Britské listy

Čtu Britské listy podobně, jako čtu The Ottawa Citizen, Canadian Geographic Magazine, Discover Magazine, Slovo, Lidové noviny, Mladou frontu Dnes, občas Time Magazine a spoustu jiných novin a časopisů. Záhadou mi zůstává, co mě táhne k těm česky psaným, vždyť jsem z Československa odešel již v r. 1966 a tak jsem Pražské jaro i 21. srpen prožíval jen z novin a časopisů. Je to asi zájem o národ, z něhož jsem vzešel. Neměl jsem rád, když české dějiny překrucovali nacisti nebo komunisti a nelíbí se mi ani dnešní překrucování. Britské listy se snaží osvětlovat věci. Ukazují, že veškeré dění je třeba chápat v širších souvislostech.

Mně osobně se jeví dnešní připisování viny někomu za to, že Pražské jaro neskončilo osvobozením Československa od komunismu jako nezodpovědné, protože nepřihlíží k tehdejší mezinárodní situaci. Nikdo by nečekal jednu zralou švestku na stromě začátkem července. I historie má svůj čas. Komunismus nemohl být odstraněn v Československu v r. 1968. Dnes vychází najevo, že USA byly o invazi dopředu informovány a považovaly to skutečně za vnitřní věc druhé části světa. Ten byl rozdělen. Američani podporovali nečistým způsobem Contras v Nikaragui i jinde a Sověti panovali nečistým způsobem ve své vlastní doméně a zasahovali i jinam. Dnešní situace v Afganistánu (i jinde) je jedním z nejsmutnějších následků tehdejší situace.

Britské listy, které by podle mého názoru měly změnit své jméno, protože převážná část jejich obsahu není o Británii ale o záležitostech v České republice, čtu proto, že píší o situacích, jimž se vyhýbají české noviny, např. o tom, jak nesprávně byla pojata i provedena privatizace národních podniků. Dávají publikační možnosti lidem s odlišnými názory (zajímá mě číst články od lidí, s nimiž souhlasím i ty, jimž bych velice silně oponoval). Britské listy kritizují český tisk i televizi a popohánějí je k tomu, aby ony samy kritizovaly situaci v republice - tam kde jsem prožil polovinu svého života a kde mám ještě mnoho spolužáků ze střední školy a spolupracovníků, s nimiž si dopisuji buď na papíře nebo e-mailem. Je mezi nimi řada takových, kteří stále ještě holdují kultu osobnosti, ať je tou osobností prezident nebo bývalý ministerský předseda. Tito známí mi vytýkali v r. 1989, abych nic nekritizoval, protože dnes máme své vlastní demokratické politiky - přece jim nebudeme podrážet nohy kritikou. Zajímá mě, kdy začnou Britské listy přinášet články českých občanů, kteří se přenesli přes traumata let 1968 až 1989, kteří dokáží objektivně analyzovat celý poválečný vývoj bez osobních emocí. Žádná životní situace nikdy není absolutně černobílá. Mnoho z toho, nač si stěžují moji čeští známí, se dokonce jeví v jiných zemích úplně jinak. Je zajímavé poznávat názory jiných národů, ale je třeba uvědomit si jednu základní věc. Kanaďani podobně jako Američani nebo Švédi či Francouzi znají jen svůj vlastní kapitalistický systém, ve které vyrostli a v němž žijí. Naopak Češi zažili řadu úplně odlišných situací a naposledy žili v úplně jiném sociálním systému než je ten na obdivovaném Západě. Kdyby neměli doma na očích černé brejle, možná by zjistili, že neexistovalo jen a jen utrpení - a kdyby nehleděli směrem na západ s brejlemi růžovými, poznali by vysokou ceny demokracie. Možná by byli dokázali vhodně spojit ty dobré věci - zde se to od nich očekávalo.

