Co je nového v České republice:

Dobrý projev Václava Havla

Jan Čulík

Václav Havel přednesl 1. ledna velmi dobrý novoroční projev. Ondřej Neff ho v Neviditelném psu v sobotu 2. ledna charakterizoval jako "projev s několika kontroverzními pasážemi". Nechápu. Znamená to snad, že by Havel neměl mít právo vyjadřovat se otevřeně k současné české skutečnosti, tak, jak to právo má každý český občan? Nebo že by vadilo, že v situaci, kdy většina nejvýznamnějších sdělovacích prostředků národ spíše ukolébává, že je všechno vlastně v pořádku, hlavně abychom se bavili (třeba i povrchními, bulvárními zprávami o chaosu a neštěstích) Havel projevil ostřeji kritický pohled? Tak mu řekneme, že sám není dokonalý, a nemá tedy co kecat?

Líbila se mi v Havlově projevu jeho základní lidská slušnost, když poděkoval starším lidem, kteří často v dnešní České republice strádají nedostatkem, přesto jsou to většinou nejvzdělanější, nejcivilizovanější a a snad nejdůstojnější příslušníci národa, kteří navzdory všem protivenstvím často pevně podporují myšlenku demokracie.

Líbilo se mi také, že Havel pro poděkování vyčlenil i tu slušnou část mladé generace, která vnímá svobodu jako samozřejmost a "šíří kolem sebe svobodomyslné a přemýšlivé občanské sebevědomí".

V Čechách potkávám množství slušných, inteligentních a pozoruhodně vzdělaných mladých lidí. Potíž je, že i oni často mají jen velmi málo peněz a jejich hlas je v dryáčníky a primitivy určovaném tónu veřejné diskuse jen slabě slyšet. Přesto však mnozí z nich usilují - navzdory převaze a opačnému, přejednoduchému, hlučnému etosu - o zcivilizování a zkulturnění poměrů v zemi, v které musejí a chtějí žít.

Jsou to - svými postoji - příslušníci skutečných elit, kterých by si měla česká společnost vážit a měla by si je pěstovat - mimo jiné by je měla i řádně finančně odměňovat, nemá-li zajít na úbytě a proměnit se časem v národ otroků.

V zemi přece nemůže převládnout představa, že nejlepší to, co je nejjednodušší, nejzábavnější a nejsledovanější - nejnižší a nejprimitivnější společný jmenovatel, který dává vzniku největším ziskům. Kdosi Britským listům před nedávnem napsal "My máme šedé buňky, oni mají moc". Ale taková situace povede ke katastrofě. V rychle se integrujícím, globálním světě, kde hospodářská a myšlenková soutěž sílí, není čas.

Jsem přesvědčen, že držitelé "šedých buněk" mají povinnost zasazovat se o to, aby byl jejich hlas v jejich společnosti řádně slyšen. Mají povinnost uvádět nekriticky se šířící nehoráznosti na pravou míru. Takto právě vystoupil Havel.

Bylo moudré, že Havel ve svém projevu záměrně poděkoval všem těm členům české společnosti, kteří nehledí jen na svůj vlastní prospěch, zachovávají si, jak Havel konstatoval, "elementární lidskou důstojnost" a jsou ochotni ideálu svobody, slušnosti a demokracie sami, osobně něco přinést. Nejsou zkorumpovaní. Ideál demokracie totiž nelze realizovat, pokud občané nejsou ochotni pro jeho realizaci nasadit vlastní kůži - i když se jim to může zdát nepříjemné.

Občané západních demokratických většinou vědí, že demokracii je nutno aktivně pěstovat. Nestačí, že jednou se totalitní režim rozložil, takže všechno ostatní je už v pořádku a teď už nemusíme dělat nic. Havel také ví, že je nezbytně třeba aktivního úsilí občanů pro neustálé vzdělávání demokracie. Lidi se musejí zasazovat za svá práva. Není možné všechno nechat politkům.

Bylo moudré, že Havel ve svém projevu vyzdvihl roli občanské aktivity, nesobeckosti, slušnosti a odvahy. Líbí se mi také, že poděkoval i Čechům žijícím v zahraničí - škoda jen, že pro ně použil stereotypní a nepřesný, nesprávný a do určité míry xenofobní název "krajané".

