Odpověď panu Danielu Kroupovi
4. září 1992
Vyšlo v knize Osočení: Dopisy lidí ze seznamu. Vybrala a uspořádala Zdena Škvorecká. Vyšlo v nakladatelství 68 Publishers, Canada, v červenci 1993 jako poslední, 226. titul tohoto nakladatelství, které od roku 1971 nepřetržitě vydávalo péčí Josefa a Zdeny Škvoreckých nezávislou českou literaturu. 584 stran. Knihu pokud vím žádné nakladatelství nepřetisklo v ČR, takže tam není běžněji k dispozici. - Zdena Škvorecká byla po dvacetileté neúnavné práci pro exilové nakladatelství, které vydalo edici vynikajících titulů, nepodloženě obviněna ze spolupráce s Stb. Záležitost vysvětlil Josef Škvorecký v Britských listech 20. prosince 1996.
Váš článek "Bloudění v labyrintu viny", věnovaný Cibulkově Kompletnímu seznamu spolupracovníků StB, má v druhé polovině zcela neověřené a podle mých zkušeností nepravdivé tvrzení, že "Zhruba 98 procent (z nich) přistoupilo na spolupráci dobrovolně, ba ochotně za různé výhody. Několik jednotlivců se na seznamu ocitlo neprávem. To alespoň tvrdí znalci." A dále: "Jistě, nevíme přesně, co kdo o kom, ale víme, že téměř všichni řekli své ano a zavázali se o tom mlčet - tedy zůstat tajnými."
Toto Vaše tvrzení, pane Kroupo, je daleko od skutečnosti. Poněvadž jsem byl v nedobrovolném styku s StB plných 35 let a absolvoval jsem za tu dobu asi 70 schůzek celkem s 10 sledujícími důstojníky StB (kromě téměř každodenních výslechů před dvojím odsouzením), považuji se, myslím právem, za znalce celé problematiky.
Dokud jsem se nestřetl se svými názory s nějakým funkcionářem KSČ, tak jsem o existenci StB vůbec nevěděl. Teprve když jsem v 9. třídě jedenáctiletky nechal propadnout dceru okresního tajemníka KSČ, byl jsem v prosinci 1954 pozván na StB a tam mi na konci výslechu byla nabídnuta možnost zachránit se před jistým vyhazoven ze školy podpisem závazku spolupráce s StB. Když jsem to odmítl, byl jsem po ukončení školního roku v červenci 1955 ze školství propuštěn.
Nastoupil jsem jako dělník v hutích, ale brzo jsem dostal místo v administrativě; avšak pokusy o návrat do školství vždycky narazily na podmínku, že podepíšu spolupráci s StB. Ač návrat ke svému původnímu povolání, pane Kroupo, na rozdíl od Vás, bych nepovažoval za žádnou zvláštní výhodu, odmítl jsem tento závazek podepsat, třeba jen na oko, jak mi někteří známí i moje matka radili, protože mě to uráželo. Teprve v roce 1968, dnes zcela nehistoricky znevažovaném, jsem se ke svému povolání mohl nakrátko vrátit bez té potupné podmínky. Devět měsíců po pádu Dubčeka jsem však byl znovu propuštěn a stal jsem se opět dělníkem, a u toho jsem zůstal až do důchodu. A znovu mi při jednom běžném předvolání na StB byl nabídnut návrat do původního povolání - za cenu pouhého podpisu... Zřejmě to byl jejich oblíbený způsob, jak pokořit člověka.
Když jsem pak byl v roce 1973 vyslýchán - tentokrát ne kvůli svým výrokům,. ale o činnosti jiné osoby, poprvé mi nabídli jiný závazek, který nevypadal tak zle: měl jsem podepsat, že okamžitě ohlásím na Bezpečnost, budu-li svědkem nějaké protistátní činnosti. Takové prohlášení jsem odmítl podepsat s odůvodněním, že je to moje občanská povinnost a že je nesmysl podepisovat slib, že budu dodržovat zákony. Vůbec mně tehdy ani při dalších asi dvou podobných nabídkách nenapadlo, že tím vlastně odmítám podepsat závazek na spolupráci s StB, a tak připravuji "svého" estébáka o prémie. Tomu, že za takové "získání" tajných spolupracovníků byli důstojníci StB odměňování prémiemi, napovídá i fakt, že velká část "agentů" z Cibulkova Kompletního seznamu je na něm uvedena vícekrát - nějaký Čech Karel, nar. 11. 6. 1949, pětkrát, či Adamovský Karel, nar. 27.6. 1932 dokonce šestkrát. To znamená, že tolikrát brali "jejich" estébáci za jejich naverbování peníze. A poněvadž mezi "zákazníky" mého samizdatu z let 1968 - 88 jsou dva takoví "agenti", vím, že oba o nějakém svém podpisu spolupráce vůbec nevěděli. Že mě samozřejmě neudali, to jsem poznal sám na sobě.