Po příchodu do Kanady na stáž jsem si v diskusích s místními kolegy stěžoval na život za socialismu, například na to, že jsem po skončení vysoké školy (techniky) v r. 1952 dostal umístenku na 3 roky do cukrovaru - stát mi přikázal nastoupit právě tam, zatímco já jsem si našel výhodnější místo jinde. Cítil jsem se ukřivděn, jako mnoho mých kolegů, omezováním osobní svobody. To by se jistě na Západě nestalo. Jenže místo toho, aby Kanaďani se mnou souhlasili, nemohli pochopit, jak jsem si mohl dovolit odmítnout umístenku vzhledem k tomu, že jsem vystudoval na útraty ostatních daňových poplatníků. U nás se říkalo na útraty státu, ale stát, to jsou přece lidé, kteří platí daně a já za jejich peníze vystudoval.

Postupně jsme se poučovali o způsobu, jakým se řídí tato společnost, která údajně dává každému neomezené možnosti. Nejdříve jsme s ostatními kolegy zjistili, že na vědeckém poli nebyla Kanada tak úžasně vpředu, jak jsme se domnívali, když jsme viděli velké množství přístrojů v laboratořích. Nešlo jen o záviděníhodné přístroje, ale o přístup k práci. Doma pracovala skupina několika vědeckých pracovníků na jednom problému, o kterém diskutovala a který řešila z různých hledisek. V Kanadě řešil jeden vědecký pracovník se svým laborantem dva nebo více problémů a nebylo vůbec běžné, aby se o svých případných těžkostech bavil s některým jiným kolegou, protože by mohl odhalit své slabiny. Tu jsme nebyli kolegy ale konkurenty. Najednou se ten československý kolektivní systém nezdál tak absurdní, dokonce ani ne Kanaďanům. Co se týká osobní svobody bádání v Kanadě, ta skončila ještě dřív než moje stáž - když jsem odcházel z National Research Council of Canada, můj dřívější šéf musel od základu změnit téma své práce a když jsem nastoupil na novém pracovišti, tak byla veta po svobodném rozhodování vědeckých pracovníků, jak naloží s přidělenými penězi, zdali si koupí přístroje nebo najmou studenty. Začalo dlouhodobé plánování a dohadování, co si kdo bude moci pořídit. Přestože v Kanadě neznají význam slova Kocourkov, jak jinak by se nazvalo jednání, kdy se přidělené peníze musejí vyčerpat v daném hospodářském roku a není možné ani jejich část převést do roku příštího, aby se mohl pořídit drahý přístroj. Kdyby se peníze neutratily, v příštím roce by jich bylo méně. V prosinci se nesmělo kupovat vůbec nic, ale v březnu najednou zbývaly peníze a ty bylo třeba utratit (a získat zboží) do 2-3 týdnů. Všichni ti byrokrati, kteří vědu začali řídit, ve svých domácnostech šetřili peníze (nebo si je půjčovali), když si chtěli koupit něco většího jako byla pračka nebo televizor či auto. Pro pracoviště měli ale jiná měřítka. Není snad třeba zdůrazňovat, že za těchto podmínek to byli vědečtí pracovníci z Československa, Maďarska a Polska, kteří dokázali využívat kocourkovských nařízení ve prospěch svých laboratoří. Říkalo se, že socialismus nás naučil vynalézavosti čili schopnosti vyznat se v tlačenici. Po invazi Československa jsem neměl odvahu vrátit se do republiky a zůstal jsem s rodinou v Kanadě, přestože jsme to původně neplánovali.

Na pracovištích jsme žasli nad diskusemi, např. zdali máme podporovat návrh na zavedení zubního pojištění. Péče o chrup byla v Kanadě velice dlouho 'soukromou záležitostí občanů'. Její nedostatek vedl k takovým absurdnostem, jako byla náhrada zdravého chrupu zubními protézami, aby měl člověk nadosmrti pokoj od zubařů. Náš známý slovenský zubní technik nechtěl věřit tomu, když k němu chodila mládež, jíž kanadští zubní lékaři vytrhali zdravé zuby, aby mohly být nahrazeny protézami. Můj laborant odmítal podporovat zubní pojištění s připomínkou, že on nebude platit na to, aby si potom někdo jiný za jeho peníze dal opravovat zuby. Naštěstí bylo zubní pojištění prosazeno, ale sotva jsem odešel do penze, bylo mi odňato - nevztahuje se na penzisty.

