Jak "byl básník Miroslav Holub u estébáků"
Ještě jednou Jaroslav Foglar a Miroslav Holub
Jeden čtenář poukázal na to, že jsem ve svém srovnávání Miroslava Holuba (jemuž MFD přinesla loni v létě jen kratičký nekrolog) a Jaroslava Foglara věc řádně nevysvětlil. Jaroslav Foglar byl podle argumentace tohoto čtenáře tvůrcem občanské společnosti, nepodrobil se komunistům, dělal mezi dospívajícími dětmi systematicky po dlouhá desetiletí drobnou práci. Proto je po zásluze symbolem demokracie, který má být oslavován.
Miroslav Holub je podle tohoto čtenáře vynikající, velký, celosvětový básník. Nemůžeme si však prý být jisti morálním profilem tohoto člověka. To nevadí. Mnoho velkých světových umělců mělo osobně dosti pochybný morální profil. MFD měla Foglarovi i Holubovi otisknout rozsáhlé nekrology, ale měla se zmínit o údajných "kontroverzních aspektech Holubova morálního profilu".
Jiný čtenář mi napsal tento dopis:
Holuba nezna skoro nikdo, navic to zrejme byl agent STB, drobet kontroverzni
osobnost tedy. Jeho basne jen tezko mely nejaky zasadni vliv na kohokoliv
kolem. Neznam osobne ani jednoho cloveka, ktery by se se mnou kdy bavil o
nejakych Holubovych basnich.
Miroslav Holub je celosvětově vedle Milana Kundery snad nejznámější a nejváženější básník dneška. V Británii dokonce existuje básnický klub, který se jmenuje "Holub": Holubovo dílo je přeloženo do čtyřiceti jazyků a opakovaně se vydává, vysílá v rozhlase. Pokud někdo v zahraničí zná českou kulturu, jsou to ze současné literatury jména: Kundera, Holub, Havel.
V Čechách byl Holub tragickou postavou. Vlastně mu poslední "pořádná" sbírka vyšla v roce 1969. Snad proto, jak píše výše citovaný čtenář, "Holuba nezná skoro nikdo". (Ale Kunderu v ČR taky skoro nikdo nečetl.)
Až v osmdesátých letech směl Holub v Československu publikovat. Vydal nepříliš významné eseje. Většina jeho básnického díla existuje v anglickém překladu a šíří se v angličtině.
Holub měl problém, že ho pronásledovali estébáci, avšak nestal se disidentem. Pokusil se udržet si svou vědeckou práci imunologa.
Získám si asi přízvisko obránce "agentů Stb", ale obviňování, že byl Holub u estébáků, se mi zdá nepodložené. Nakonec mi toto přízvisko ani tolik nevadí. Budu totiž v čestné společnosti Josefa Škvoreckého.
Ten v knize "Osočení" (68 Publishers, Toronto, 1993) vydal od Miroslava Holuba tento dopis (JČ):
8. října 1992
V polovině padesátých let jsem byl jako nesvéprávný nestraník s jistou, řekněme, inteligencí s interním stranickým pokynem Streng behueten, beobachten. (Přísně hlídat, pozorovat.)
Brzy jsem se dopustil vyzrazení jakéhosi neblahého výzkumu s nejvýš podezřelým potenciálem, a to nikoliv z hrdinnosti nebo vzdoru, nýbrž proto, že se mne britští kolegové přímo zeptali a lhát mi připadlo nemožné. Od té chvíle šlo samozřejmě, když dáma promine, o hubu, a v Londýně 1958 jakož i v New Yorku 1965 se mi od tamních pánů, kteří se nepředstavují, i když na rozdíl od našich se chovají vybraně slušně a ohleduplně, dostalo pokynu, abych koukal doma moc nevyskakovat a raději se jaksi uchovat pro případné další štrapáce. Tajný projekt, k němuž jsem ovšem neměl přístup, jenom jsem o něm věděl, zřejmě meztitím u nás skončil, poté, co přinesl některé tragické incidenty. Brzy po r. 1958 jsem byl jat a dovezen do kachlíkárny, a k mému příjemnému překvapení vyslechnut jen co do jakési bytové záležitosti. Podepsal jsem lejstro, že o tom nebudu mluvit, nic jiného. Pak mne nějaký čas jeden z divných pánů volal a povolával k "upřesnění", která se postupně měnila na dotazy na pracoviště, z nichž se nedalo vyčíst, zda teď nebo později neskončí dotazem: "A co jste řekl doktoru Humphreymu?" Upřesňování skončilo asi po pěti setkáních a začalo tajné, zevrubné a permanentní prohlížení mého pracovního stolu v ústavu; naučil jsem se polohou pásky kontrolovat použití mého psacího stroje a mohu říci, že během let na něm mohlo vzniknout několik Zosčenkových povídek bez Zosčenka. Na sklonku roku 1968 se mi navíc dostalo spolupracovníka, velmi nadaného mladíka z rodiny jmenované v Procesech, který byl pověřen přímým dozorem a zmizel z Akademie okamžitě, když jsem byl v roce 1970 pro odmítnutí učinit omluvné prohlášení vyhozen já. V seznamech Rudého kráva jsem hledal právě jeho (a nikoho jiného, na to nemám nějak nervy, žaludek, srdce, apod.) - a samozřejmě nenašel... Zato jsem se tam našel dvakrát sám, a rád bych věděl, pokud to první bylo po podpisu, "že o tom nebudu mluvit", jak vzniklo to druhé. Asi během rozhovorů s oním dosazeným aspirantem o sekreci imunoglobulinů.
