluh Big Mac. V těch městech, které se nervózně snaží tvrdit, že jsou stále ještě součástí anglické historie, jako je Oxford nebo Bath, zmizely obchody, kde jste si mohli koupit deset hřebíků, domácí koláče nebo chleba a byly nahrazeny butikami prodávajícími medvědy, trička a nekvalitní suvenýry. I jinde zmizeli malí obchodníci a byli nahrazeni pobočkami velkých supermarketů: národ obchodníků se stal národem kasířů u supermarketových pokladen. Policie jezdí ulicemi měst a dává pozor, kdy dojde k násilí.

(...)

Z vnějšího pohledu se Anglie naprosto proměnila. Nikdo se už nepodílí na společném úsilí ani na společném utrpení, raritou je sloužit v armádě, nouze je vzdálenou vzpomínkou. Jen minimální menšina lidí se přidržuje starých hodnot a neutrácí peníze pro osobní potěšení.

A tato totožnost, mlhavá a unikající mezi prsty, je všechno, co my Angličané máme. Začátkem devadesátých let jsem si uvědomil, jak je to trapné. Musel jsem jít na pohřeb kolegovi v Jihoafrické republice. Zahynul v automobilu při nehodě, když se snažil včas přivézt zprávu do studia. Kostel byl v bohaté bělošské čtvrti. Pohřeb vedl liberální afrikaanský farář. Sbor se skládal z uklízeček v kancelářích, kde měl můj přítel John úřad. Byli to chudí lidé, někteří bez bot, ale když začali zpívat "Nkosi Sikeleli Afrika", černošskou hymnu, obrovský pseudogotický kostel se rozezněl intenzívní energií a vášní. Nebylo to jen to, že uklízečky rády zpívaly. Tito lidé zpívali něco, v co věřili. Pak farář přednesl krátkou řeč a oznámil další píseň. Byl to "Jerusalem", známá anglická nábožná píseň na slova Williama Blaka, která začíná slovy " And did those feet in ancient time walk upon England's mountains greed? - A chodily ty nohy v dávné době po zelených anglických horách?"

"Zpívejte, vy Angličané," zvolal farář hlasitě z kazatelny, "zpívejte!"

No, udělali jsme, co bylo v našich silách, trapným, vyjeveným způsobem. Ale našemu zpěvu chyběla energie a nadšení zpěvu uklízeček. "Jerusalem" je to nejbližší, co mají Angličané národní hymně - píseň má dojemnou melodii a záhadná slova. Ale nedokázali jsme to zazpívat přesvědčivě. Angličané nemají žádnou celonárodní píseň, tak jako nemají národní kostým.

(...)

Co asi znamená tento nedostatek národních symbolů? Dalo by se argumentovat, že to vyjadřuje určité sebevědomí. Žádný Angličan se nemůže dívat na každodenní přísahu loajality, která se koná v amerických školách, jinak než s naprostým pocitem zmatku. Takovéhle veřejné projevy se nám prostě zdají, no, naivní. Když si dá do klopy Ir na den svatého Patricka čtyřlístek, Angličané se na to dívají s blahosklonnou tolerancí.

Už v roce 1948 si povšiml George Orwell, že "v levicových kruzích vládne vždycky pocit, že je něco mírně ostudného na tom, že je člověk Angličan a že je povinností posmívat se všemu anglickému, od dostihů až po anglickou kuchyni. Je to možná podivné, ale je nesporně pravda, že téměř všichni angličtí intelektuálové se budou víc stydět stát v pozoru, když se hraje anglická hymna, než krást z kasičky v kostele."

Nikdo dnes ovšem už nestojí v pozoru při anglické hymně a kdyby se pokusil nějaký ředitel kina obnovit tradici hraní hymny po představení, kino by bylo prázdné už před ukončením prvního verše.

(...)

Angličané mají charakteristicky velmi silný sklon k pesimismu. Není nutné příliš zdůrazňovat osobní význam tohoto pesimismu. Anglie má totiž velmi nízký počet sebevražd, dochází tam jen ke zlomku sebevražd ve srovnání s Maďarskem nebo dokonce se Švýcarskem. Ale Angličané nacházejí útěchu v představě, že se Anglie řítí k nešťastnému konci.

(...)