Postupně jsme si zvykali na nové podmínky. Poučovali jsme se, že ne každý pracovník má nárok na penzi, ale současně se poukazovalo na to, jak vynikající systém léčebné péče má Kanada ve srovnání se Spojenými státy, kde bylo před několika roky 38 miliónů lidí bez zdravotního pojištění. Vezl jsem se prodlouženou limuzínou s tmavými skly a s barem a televizorem přes celé Chicago. Nepil jsem ani jsem se nedíval na obrazovku, ale bavil se s řidičem, pro něhož to byla velká událost, že se mu jeden z jeho zákazníků věnoval. Byl to přistěhovalec z Jižní Ameriky. Měl manželku a 3 děti a limuzína byla jeho - tedy měl na ní hypotéku a platil si dispečerskou službu, aby mu zajišťovala zákazníky - ale nevydělával dost peněz, aby si mohl dovolit platit zdravotní pojištění pro svou rodinu. Děsil se toho, že on sám, manželka ani děti nemohou v případě nemoci k lékaři a problémy by byly i s laboratorním vyšetřením, které by si nemohl dovolit zaplatit.

Poznávali jsme, že sice mohu na pracovišti i na ulici říci nahlas, že náš ministerský předseda je blbec a žádný policista mě nezatkne, ale nedoporučuje se příliš odporovat šéfovi. Tam, kde byla odborová organizace (ano, ty zatracené odbory), tam měli jejich členové-zaměstnanci lepší ochranu než v podnicích bez odborů. Najednou se nám jakožto zaměstnancům ty odbory nejevily tak strašné a ani nám nevadilo, že nerozdávaly poukazy na rekreaci.

Naše děti začaly chodit do školy a tak jsme začali poznávat jiné způsoby z jiného hlediska. V Československu nám vadilo, že učitelé v základní škole zbavovali děti víry v Ježíška a svatého Mikuláše a indoktrinovali je Leninem - ale v Kanadě tehdy panovala víra ve stvoření světa a později všem dětem bez rozdílu vštěpovali telefonní číslo 911, kam mají volat, kdyby jim tatínek nebo maminka dali pohlavek - že si to policie s rodiči vyřídí. Na střední škole mohli mít naši synové jen 7 předmětů. Jestliže si vybrali dějepis, nemohli si vzít zeměpis, jestliže si zapsali hudební výchovu, nemohli si současně zapsat výtvarnou výchovu - a když jsme požadovali, aby měli tělocvik, tak ten se studoval jako každý jiný předmět, každý den 1 hodinu. Ředitel školy mi vysvětlil, že podle názoru rodičů žáků, a tedy daňových poplatníků, je těch předmětů i tak příliš mnoho. Ukázal mi dopisy - a nebylo jich málo - že 4 předměty by měly plně dostačovat - čtení, psaní, počítání a něco k tomu. Příslovečné díry ve znalostech severoamerických studentů nebyly z valné části jejich vinou, ale byly vinou školského systému. A také té skutečnosti, že většina středoškolských studentů si na své studium vydělává po večerech a o weekendech a to prací v restauracích, u benzinových čerpadel, v umývárnách aut, uklízením v kancelářích a podobně. Nepřišel jsem dosud n a to, z jaké vrstvy jsou školáci a studenti, kteří mají peníze na drogy. Pokud vím, tak se v Československu kladl důraz na to, aby studenti jak na středních školách tak i na školách vysokých především studovali a praxi konali v oborech příbuzných jejich studiu. Zde se studentům ani nesnilo o podpoře, kterou dostávali českoslovenští studenti.