Proto je pro mne takový seznam naprosto nehodnověrný, protože víme dobře, čeho byli materialisté z StB pro peníze schopni. Potvrzuje to také článek v Moravskoslezském večerníku ze 7.5. 1992 o tom, jak v roce 1964 byl vojenským soudem odsouzen důstojník StB na 16 měsíců za to, že předstíral získání 17 spolupracovníků (na něž bral prémie), padělal jejich podpisy a vymýšlel si jejich hlášení. Výjimečný je možná počet takových mrtvých duší, ale na základě čeho možno usuzovat, že taková praxe byla výjimečná? A tak víra v naprostou spolehlivost takových seznamů se dnes dá vysvětlit jedině snahou o destabilizaci naší společnosti hanobením především těch lidí, kteří se v minulosti potýkali s normalizačním režimem, protože člověk, který mlčel, chodil k volbám a do májových průvodů, se do estébáckých seznamů většinou vůbec nedostal. Na takového si StB obvykle ani nezaložila složku. A jestliže se do seznamů dostal přece jen někdo z té mlčící většiny, která dnes tvoří jádro členstva ODS, pak ho iniciátoři pogromistických kampaní - poslanci Petr Toman, Stanislav Devátý a redaktor Petr Cibulka - při své kampani vynechali. Tím si vysvětluji skutečnost, že ani v poslaneckých lustracích, ani v Cibulkově Kompletním seznamu, se nevyskytují členové ODS.
(Před korekturou knihy jsem se o jednom dozvěděl: na str. 134 v 3. sloupci Tříska, Dušan, 14 04 46, bývalý náměstek ministra financí, prý tvůrce Klausovy kupónové metody privatizace.)
Je samozřejmé, že v té mase agentů jsou i agenti skuteční, nebo přesně řečeno, lze to předpokládat; agenti, kteří závazky, jež podepsali ať už dobrovolně, nebo zprvu ze strachu a z donucení, nakonec plnili a lidem škodili. Jak je však poznat v mase těch, kteří byli spíš obětmi než služebníky zla? Přímým pozitivním důkazem by mohlo být jedině řádné usvědčení v soudním procesu. Negativním důkazem, t.j. vyvrácením názoru, že jde o agenta, může však u velké většiny případů posloužit postavení "agenta" ve znormalizované společnosti. Jestliže tito lidé pracovali mimo své původní profese, pak lze mít téměř stoprocentní jistotu, že žádnými donašeči nebyli. O své skutečné agenty Státní bezpečnost totiž dobře pečovala, udržovala je na jejich pracovištích a dokonce je ochraňovala, když se dopustili hospodářského přestupku.
Chce-li dnes společnost trestat své členy za zločiny a přestupky z doby totality, může to dělat jen po dostatečných důkazech a s připuštěním obhajoby obviněného.
Nakonec chci uvést jeden zajímavý názor na téma podpisů vynucených závazků, který jsem slyšel: "Vždy jsem považoval Státní bezpečnost za svého nepřítele. Proto bych jim klidně podepsal jakýkoliv závazek, ale nikdy bych ho nesplnil. Lež vůči nepříteli je přípustná a pouhým podpisem bych nikomu neuškodil, to by mi musel někdo dokázat."
I když jsem se sám tímto názorem neřídil, stojí za uváženou; tak zcela nemorální snad není.
A zcela nakonec, pane doktore, můj odhad skutečného počtu darebáků v tom Cibulkově seznamu, který vyslovuji po 35 letech života v protikomunistickém disentu: asi 5 procent. Zbytek jsou oběti totality, snad většinou zbabělé, v menšině pak o svých "závazcích" nic netušící, které se vůči spoluobčanům ničím neprovinily. Jejich dnešní perzekuce, byť dnes většinou pouze duševní, je pouze pokračováním akce, zahájené kdysi z popudu StB.