Je také dobře, že Havel poděkoval novinářům, kteří slouží pravdě, i politikům, kteří usilují o to, sloužit odpovědně svým spoluobčanům. Ale kolik je těch skutečně čestných a profesionálních novinářů? A jaké mají k dispozici finanční zdroje, třeba pro řádnou investigativní novinářskou práci? Havel snad měl některé z nich jmenovat konkrétně, ať víme, kdo si podle jeho názoru počíná správně.

Havlova kritika českého politikaření byla správná

Jeden pozorovatel nedávno poznamenal, že je vhodné číst komentáře Ondřeje Neffa v Neviditelném psu, jimiž se snaží glosovat českou politickou scénu. Neff je totiž velmi citlivým lakmusovým papírkem - sensitivně zaznamenává a reprodukuje hlavní předsudky většinové české společnosti.

Označit Havlovu kritiku nynější české společnosti za "kontroverzní", je podivné. Možná, že má Ondřej Neff na mysli, že Havel jakožto prezident má zastávat jen formální politickou funkci, zvedat při slavnostech holčičky a nevyjadřovat se k  postojům a jednání českých politických stran.

Avšak Havel je příliš starý a příliš nemocný - příliš často pohlédl tváří v tvář smrti, aby si bral diplomatické servítky. A je dobře, že mluví otevřeně, říká-li to, co si myslí.

Je zapotřebí někoho, kdo by v ČR nebojácně vystoupil a otevřeně promluvil o nedostatcích českého politického života. Je nesprávné je relativisticky bagatelizovat tvrzením, že každý kritik má jistě nějaké vlastní skryté úmysly.

Nelíbí se mi sice mlžná metafora "zdí", o kterých Havel hovořil. Níže citovaná kritická pasáž Havlova novoročního projevu, zdá se mi, je velmi důležitá.

Jen pošetilec ji bude zužovat na kritiku Občanské demokratické strany, vzniklou údajně jen proto, že "Havel nenávidí Klause":

Kolem nás a mezi námi zvolna a nenápadně vyrůstají zdi nové, o  nic lepší než ty, které padly. Tyto zdi nového druhu neoddělují od sebe jen jednotlivce či různé sociální skupiny. Ve varovně rostoucí míře oddělují i  skupiny etnické. Jednou přitom mají podobu nálady protiromské, jednou protiněmecké; jednou protiruské, jednou protiamerické; jednou protičernošské či protiarabské, jednou obecně protievropské. Ba objevuje se tu i zeď, o níž jsme si mysleli, že nemůže být už nikdy vztyčena, totiž zeď antisemitismu. Mnozí z  nás jako by dávali stále viditelněji průchod vlastnímu latentnímu rasismu či předstírali, že ho nevidí u jiných; mnozí jako by zapomínali, že měřítkem kvality demokracie je poměr k menšině, a  začali znovu věřit v historicky tak neblaze proslulou ideu "práv většiny"; mnozí jako by se pokoušeli stovkami chytráckých argumentů zdůvodňovat sobě samým, proč je třeba relativizovat vlastní mravní imperativy; mnozí jako by opět nevěděli, že útok na svobodu jedněch ohrožuje svobodu všech. Neúctou k lidským právům, rasismem a xenofobií to ovšem nekončí.

Podivné zdi se začínají od jisté doby vynořovat i v politice: opět tu máme barikády, mobilizace, semknuté šiky, disciplinovaná hnutí i jejich různé zrádce. Ideál jedince, který se nestává sám sebou tím, že se uskutečňuje jako tvor společenský, ale jen či převážně tím, že se stará sám o sebe, jako by zaháněl tohoto jedince do jakési civilizační samoty, z  níž mu posléze zbývá jediné východisko: mítinkový kolektivismus. Je to pochopitelné: tam, kde je svéprávná a zdola vznikající účast na životě veřejném trvale přezírána a podceňována, vniká nutně do poloprázdného prostoru mezi občanem a státem to nejlevnější a nejnebezpečnější: svůdná nabídka příslušnosti ke stádu či smečce. Jaký politický prapor vlaje na tribuně, není už tak důležité. Ostatně jedním se tento prapor vyznačuje vždy: má velmi syté národní barvy. Neboť oč jiného se lze opřít tam, kde selže vlastní rozum i vlastní svědomí, než o něco tak bez zásluh daného, jako je vlastní národnost? A tak se tu znovu hlásí ke slovu naše známé a sebeničivé čecháčkovství jako krátkozraká starost jen o tu část vesmíru, která začíná a končí zdí vlastního dvorku oddělující to, co je automaticky dobré, od toho, co je automaticky podezřelé.