Když synové vystudovali univerzitu, tak náš mladý civilní inženýr poznal, co to znamená nezaměstnanost dokonce dvakrát. Jestli se firma reorganizuje a člověk je u ní zatím jen krátce, tak mu nepomohou ani znalosti ani pracovní nadšení. Nemá seniority - a je tedy propuštěn z práce jako jeden z prvních. Při 9-10% nezaměstnanosti není snadné najít práci ve specializovaném oboru. Nakonec se náš syn vrátil na univerzitu a vystudoval znova, tentokrát počítačové inženýrství. Mezi svými kolegy z obou oborů měl dosti takových, kteří měli velké potíže najít práci. Nemohli jsme pochopit, že československá politická propaganda po r. 1989 ukazovala ztrátu zaměstnání jako možnost zahájit novou kariéru. U nás to bývá hrůza, která působí těžké trauma. V některých podnicích svolají zaměstnance určené k propuštění do nějakého sálu mimo pracoviště, tam jim dají výpověď a členové podnikové bezpečnosti je doprovodí na pracoviště, aby si vzali své věci a opustili podnik (z obavy, aby tito lidé neprovedli sabotáž třeba na počítačích).

Postupně jsme si začali zvykat i na jiné zprávy - nejprve na tu o sametovém rozdělení České republiky. U vědomí toho, že se jak Česká tak i Slovenská republika budou ucházet o členství v NATO i v Evropské unii jsme nemohli pochopit, že spolu vyjít nedokázaly, ale začlenění do větších celků se nemohou dočkat. Není to tak, že se velké věci cvičí na malých příkladech? Pravda, v Kanadě máme Quebek, kde by se chtělo osamostatnit téměř 50% obyvatel, ale aspoň se provedlo a v budoucnu znova provede lidové hlasování, než se dá do pohybu tak důležitá akce, jako je rozdělení státu.

Dnes přicházejí zprávy o tom (Slovo), že zrušení fluoridování pitné vody (že by jako náprava toho, co zavedli komunisti?) silně zvyšuje výskyt zubního kazu o dětí předškolního věku a že zrušení zubních lékařů pro školní děti působí starost rodičům, protože zubní lékaři pro dospělé odmítají poskytnout péči jejich dětem - prý to není výnosné. Peníze se staly modlou, jíž se podřizuje kdejaká činnost. (V Kanadě se upozornuje na to, že na rozdíl od vody z vodovodu, láhvová voda neobsahuje fluorid sodný a vede k zubnímu kazu - jedna soukromá firma slibuje, že bude přidávat fluorid i do láhvové vody).

Kanaďani i Američani vyslovovali v politických diskusích o předpokládaném konci socialismu či komunismu naději, že patrně dojde k syntéze nejlepších věcí z obou systémů. Panovaly názory, že dojde-li ke skončení studené války, budou se moci finanční prostředky uvolněné nadměrným zbrojením věnovat na vědu, zdravotnictví, školství i kulturu. Musíme uznat, že jsme se v těchto ohledech všichni naprosto zmýlili - dnes nejsou peníze ani na jedné straně a všechny tyto obory upadají tu i tam. Vychvalovaná globalizace je jen snahou nadnárodních podniků podřídit si dosud nepřístupné trhy. Zatímco se skloňuje globalizace ve všech pádech, Kanada se snaží ochránit si vlastní kulturu před americkým parním válcem a na kanadský záměr Američané odpovídají vyhrůžkami proti dovozu kanadské oceli, textilu a dřeva. Česká republika a jiné postkomunistické státy nenacházejí snadný odbyt pro své výrobky v západní Evropě, ale naopak se stávají cílem vývozu subvencovaného zboží. Na rozdíl třeba od Japonců necítili a necítí čeští spotřebitelé naprosto žádnou lojalitu k vlastním výrobcům, takže rostl dovoz nad vývozem.

