Student se zamýšlí nad tím, co pro něho znamená historická postava, jako je Jan Palach
(Autorovo jméno a adresa jsou známy.)
(Tento dopis je reakcí na tento text Jana Čulíka.)
Zajimava vec, tohle Palachovo vyroci. Musim rict, ze jsem byl jednim
z tech, kteri (ac na BL casto projedu celou pravou listu od shora
dolu) se netknuli ani jednoho clanku, ktery se zamyslel nad
Palachovym cinem...Premyslel jsem o tom, proc (ostatne nejen BL, ale
i ostatni media vyroci obsahle komentovala) a neprisel jsem na nic
jineho, nez generacni propast...
Je mi 24 a rok 1968 je mi vzdalen, stejne jako vsechna traumata, ktera
si z nej odnesli dnesni ctyricatnici. Navic jsem uz odchovan medii a
jsem zvykly na vnimani verejnych udalosti temer VYHRADNE skrze media.
A tady je trosku problem. Nezbylo nic, co by dokazalo ve mne dokazalo
vyvolat emoci, kterou jeho smrt TEHDY zpusobila.
Jedna stale
pretiskovana fotografie je sice dobrym symbolem, ale ja na ni
nevidim nic, nez mladika, snad mhouriciho oci do slunce, snad se
sklebiciho nad cimsi, co mi zustane utajeno. A to je vse.
Jasne, existuji filmy na tema Palach a jeho cin (ktere jej prezentuji
jako dobou hluboce raneneho premysliveho mladika), existuji zaznamy
placicich davu na jeho pohrbu, dokonce existuje proslula paska
doktorky Kmunickove (hodne drsna zalezitost, ktera snad jako jediny
dokument Palachuv cin trochu demytizuje a posouva do lidske roviny,
ktere jsem spise s to rozumet), ale to vsechno jsou jen utrzky, ktere
nechapu a asi tezko muzu pochopit v kontextu doby.
Na druhou stranu, citil jsem se opravdu zasazen fotografii horiciho
mnicha pred nekolika lety na vystave World Press Photo, ktera mi snad
alespon trochu dokazala priblizit, CO TO DOOPRAVDY ZNAMENA polit se
benzinem a zapalit.
Osobne si myslim, ze podobny cim lze pochopit pouze emotivne, pokud
do nej chceme proniknout (o cem jinem je smrt, kdyz ne o emocich).
Otazkou je, zda Palachuv cin muze vzbudit vyrazne emoce v nekom, kdo
nezazil historicky kontext jeho cinu, kdo nebyl jednim z tech, ke
kterym chtel Palach TEHDY mluvit.
Dnes je vsechno pryc a ja uz se
nikdy nedozvim, JAKE TO DOOPRAVDY BYLO videt ruske tanky rano v
ulicich.
Ale stejne tak se nedozvim, jake to bylo, kdyz republiku
obsadila nemecka vojska v roce 1939 ci jake to bylo, kdyz na Bile
Hore porazili Habsburkove vojska Fridricha Falckeho.
V informacich o
prvnich dvou udalostech je casto prilis mnoho emoci tech, "kteri to
zazili". Emoci, ktere nesdilim, proste proto, ze fyzicky nemohu.
Uz proto nejsem schopen cist nic z toho, co o Palachove cinu pise
armada novinaru, filosofu, rabinu a dalsich kazdy druhy lednovy
tyden.
Je to pro mne vytrzene z kontextu a nechapu to jako neco, co
ma primou souvislost s mym zivotem. Mrtva slova o mrtvem cloveku.
Cynicke? Mozna. Ale ted povazte, ze jsem 24 let star. Co by vam asi
napsal nekdo, komu je 19 ?
