Britské listy

Když mi táž vydala první list prvního čísla roku 1999, rozhodl jsem se změnit pořadí a začít, neovlivněn názorem jiných, novoročním projevem presidenta Havla.

V projevu mě zaujalo několik pasáží do té míry, že jsem sedl ke klávesnici a odložil zbytek BL na pozdější dobu. Následující poznámky tedy nejsou ovlivněny míněním jiných.

President věnoval, první třetinu svého projevu banalitám. Jak se národ před deseti lety spojil k odporu proti již (dožívajícímu) totalitnímu režimu, jak padaly zdi a komu chce k Novému roku poděkovat.

Z této části stojí za zmínku presidentova domněnka, že ČR je dnes vskutku nazávislý stát (na kom, a jak se to dá dokázat?) a pak konstatování, že mezi lidmi, kteří prožili celé své mládí a možná i léta zralosti v dusnu totalitních poměrů (které ovšem nezabránily Havlovi, aby nevystudoval dramaturgii a nestal se významným dramatikem) se našli takoví, kteří si zachovali elementární lidskou důstojnost a dnes se sžívají s novou situací a něco dobrého v ní dělají. To je, jinými slovy, opakování téze o tom, jak jsme lezli jako opice po stromech a teď, když přišla osvěta, tak pár lidí slezlo na zem a dělají to neurčité dobro.

Z konce děkovačky, v níž president přechází od singuláru k plurálu, trčí rada poradců: již nikdy "blbou náladu", pane presidente, je lépe odvolávat se na dobrou mysl.

Druhá třetina Havlova projevu je podle mého názoru ještě horší než první. Začíná slibem, že president nebude lhát a že národu sdělí, co ho trápí na českých poměrech. Hned za ním ovšem následuje výrok, kterým president posunuje svoji lamentaci do falešné roviny: "Zlo, které jsme před devíti lety vyhnali dveřmi, se k nám začíná nenápadně vracet oknem."

Problematičnost této věty je v tom, že naznačuje, že se vrací zlo minulého režimu - nebyli jsme dost bdělí a ostražití. Jenže to není pravda.

President Havel buď žije v dogmatickém odtržení od reality současného světa (jeho přání jsou otcem myšlenky), nebo tuto realitu úmyslně zakrývá, což by bylo ještě horší, protože současně napadá "známé a sebeničivé čecháčkovství jako (krátkozrakou) starost jen o tu část vesmíru která začíná a končí zdí vlastního dvorku Š ".

Zla, která Václav Havel vypočítává, se nevracejí proto, že komunistická minulost nebyla vyhlazena ohněm a mečem, ale proto, že existují ve světě, jemuž se Československo (a později Česká republika) tak bezmyšlenkovitě (mimo jiné pod jeho vedením) otevřela.

Pozoruhodné je i to, že filosof Havel dává do jednoho pytle rasismus, který je výsledkem demagogie a nevzdělanosti, s právem vytvořit si vlastní názor na určitou politickou situaci (třeba zmíněné protiamerické či protiruské postoje).

Václav Havel rovněž zamlčuje, že mítinkový kolektivismus, vláda jedné strany a stranická disiplina jsou zcela běžné ve světě, který jsme si zvykli označovat za demokratický. Je pravda, že k výměně vůdců tam dochází častěji, než jsme byli zvyklí ve státech komunistických. V těch později zmíněných totiž neexistoval soukromý sektor, v němž by se daly výhodně prodat známosti v politických kruzích.

Další pozoruhodností prostřední třetiny je použití zájmene "nás" místo "vás" ve větě "Mnozí z nás jako by dávali stále viditelněji průchod vlastnímu latentnímu rasismu, či předstírali, že ho nevidí u jiných Š atd". President se tím šikovně vmáčkl mezi lid, takže nemusí vysvětlovat, co sám z titulu své funkce vlastně v tomto směru udělal.

Zbytek prostřední části je věnován barvitému popisu toho, jak je společnost neautentická, falšuje dějiny, rozkrádá milióny. A opět zdi a dělící čáry. A vidina, jak z toho ven - přes lidi, kterým prve děkoval. Prý jde o jediné "aby v sobě obnovili či posílili chuť bojovat se zlem".

Jenže co je to zlo? Bývalí komunisté, ODS, ČSSD?

Nemohu si na tomto místě odpustit poznámku - pokud má Havel pravdu, že situace v ČR je tak špatná, jak ji líčí, a pokud ví proč, tak mu snad nic nebrání v tom, aby vstoupil do politiky a z titulu své již poněkud uvadlé autority zapomněl, že je president, posílil či obnovil svoji chuť bojovat se zlem a začal se konečně chovat jako autentický občan.

Představa Václava Havla, že se lid tak nějak vzpamatuje, zaplní vyprázdněná prostranství a tím otočí vývoj k lepšímu - navzdory mocným darebákům či darebákům u moci - je beznadějně naivní. Stačí si připomenout známý výrok presidenta Beneše (a to byl uznávaný demokrat), že si nenechá diktovat ulicí.

Poslední třetina Havlova projevu se zabývá mezinárodními vztahy. Zajímavá je zde jen úvaha o Slovensku. Zejména na to, jak my Češi jsme si pomalu zvykli na rozdělení Československa a že "zbyla jen příchuť rozpaku nad slovenským vývojem" (nejspíš Mečiarem - poznámka JJ). Teď už to je lepší, Slovensko prokázalo politickou kulturu (Mečiar přijal porážku ve volbách) a tak se nám to líbí a jako partneři budeme budovat Evropu - což je podle Havla pravý smysl rozdělení státu. Těžko k tomu něco dodat. Snad jen to, že za to děkujeme Klausovi, že to tak s Mečiarem, proti přesvědčení většiny Čechů i Slováků , dohodl. Není ovšem vyloučené, že Slováci ještě jednou Vladovi vybudují nějaký pomník. Přečetl jsem si Havlův projev několikrát a čím víc jsem se do něj snažil dostat, tím víc by mě zajímalo, kolik lidí vydrželo tyto řeči poslouchat až do konce. Ačkoli jednu pozoruhodnou skutečnost Havlův text přece jenom obsahuje - zní jako projev disidenta, který nic (a za nic) nemůže. Potíž je v tom, že, obrazně řečeno, řečník již dávno zaměnil Hrádeček za Hrad a bezmocnost za moc. A s ní zodpovědnost za současný stav společnosti, k níž se jaksi opomíná hlásit.

Jiří Jírovec