Byli jsme po dlouhou dobu hrdi na úspěchy československé vědy, kultury, zdravotnictví, i školství a dokonce i průmyslové výroby. Měli jsme příležitost srovnávat a máme za to, že republika na tom nebyla tak špatně, jak se lidem snažili namluvit noví politici. V době, kdy jsme psávali z Kanady domů, co jsme si koupili, byl zde život skutečně pohodlnější pro lidi, kteří měli práci a dokonce i pro nezaměstnané - za cenu příšerně rychle rostoucího státního dluhu, který je dnes kolem 700 miliard dolarů. Než se konečně poslední vláda rozhodla se životem na dluh skoncovat, roční rozpočtový schodek byl přes 40 miliard dolarů. Dnes platí kanadská společnost za dřívější fiskální dobrodružství, ale ve své době vypadalo pro nezkušené lidi velice lákavě. Jaký to je nesmysl mluvit o chudobě České republiky! Vždyť až do ztráty velké části národního bohatství tunelováním po r. 1989 nemohlo být o chudobě ani řeči. Československo bylo průmyslově vyspělým kulturním státem. Přes zastaralé zařízení mělo zkušené pracovníky schopné inovací. Jak se ukázalo v emigraci, čeští občané se rychle přizpůsobili novým poměrům a vypracovali se. Když západní tisk začal přinášet zprávy o největším evropském nevěstinci pod širým nebem kolem silnice, která prochází obcí Dubí, o obrovském zájmu Čechů o západní ojetá auta, o vytunelovaných bankách a o pochybách zdali se udrží transformac e hospodářství šitá horkou jehlou, většina obyvatelstva České republiky bezvýhradně věřila svým politikům. Co se problémů s privatizací národního hospodářství týká, psali o nich v Britských listech Jan Čulík i František Nepil. Daleko dříve než se mohla upevnit v České republice pracovní kázeň na úroveň běžnou v západních kapitalistických státech, dohnala republika Západ ve zločinnosti. Skutečnost, že si čeští poslanci velice brzy zvýšili svoje vlastní platy neznamenala, že to byli oni, kdo dávali příklad uváženými návrhy zákonů. Opět se začaly vyskytovat termíny jako boj o koryta místo obnova republiky. Místo svornosti se lidé rozdělili na spoustu politických stran. Český jazyk utrpěl mnoha causami ale lepší image nezískal. Když jsem poprvé od r. 1966 navštívil republiku v r. 1988, musel jsem si dávat moc velký pozor, jestliže jsem nechtěl být považován za cizince, aby mi do řeči neprosákla anglická slova. V r. 1991 by naopak používání čisté češtiny svědčilo o tom, že přicházím z nějakého cizího gheta.

Čtu Britské listy proto, že o mnoha ožehavých problémech píší a poukazují na ně. V r. 1989 jsem měl v Kanadě odpracováno přes 20 roků a nepřicházelo do úvahy, abych se ve svých 60 letech vracel. Kdo by pochopil, že zatímco český a slovenský národ strádaly, ani náš život zde nebyl rýžováním zlata ale úsilím vyrovnat se lidem, kteří zde vyrostli, usilovně pracovat, vydržovat rodinu a šetřit pro případ nemoci a na stáří? Čím bych byl mohl přispět, když republika opovrhnula pomocí známých exilových osobností? Byl bych znova cizincem, tentokrát ve své původní vlasti a při tom podstatně starším. Žiji tedy nadále v Kanadě, ale zajímá mě vývoj v České republice. V Kanadě se setkávám s lidmi nejrůznějších národností a někteří z nich v životě trpěli mnohem hůř než průměrní Češi, ale nedělali z toho národní katastrofu. Ukazovali naopak na příkladech, že jiní lidé na tom byli ještě mnohem hůře. Netroufám si proto do českého života zasahovat častými radami, ani účastí na volbách. Aniž bych chtěl znít mentorsky, zmínil bych se rád o tom, že se obyčejní občané musí angažovat, aby dosáhli toho, po čem touží a nač mají v demokracii nárok, že musí kritizovat nešvary a opakovaně vyžadovat nápravu a že především musí jednat se spoluobčany stejným způsobem, jaký vyžadují vůči sobě. Tímto článkem pouze vysvětluji, proč čtu Britské listy přestože je zde široký výběr jiného čtení a já jsem dosud stále aktivní při psaní o událostech v Kanadě i při vědeckém studiu struktury potravin, kde si naopak troufám podávat rady jak používat elektronovou mikroskopii i jak psát vědecké rukopisy, i při výrobě vědecké grafiky.

Miloš Kaláb