Poznámka Jana Čulíka:
Milý studente,
děkujeme za upřímný dopis. Pár námětů k zamyšlení:
1. Charakteristické je, že redukujete všechno na emoce. To vás bohužel naučila hloupá česká média. Vůbec nejde o emoce, jaké byste snad měl či neměl pociťovat nad úmrtím Jana Palacha. Jde o racionální úvahu. Emoce musejí být vždycky až na druhém nebo třetím místě. Emoce kladou na první místo obchodníci s kýčem, kteří využívají různých jemných či méně jemných psychologických technik, jak emocionální manipulací lidí vydělat co nejvíc peněz. Je hřích učinit své bližní prostředkem své manipulace.
Přirozeně, že žádné po třiceti letech pociťovat nemůžete, jako já třeba nemohu pociťovat žádné emoce nad úmrtím studenta Jana Opletala. (Ale když začtu do Ortenových deníků - Orten byl skutečně velký básník, žid, který žil za německé okupace v Praze v izolaci a usmrtila ho na ulici německá sanitka ve věku 22 let - velmi dobře se myslím dokážu vcítit do osudu a situace tohoto výjimečného mladého člověka. Od toho je tady umění a literatura, aby nám zprostředkovala to, co je jinak zdánlivě nepřenosné od lidí, kteří něco zažili, k lidem, kteří to nezažili. Právě umění, (dobrá) kultura a literatura jsou tady od toho, že přenášejí vědomí existence v národě od generace ke generaci, takže lidi nežijí jen v absolutním momentu přítomnosti a nejsou omezení primitivové, jimž jsou zkušenosti předků nepřístupné. Vnímat, co si mysleli lidi před námi, čím žili a co se naučili, to je skutečné demokracie. O této demokracii mrtvých napsal Gilbert Keith Chesterton:
Tradici (tj. kulturní kontinuitu, pozn. JČ) lze definovat jako rozšíření volebního práva. Tradice znamená dát hlasovací právo nejzanedbanější ze všech tříd, našim předkům. Je to demokracie mrtvých. Tradice se odmítá podrobit úzké a domýšlivé oligarchii těch, kdo náhodou chodí po světě. Všichni demokraté jsou proti tomu, aby byli lidé zbavováni práv pro nahodilé okolnosti svého zrození; tradice je proti tomu, aby byli zbavováni práv pro nahodilý fakt smrti. Demokracie nás vyzývá, abychom nepřehlíželi názor dobrého člověka, i když je to náš čeledín; tradice nás vyzává, abychom nepřehlíželi názor dobrého člověka, i když je to náš otec. Já aspoň demokracii a tradici od sebe oddělit nemohu. Zdá se mi samozřejmé, že je to jedna a táž idea. Chceme mít ve svých shromážděních i své mrtvé. Staří Řekové hlasovali kameny; tito budou hlasovat náhrobními kameny. Je to zcela normální a podle předpisu, protože většina náhrobních kamenů jako většina hlasovacích lístků bývá označena křížem.
(Gilbert Keith Chesterton, Ortodoxie, Brno 1992, nakladatelství Tomáše Janečka, Svatopluka Čecha 97 612 00 Brno)
Ale, opakuji, nikdo po vás nemůže žádat, abyste nad Palachovou smrtí cítil emoce. O to vůbec nejde. Jde o racionální úvahu. Co může znamenat pro nás dnes Palachova oběť, pro nás, lidi, kteří jsou zvyklí spíše problémům uhývbat. Byla pošetilost na Palachově straně? Nebo je na naší straně? Nad tím stojí se zamyslet. Stojí za to přečíst si Sidonův text z r. 1969.
2. Píšete, že jste zvyklý vnímat všechny události prostřednictvím sdělovacích prostředků. Je to chyba. České sdělovací prostředky jsou nekvalitní a hrubě zkreslují skutečnost. Dělají z ní a ze světa povrchní, zpeněžitelný dryák. Daleko užitečnější pro vlastní osobnostní rozvoj je pohlížet na všechno, co se na vás valí ze sdělovacích prostředků nesmírně skepticky. Jděte se raději podívat do knihovny. Sdělovací prostředky jsou v ČR špatné, ale stále - navzdory všemu tam občas vycházejí velmi dobré knihy.
Jan Čulík