Vladimír Liberda
Z odpovědi na článek "Svoboda v nás anebo Novinářská etika" ve 22. čísle Rudého kráva
Pane Jene Kose,
já jsem ve svém článku "Filozofie pomluvy" v Lidových novinách neobhajoval novinářku Olgu Šulcovou, já jsem jen tvrdil, že žádnou agentkou StB nebyla, jinak bych musel nejen já, ale nejméně tucet dalších disidentů, kteří s ní spolupracovali, pobýt další roky v komunistickém vězení. Vás jako mladého člověka asi přesvědčuje to číslo 150 schůzek s "řídícím důstojníkem". To však znovu dokazuje, že vy mladí do 40 let nechcete brát v úvahu, že onen pronásledující důstojník byl hmotně zainteresován nejen na počtu všelijak získaných "agentů", ale i na počtu schůzek s nimi.
Tuto zkušenost mi potvrdil i jeden z nejznámějších nesmyslně obviněných spolupracovníků našeho protitotalitního odboje - zakladatel agentury Palach Press a Nadace Jana Palacha - Jan Kavan. Když mu totiž ministr Langoš na několik urgencí povolil aspoň na pár hodin nahlédnout do hromady estébáckých spisů o něm, zjistil, že zaměstnanec čs. velvyslanectví v Londýně, který plnil také funkci důstojníka StB (o níž Kavan, jako třiadvacetiletý mladík, samozřejmě nic netušil), si tyto schůzky rozepisoval vždy do dvou nebo tří dnů - zřejmě to mělo vliv na prémie.
To, zda někdo byl agentem StB nebo ne, musejí dosvědčit lidé, kteří se s ním stýkali, a ne nějaké nehodnověrné zápisy penězchtivých estébáků, zaměřené především na zvýšení prémií. Podstatou většiny obvinění ze spolupráce s StB - pokud to není prostá snaha o zdiskreditování protitotalitního odboje nebo politického protivníka - je primitivní uvažování, nepřihlížející ke všem stránkám života. Pramení z nedostatku životních zkušeností a z totalitního myšlení, jehož hlavním znakem je nepřípustné zjednodušování. Tímto primivismem trpí dnes u nás téměř všichni, i ti, kteří se považují za předvoj v boji proti bývalé totalitě. Ve skutečnosti však nahrazují bolševismus autentický, "levicový", bolševismem pravicovým. Bez výslechu obviněného a jeho vysvětlení a obhajoby není možno nikoho soudit - ani slovně, natož veřejně a tiskem.
Sám jsem za 35 let svého disidentství absolvoval, kromě dvojího pobytu ve vězení, asi 70 schůzek se svými slídiči a mluvit o takových schůzkách jako o projevu horlivosti sledovaného, jako to děláte Vy, pane Kose, je cynismus, protože to vždy znamenalo několik dnů napětí pro něho i pro celou jeho rodinu. Něco takového může napsat jen člověk, který se pro svou naprostou podřízenost režimu nikdy nestal předmětem zájmu těchto "služebníků neužitečných". Anebo ten, kdo věří v naprostou bezúhonnost estébáků, aspoň ve vztahu k jejich nadřízeným. Jenže to je pohled Hurvínka na věc tak složitou.
Lakmusovým papírkem udavačství či čestnosti obviněného může být jeho občanský osud. Jestli takový člověk pracoval po celou dobu normalizace jako dělník ve smradlavém prostředí a po onemocnění jako korektor na nočních službách, je to 99 procentní důkaz o jeho bezúhonnosti. Komunisté si totiž své skutečné agenty opatrovali, nevyhazovali je ze zaměstnání, spíše je povyšovali či jinak odměňovali. Tak např. Severomoravský krajský výbor KSČ vydal na jaře 1988 asi dvacetistránkovou brožurku proti aktivistům "pravicové opozice", v níž byli vyjmenováni severomoravští signatáři Charty 77, i ti, kteří se s nimi jenom stýkali, ale nebyl v ní jmenován "služebně" nejstarší chartista už z roku 1977. Teprve při lustracích chartistů v březnu 1990 jsme se dozvěděli, proč ho vynechali a nevystavili tak "hněvu pracujících" - byl jejich dobrovolným agentem, a dával si od StB pravidelně vyplácet cestovní výlohy a diety.
Vladimír Liberda
