Co je špatného na lustračním zákonu
Vážený pane Neffe,
jak shledávám, Vaše odpověď je doprovázena mocnou interpunkcí a
analogiemi, které mají s jádrem věci stěží co společného. Nesdílím Vaše
přesvědčení, že komunikace mezi námi je nemožná; co se Vám pokouším
vysvětlit, je totiž dosti nasnadě.
Moje sdělení není v prvé řadě kritikou jednání Vašeho otce, ale
připomenutím, že jsou lidé, kteří stáli režimu blíž a napomohli jeho
legitimizaci víc, než většina těch, kdo se zavázali ke spolupráci s StB;
seznam spolupracovníků StB není univerzálním seznamem darebáků v
Československu v letech 1948-1989 a mám důvod se domnívat, že spíš než
oprávněným odsudkem jsou Vaše výpady proti tajným spolupracovníkům StB
svého druhu očistným rituálem.
Držme se fakt: Vladimír Neff nemohl v letech cca. 1971-1977 publikovat,
nevysílaly se rozhlasové a TV pořady natočené podle jeho předloh, jeho
jméno se nesmělo objevit v médiích. Jaký nátlak mohli komunisté vyvíjet
na zakázaného autora? Že by byl "ještě zakázanější"? To nešlo. Hrozilo
snad Vašemu otci vězení, když nepodepíše? Stěží. Faktem je, že poté, co
Vladimír Neff podepsal Antichartu, komunisté z jeho díla sňali
interdikt, dokonce jeho vztah k režimu o několik let později ocenili
titulem "národní umělec". Nabízí se logický závěr: nešlo o nátlak, šlo o
pragmatickou kalkulaci.
Zřejmě není pochyb o tom, že závazek k aktivní spolupráci s politickou
policií totalitního státu, nebyl-li vynucen pod nátlakem (a pak tedy z
právního hlediska neplatný), je určitým morálním selháním jednotlivce.
Zde narážíme na první problém: registr spolupracovníků neuvádí
okolnosti, za nichž byl vázací akt podepsán, jakou konkrétní hrozbou byl
případně podpis vynucen, a postižený má dnes, po letech, nepatrnou
naději, že jednání pod nátlakem prokáže.
Mezi spolupracovníky StB je bezpochyby několik tisíc, možná desítek
tisíc lidí, kteří svým jednáním vědomě, s plným vědomím možných důsledků
a ve zlém nebo zištném úmyslu napomáhali totalitnímu režimu při
porušování lidských práv. Jsem přesvědčen, že občanská práva těchto osob
by měla nyní být omezena podstatně větší měrou, než zákazem pracovat ve
státní správě; jinými slovy, že takoví udavači patří do vězení, a
neobstojí často akceptovaná námitka, že tak činili z mladistvé naivity
nebo z upřímného komunistického přesvědčení. Na druhé straně většina
osob na seznamu spolupracovníků StB se nikdy žádné takové hanebnosti
nedopustila a jejich poklesek leží v hranicích nedostatku odvahy
spolupráci odmítnout, eventuálně - již méně přijatelné - naděje na
profesní nebo společenské zvýhodnění.
Lustrační zákon říká: nebudeme si dělat práci najít ty první, stačí, že
známe jejich nadmnožinu, a potrestáme je tím, že postihneme tuto
nadmnožinu. Je to jako kdyby dopravní policie ve snaze snížit dopravní
nehodovost odebrala řidičské průkazy všem, kdo měli v posledních pěti
letech nehodu, bez ohledu na to, jak vážnou a zda z vlastní viny. Takový
postup by nehodovost asi snížil (stejně jako lustrační zákon přispěl k
očistě státní správy), ale jistě byste byl mezi prvními, kdo by proti
němu - zcela právem - protestovali.
Závěrem - podpis vázacího aktu ke spolupráci s StB, závazek
spolupracovat, je zcela srovnatelný jak s podpisem pod Antichartou nebo
přijetím titulu "národní umělec", tak s pracovní smlouvou na práci
redaktora tiskového orgánu ÚV SSM. Není ekvivalentní aktivní a
společensky nebezpečné spolupráci s StB. Jestliže budete prosazovat
potrestání udavačů, a to individuálně a "podlé zásluhy jejich", budu pro
všemi deseti. Lustrační zákon ovšem dělá něco jiného: jak jsem před
časem napsal v Britských listech, trestá nesprávný okruh lidí za
nesprávně definované skutky nesprávnou sankcí.
Vážený pane Neffe,
do následujícího roku Vám přeji pronikavější úsudek a větší odvahu klást
sám sobě nepříjemné otázky.
S pozdravem,