Krize sebedůvěry, prozrazující se potřebou člověka potvrdit si svou skvělost důrazem na rozdíl mezi skupinou soukmenovců a  všemi ostatními, vede nutně i ke krizi smyslu pro autentickou lidskou pospolitost a pro elementární pravidla slušného lidského soužití. Z této krize pak vyplývá i mnoho dalších nedobrých věcí, které dnes můžeme kolem sebe pozorovat, od apatického vztahu k  zákonům přes lhostejnost k osudu souseda až po veselý rozkvět politického intrikánství; od falšování historie a tvorby účelových mýtů přes vytrvalou snahu ještě dál zatemňovat propojení ekonomiky s politikou až po pýchu zlodějů na ukradené milióny. V prostředí plotu, dělících čar a nedůvěřivého či pohrdavého vztahu k jakékoli jinakosti bývají ovšem takové vlastnosti jako laskavost, vlídnost, nezištnost či bezelstná upřímnost předmětem tichého posměchu. Cynismu, kariérismu, závisti, zbabělosti a  zlobě - zvlášť jsou-li zahaleny do svatouškovského hávu - se v  něm naopak daří. Duch zdí muže mít nakonec jediný důsledek: nenápadné ochromení tak důležitých údů demokracie, jakými jsou princip občanské rovnosti, úcta k nezcizitelným lidským právům, vůle k  soužití, respekt ke kulturní odlišnosti a svéprávné a odpovědné občanství.

Je snad dobře, že je Česká republika přijímána do Severoatlantického společenství, i když to bude znamenat pro už tak velmi chudý stát velkou finanční zátěž. Bylo by velmi dobře, kdyby došlo ke zrychlení procesu přijímání středoevropských zemí - včetně České republiky - do Evropské unie. I členství v Evropské unii bude ovšem pro ČR v mnoha ohledech značnou zátěží. Havel usiluje o vstup ČR do těchto západních organizací tak intenzívně, že je někdy poněkud idealizuje a pomíjí sporné aspekty vstupu do NATO a EU, o nichž se mělo v ČR jasně diskutovat. Nediskutovalo se o nich, lidé v ČR mnohdy nevědí, jaké budou muset dělat oběti, a může to časem vyvolat u některých občanů vůči NATO či EU antipatie.

K Havlově projevu napsal v Neviditelném psu v sobotu 2. ledna 1999 Ondřej Neff:

Lze se dohadovat o něčem jiném - zda je Václav Havel stále ještě v pozici, kdy má vnitřní právo promlouvat jako Bůh otec shůry magnetofonového obláčku, zda si na tento úděl neudělil amnestii. Především, v jeho nestranickost a nezaujatost dnes už těžko někdo věří. A právě tyto vlastnosti jsou základními kameny pro piedestal každého, kdo chce vyčnívat nad zmateným davem. Nu a konečně - Václav Havel se natolik živě otáčí v politické kuchyni, že má taky pokecanou zástěru, a když pak vyjde před nespokojené strávníky a nadává na kvalitu jídla, všichni se volky nevolky na ty fleky dívají a říkají si - co si ten člověk myslí, snad že nemáme oči?

Neff opět, i těmito výroky citlivě reprodukuje převažující povrchní předsudky české společnosti.

Co mám na mysli?

V dnešní české postkomunistické realitě neexistují pevné etické či civilizační hodnoty. V západních společnostech probíhá neustále veřejná diskuse a v jejím rámci většinou dochází během času k dosažení určitého víceméně většinového konsensu o základních hodnotách, které charakterizují civilizaci daného demokratického společenství (nelže se, nekrade se, nepodvádí se, nemanipuluje se s nejnižšími pudy za účelem finančního prospěchu několika málo jednotlivců, vůči spoluobčanům se většinou vystupuje čestně, důstojně a slušně - nebo to je alespoň veřejně proklamovaný ideál, jímž se posuzují činy lidí).

Proti těmto základním hodnotám může například veřejný činitel velmi těžko vystoupit, aniž by se znemožnil.

V ČR je tomu, jak se zdá, jinak: veřejní činitelé se v očích komentátorů jako je Ondřej Neff naopak znemožní tím, když se veřejně a nebojácně postaví za základní civilizační principy. Neffovští komentátoři namítnou: vždyť je ten Havel také politicky zkompromitovaný (jak??) - co nám chce proboha namlouvat?

