Z doslovu Josefa Škvoreckého
(...) Místo aby se - jak v demokracii je nebo má být zvykem - o údajných konkrétních proviněních dozvěděli jak zveřejnění, tak veřejnost, celý proces byl utajen a veřejnost se dozvěděla pouze o stigmatizačním rozhodnutí úředních míst. Utajení - hlavní charakteristický znak činnosti komunistické Státní bezpečnosti - tedy Státní bezpečnost přežilo. Zdá se, že nikdo z poslanců, členů vlády a jen málokdo z odpovědných novinářů si to uvědomil.
Už to samo o sobě by byl zarážející patologický úkaz v organismu mladé demokracie. O několik měsíců později uveřejnil však časopis bulvárního charakteru Rudé krávo "Kompletní seznam spolupracovníků StB", který mu nebyl dán k dispozici z míst úředních: jeho zveřejnění bylo tedy podle paragrafu 19 zákona 451 Sb trestné.
(...)
Skutečnost je taková, že od zveřejnění brala část veřejnosti údaje seznamu za bernou minci, že se našli i odpovědní činitelé (ředitelé podniků a dokonce i vědeckých ústavů), kteří na základně proláknutého seznamu tak či onak donutili zaměstnance, aby odešli z funkcí a z míst, a že se poznenáhlu začalo o seznamu diskutovat nejenom v tisku bulvárním, ale i v novinách solidní pověsti, a dokonce i na půdě parlamentu, obvykle bez podotknutí, že jde o seznam "divoký", zveřejněný protizákonně. Zdá se téměř, jako by někteří, včetně poslanců, pokládali seznam za de facto závazný dokument, tím pádem se Rudé krávo de facto stává něčím na způsob úředního věstníku.
Pokud vím, za celý rok od zveřejnění nikdo z poslanců ani z vlády nedal podnět k vyšetření, kdo seznam prolákl, ačkoliv je to zákonem přesně definovaný trestný čin.
Něco takového je nemorální a cynické a v parlamentní demokracii neslýchané.
A tak, protože vláda ani parlament se nepokusily ochránit občany před nepodloženým nařčením a před atmosférou, která alespoň zpočátku měla znaky metody soudce Lynche, museli postižení přistoupit k sebeobraně. Prvním pokusem o to je tahle kniha.
Lidé v bulvárním tisku (a lidé vyznačující se myšlením jemu vlastním) budou namítat, že ta necelá stovka výpovědí je nepatrný zlomek ohromujícího počtu spolupracovníků, jak je uvádí Rudé krávo: to "jedno procento nevinných", které bulvární tisk začal brzo připouštět.
Rozumný čtenář uzná, že z technických a finančních důvodů bylo nutné omezit výpovědi na únosnou míru a že přístup k těm desetitisícům stigmatizovaných (mnohdy už mrtvých) byl rovněž omezený. Pokud je však čtenář obeznámen se sociologickými metodami, bude doufám souhlasit, že text sestavený z výpovědí lidí nejrůznějších společenských postavení lze považovat za vzorek, za pars pro toto, z něhož je možno usuzovat na leckteré vlastnosti celku.
Vzorek např. naznačuje, že k tomu, aby byli lidé evidováni jako "tajní spolupracovníci", nemuseli vůbec podepsat "vázací akt", definovaný v čl. 44-45 rozkazu bývalého ministra vnitra Obziny; pokud něco podepisovali, byl to většinou běžný výslechový protokol, kde vyslýchaný podpisem stvrzoval přesnost záznamu" někdy to byl slib, že o styku s StB nebudou nikde mluvit, anebo konečně podepsali "prohlášení loajality" , tj. písemně slíbili, že dozví-li se o nějaké protizákonné činnosti, ohlásí to policii.
Tohle poslední byl zřejmě nejčastější trik, jímž StB získávala - nikoliv spolupracovníky, nýbrž pouze podpisy obtěžováných občanů. Lidé duchapřítomní nebo zkušení se mohli ohradit - a někdy se ohradili - že ohlásit trestný čin je občanská povinnost a nevyžaduje ještě navíc stvrzení individuálním podpisem. Většina z těch, co loajalitu podepsala, nebyli ovšem lidé duchapřítomní ani zkušení a nevinně znějící slib podepisovali - zejména v padesátých letech - v atmosféře obecného děsu z tajné policie.
(...)
V knize jsou tedy většinou lidé, kteří nepodepsali nic než výslechový protokol nebo nanejvýš prohlášení loajality.
Jsou tam ovšem i jiní.
Těch se rýsují dvě kategorie. Někteří postižení měli zaměstnání, v němž dobře nemohli odmítnout "spolupráci" s Bezpečností - ovšem taková "spolupráce" nebyla ta činnost, jež se nám od Haškova Bretschneidera spojuje s fízlováním, tj. s donášením na občany: lidé zastoupení v této knize také tuhle formu "spolupráce" výslovně odmítli. Šlo jednak o víceméně technická hlášení o bezpečnosti provozu v podniku, podávaná většinou s vědomím a souhlasem, nebo dokonce na žádost ředitele podniku, jednak o podávání předepsaných zpráv ze služebních cest ze zahraničí. Ze styku s přáteli na takových služebních cestách vím - a dopisy o tom také vypovídají - že do hlášení se nedávalo to podstatné, co Bezpečnost zejména zajímalo, především styk s exulanty, dokonce s prominentními exulanty. Pokud takový "styk" zamlčet nešlo, když se např občan na služební cestě setkal s exulanty na diplomatických nebo obchodních parties, kde musel počítat s přítomností skutečného informátora - bývala hlášení bezzubá, podle zásady o celé koze a nažraném vlkovi. Koneckonců, leckterý takový "spolupracovník" si spočítal, že estébákům nejde ani tak o informace - život exulantů je sotva utajován - jako o vykazování činnosti.
Zbývají ti, kteří vázací akt nebo nějaký podobný příslib pravidelné spolupráce skutečně podepsali. Můžeme pominout jednotlivce, kteří to udělali dobrovolně a rádi, protože takoví nám pochopitelně nenapsali. Ostatní jsou učebnicové případy lidí, u nichž spolupráce - slovy ministra Obziny - "byla vyžadována". Přeloženo z estébáckého eufemismu do srozumitelné češtiny to znamená, že to byly oběti vydírání. A vydírání, hned po vraždě, je ve všech civilizovaných zemích nejtěžší zločin.
Josef Škvorecký