Tento podivně uzavřený, neintrospektivní, pesimistický národ, nemůže příliš dlouho už pokračovat tímto způsobem. Vládne mu strana, jejíž organizační principy pocházejí ze Spojených států a jejíž vedoucí skupina přišla ze Skotska. Angličané vidí, jak je Skotsku a Walesu nabízena samospráva a jak příliš silná Evropská unie prosazuje budoucnost kontinentu formou nikoliv národních států, ale komplexu vztahů mezi federálním srdcem a regionálním tepem.

(...)

Angličané pohlížejí přes kanál La Manche na tradičního nepřítele a závidí. "Podívejte se na Francouze," řekl jeden anglický konzervativní poslanec. "Mají stejně tak velké problémy jako my. Ale vědí, kdo jsou, i když nevědí, kam jdou. My nejenže nevíme, kam jdeme. My už ani nevíme, co jsme zač. Nemáme o tom tušení."

Důkaz pro toto tvrzení lze nalézt ve srovnání postojů dětí z anglických a francouzských základních škol, který vyšel v časopise Times Educational Supplement pod titulkem: Angličané - a nejsme na to moc hrdi.

Šlo o studii názorů 850 deseti a jedenáctiletých dětí, které odpovídaly na otázku, co si myslí o své zemi. Přesněji řečeno, děti byly požádány, zda schvalují výroky jako "Jsem velmi hrdý, že jsem Francouz." 57 procent francouzských dětí s touto větou silně souhlasilo, ale jen 35 procent anglických dětí takovouto otázku vůbec vyjádřilo.

Na žádost, aby specifikovaly, proč se jim líbí v jejich zemi, napsaly anglické děti: "Není tady ani moc horko, ani moc zima,. máme čisté jídlo a vodu ... Lidé v Anglii jsou dobří a zdraví ... jsme nezávislá země .... Manchester United pochází z Anglie," a tak dál. Francouzské děti naopak psaly o "notre beau pays" (naší krásné zemi), "parce qu'on est libre" (protože je člověk svobodný), nebo říkaly "nous somme tous égaux" (jsme si všichni rovni). Jedno dítě dokonce napsalo "car la France est un pays magnifique et démocratique et accueillant" (protože Francie je nádherná, demokratická a přivětivá země).

Rozdíl je zajímavý. Už ve věku jedenácti let vznikl u anglických dětí pragmatický smysl, schopnost věcně odpovídat na otázky, jaká charakterizuje anglickou intelektuální tradici, zatímco francouzské děti odrecitovaly řadu naučených hesel. Skeptičtější člověk by se mohl dotazovat, proč je absence přehnaného nacionalismu špatná, proč považují francouzské úřady za nutné vymývat svým dětem mozek propagandou o slávě Francie a jestli je národ sám v sobě jistější, když musí vyvíjet takovéto úsilí.

Ale pro Angličany je typické ignorovat dobré stránky a chytat se pochmurnosti. Přesvědčení, že je v Anglii něco shnilého, je široce zakořeněné. Není možné, aby nebyli lidé ovlivněni dlouhými desetiletími řečí o tom, že je jejich civilizace v úpadku. Všechny britské politické strany postupně slibovaly, že obnoví integritu a postavení Anglie, a ukázalo se, že jsou všechny tyto sliby jen nehorázné lži. Nevadilo by to v Itálii, kde stejně nikdo nevěří ve stát a kde instituce, v něž Italové věří - rodina, vesnice, město - zůstávají zcela zjevně stále živé a aktivní. Angličané věří v instituce, a z těchto instucí Britské impérium zmizelo, anglikánská církev odumřela a parlament stále více nerozhoduje o ničem.

(...)

Dříve než propadnou Angličané znovu depresi, je dobré si povšimnout, že na skutečnosti, že Angličané nestrávili příliš mnoho energie debatou o tom, jací jsou, je něco pozitivního.

Je to známka sebedůvěry: Angličané nestrávili velké množství času úsilím sami sebe definovat, protože nemuseli.

Je to nutné to udělat teď?

Mohu jen odpovědět, že se to zdá být něčím, čemu se Angličané už nemohou vyhýbat, z důvodů, které jsem uvedl výše.

Ty země, které jsou ve světě nejúspěšnější - ty kde, se dá bezpečně žít a které prosperují - mají jasné povědomí o vlastní civilizaci.