Ono je to jinak.

Existuje jezuitské rčení: "Miluji člověka, nenávidím blud".

Katolíci vůbec uznávají, že na tomto nedokonalém světě je člověk nedokonalý a chybující. Oddělují myšlenku od člověka.

V postrkomunistických Čechách však vládne opak - leninské Cui bono. Ondřej Neff se chová jako leninista, když za myšlenkami, které Václav Havel vyslovil ve svém novoročním projevu, hledá skrytý úmysl či jiné osobní nedokonalosti: Havel je zaujatý, nenávidí Klause, sám si přihřívá vlastní politickou polívčičku, vstupuje subjektivním způsobem do politického klání.

Mělo bychom však člověka oddělovat od vyslovených myšlenek.

Je-li myšlenka dobrá, naprosto mě nezajímá, že ji vyslovil omylný člověk, protože všichni jsme omylní.

Měli bychom se zamyslet nad myšlenkou jako takovou a nebagatelizovat ji relativizujícím vztahováním jí k údajným osobním, postranním úmyslům člověka který ji vyslovil. To co, Havel v novoročním projevu řekl, bylo třeba říci, a vzdávám mu za to dík. A netýká se to jen Občanské demokratické strany, která se tím, co Havel kritizoval, ovšem prohřešuje snad nejvíc.

Absence ekonomického uvažování

Přesto však měl dobrý Havlův projev jednu chybu. Příliš podrobně prezident nepromluvil o vážné, stále se zhoršující české hospodářské situaci.

To totiž vůbec není legrace, protože to může znamenat, že zanedlouho vznikne pro lidi v ČR skutečná krize. Ta může vést k tomu, že lidi prostě nebudou mít co jíst.

Poklesl-li český hrubý domácí produkt za tři čtvrtiny minulého roku o 2,1 procenta, je to katastrofální výsledek. Znamená to, že je Česká republika v opravdu hluboké hospodářské krizi. Není nadsázkou výrok premiéra Zemana, "padáme do propasti".

Je podivné, že Václav Havel zřejmě toto nebezpečí nevnímá, stejně tak jako ho příliš nevnímají ani české sdělovací prostředky.

Myslím, že Havel měl o hospodářské katastrofě, do níž se řítí Česká republika, hovořit ve svém projevu především. Měl požadovat, aby o věci vznikla naléhavě kompetentní veřejná diskuse, aby došlo k inteligentnímu auditu nynější situace české ekonomiky.

Měl požadovat, aby si lidé uvědomili, že jde skutečně do tuhého, že neprobudí-li se z letargie a nebudou-li požadovat razantní a efektivní kroky na záchranu ekonomiky, dopadne to špatně.

Měl poukázat na to, že obrovskou vinu v této věci nesou české sdělovací prostředky, které většinou nevykonávají roli hlídacího psa české demokracie.

Měl apelovat na veřejnost, aby požadovala strhnutí klapek z očí českých médií, nemá-li to všechno s Českou republikou v druhém desetiletí po pádu komunismu dopadnout špatně.

Nevědomost o tom, kam kráčí a jak se vyvíjí vnější svět

Globalizační tlaky a trendy ve vnějším světě sílí. Hospodářská konkurence se zintenzívňuje. Mění se celkové civilizační povědomí. V ČR se o tom neví příliš mnoho. Země zůstává v podivném hybridním stavu, kdy nese jako břemeno krunýře předchozích, neúspěšných ér, které nakonec vedly do slepé uličky: liberálních šedesátých let, husákovského gulášového socialismu, Klausovy pseudovolnotržní "cesty do Evropy". V každé této éře nabyla česká společnost určitých zvyků. V uzavřeném skleníku české kotliny z toho všeho vznikla podivná, hybridní směsice civilizačních postojů které tam cirkulují v začarovaném, poněkud bezradném kruhu - jedinou cestou z něhož se zdá být únik k nezávazné, povrchní, často televizní zábavě. Vnější svět je trochu jinde a podivné směsici českých zvyklostí se stále rychleji vzdaluje.

Možná měl Václav Havel pohovořit i o tomto jevu - zamyslet se před spoluobčany, jak vydýchanou českou atmosféru vyvětrat a otevřít se do světa.

Jan Čulík

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.