V letech 1968 - 69, než jsem přišel o pas, jsem se podle Stasi účastnil přípravy bakteriologické války v Max-Planck-Institut ve Freiburku, SRN, což je jednak naprostá pitomost, jednak naprostá ironie.
V roce 1973 se vyskytl divný pan Pěnkava, který měl zřejmě pod palcem pracoviště, jež se mne ujalo po vyhození z ČSAV, samozřejmě s direktivou Streng behueten, beobachten.
Musím zdůraznit, že pro nesvéprávného straníka byl ten či onen divný pán spíše jen jinou verzí dohledu, který jinak vykonávali všichni zbožní straničtí rodáci.
Divný pan Pěnkava žádal veřejné vystoupení, které by "pomohlo celé naší literatuře". Žádost podpíral dost temnými narážkami na padesátá léta a na Freiburg, takže jsem byl znovu v situaci na ostří nože. Navrhl jsem proto vystoupení na téma "materiální základ životních dějů". Téma jej zřetelně nezaujalo, takže se zřejmě jal jednat samostatně.
Kdo sepsal "moje" prohlášení, ví jen onen pán. Možná by se mohl vyjádřit i k faktu, kam se poděly z mé pracovny nejen některé protokoly a dopisy, ale dokonce i ilustrace A. Mikulky k mé americké dětské knížce, jejíž rukopis jsem propašoval přes hranice a která stran ztráty obrázků nikdy nevyšla: ostatně na dětské knížky vysloveně nejsem.
Prohlášení, jak jsem se doslechl, donesli dva pánové do redakce Práce a jiní do rozhlasu. Číst Prohlášení v Práci r. 1973 bylo pro mne asi stejnou zábavou jako číst Rudé krávo v r. 1992.
O svém vztahu k Prohlášení jsem informoval jednak atašé na americkém velvyslanectví, jednak poslal stížnost prezidentu Svobodovi. Dopis prezidentovi se mi osvědčil r. 1958, kdy jsem byl na sjezdu KSČ označen "plevelem české poezie" a pan s. prezident Novotný mi dokonce skrze svou kancelář asi za půl roku odvětil. Ne tak pan prezident r. 1973. Pár dní po Prohlášení jsem na Perštýně potkal Milana Kunderu a on mi, k nemalé mé radosti, sdělil, že je mu už z jazykového rozboru jasné, že jsem to nenapsal já.
Domníval jsem se, že tyto okolnosti stačí, aby Prohlášení bylo bráno jako falzifikát. Z hlediska pozdějšího to byla ovšem chyba, měl jsem Prohlášení dementovat přímo. Ale tehdy jsem doufal, že se sdostatek lidí dovtípí, když pro nic jiného, pak skrze fakt, že jsem dalších devět let stejně neexistoval, naopak, byl jsem u VB v Praze 4 veden jako "závadová", periodicky policajty v uniformě kontrolovaná osoba. Jakou kratochvíli mi působily policejní volhy, zastavující u plotu, a příslušníci pochodující dovnitř, netřeba zdůrazňovat: nikdy nebylo jasné, jde-li jen o výhružnou kontrolu, nebo o následky "bakteriologické války".
Podle instrukcí ze strany druhé jsem pak hleděl být co nejintenzívněji - pokud to vůbec obsolentní žánr poezie dovoluje - publikován venku, neboť to byla objektivní ochrana před nejhorším. Rovněž jsem se snažil ven pronikat cestou dramatických protestů, stížností a námitek stran mezinárodní ostudy. Domnívám se, že výsledný efekt byl kladný, nikdy jsem nebyl nikde prezentován jako někdo "od režimu", nýbrž jako ten, kdo pronikl navzdory režimu.
Jsem přesvědčen, že dneska je už skoro nemožné vcítit se do pozice nestraníka, dokonce dvojnásobného, vědeckého a literárního nestraníka, v padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech, člověka naveskrz pomýleného a stigmatizovaného, o němž vědí všechno lépe nejen divní pánové od StB, ale i všichni straníci kolem.
Dnes oceňuji dílo pánů, kteří nás ozdravují Rudým krávem a připomínají nám, že naše životní situace trvá dál, a to naší vinou, neboť jsme se řádně nezapojili a v poslední době i proto, že pokládáme tahání dávných osobních rizik na odiv za nedůstojné a nevkusné.
Miroslav Holub
Praha
Další ukázky z knihy Osočení nakladatelství 68 Publishers Toronto, zveřejňující osudy lidí z Cibulkova seznamu, najdete v Britských listech na tomto místě.
Když loni v létě zemřel Miroslav Holub, MFD sice zveřejnila jen kratičký nekrolog, britské a americké deníky však byly nekrologů plné. Britský deník Guardian např. zveřejnil TŘI nekrology, věnované Miroslavu Holubovi. Najdete je zde.
