Jan Čulík
Slyšel jsem v minulých dnech názor, že mnozí Češi prý v dobách komunistického režimu nabyli emocionální samonaštvávací schopnosti - Britové by řekli, že jsou "on a short fuse", často vybuchnou dřív, než jsou si schopni věc racionálně promyslet.
Škodí to jejich vlastní věci: nejsem li schopen záležitosti racionálně a věcně promyslet, a začnu-li se hned vztekat, realita mi - k mé vlastní škodě - uteče mezi prsty. K mé vlastní škodě proto, že někde na světě existují lidé, kteří jsou schopni si před tím, než budou reagovat, věc pořádně racionálně promyslet - a ti pak budou mít nade mnou vrch.
V minulém vydání Britských listů se pozastavil Tomáš Pecina nad argumentací Ondřeje Neffa, týkající se lustračního zákona. Sám přicházím k této polemice jako slepý k houslím - byl jsem minulý týden na dovolené a nevěděl jsem, že v této věci posílá Tomáš Pecina Ondřeji Neffovi nějaký dotaz či dopis.
Přišla emocionální reakce od Ondřeje Neffa, odmítající Pecinovy "útoky" na jeho osobu i na osobu jeho otce, spisovatele Vladimíra Neffa a srovávající Britské listy s Rudým právem a Árijským bojem. (Neff by se zřejmě shodl se Zdeňkem Šámalem z ČT, který považuje Britské listy za goebbelsovský list. Je to tentýž druh automatické samonaštvávací schopnosti: namísto věcných argumentů šíří kolem sebe tito lidé mlhavé emocionální fluidum spravedlivého hněvu, takže původní racionální argumentace v těch emocích zapadne.) Napsal nám taky z Ameriky mladík Radim Olbrecht, a vyčetl nám celou řadu postranních úmyslů, jimiž jsme byli prý motivováni při našem sprostém útoku na Ondřeje Neffa. Dodal, že osoba, která pro nás něco udělala, se přece nekritizuje. (??)
Škoda, že si "samonaštvávací" jedinci nebyli schopni původní Pecinův text přečíst pomalu, klidně a nevzrušeně. Ondřej Neff komentuje českou politickou scénu ve svém Neviditelném psu často razantně. Je tedy s podivem, že ho dohání k hněvu, rozhodl-li by se třeba někdy někdo jiný rozebírat a analyzovat jeho komentáře obdobně razantním způsobem.
Britské listy to však nedělají, i když příležitostí se nabízí hodně. Možná, že by to dělat měly, protože, jak kdosi poznamenal, Neffovy komentáře jsou zajímavě autentickým výrazem převládajícího myšlení v pražských sdělovacích prostředcích, a jsou proto cenným materiálem pro systematičtější studium tohoto někdy docela pozoruhodného druhu uvažování. Někdo by měl o Neffových politických komentářích napsat dizertační práci: byl by to jistě podnětný příspěvek ke studiu současné české politické kultury.
Včerejší článek Tomáše Peciny nebyl útokem ani na Ondřeje Neffa ani na jeho otce Vladimíra Neffa. Pecina se pokusil upozornit na starou, známou, jasnou věc: že lustrační zákon je zpotvořením spravedlnosti, protože postihuje lidi na základě podpisu spolupráce s Stb, a už se nestará o to, zda signatáři spolupráce spáchali něco špatného, či za jakých okolností byl případně tento podpis vynucen (velmi dramaticky líčí množství takových drastických případů Zdena Škvorecká ve své objemné sbírce osudů lidí, donucených k takovémuto podpisu, nazvané "Osočení", která vyšla jako poslední kniha v nakladatelství 68 Publishers).
Je to, argumentoval Tomáš Pecina, jako kdyby ze spáchání něčeho zlého obviňovali Ondřeje Neffa jen proto, že podepsal za komunismu s deníkem ÚV SSM Mladá fronta pracovní smlouvu, nebo Vladimíra Neffa proto, že vystoupil v roce 1977 ze zakázanosti a rozhodl se podepsat Antichartu. Doufám, že většině čtenářů byla tato argumentace jasná.
Účelem článku Tomáše Peciny bylo poukázat na nedostatečnost lustračního zákona a pochybenost argumentace komentáře Ondřeje Neffa k této věci. To by se snad nemělo stávat zdrojem nepřiměřeně emocionálních reakcí.
V dnešním vydání Britských listů se k věci vrací Tomáš Pecina znovu a argumentuje daleko jasněji a výstižněji, než bych to dokázal já.
Jan Čulík
