Můj vesmír
Se skeptickym zajmem jsem si precetl clanek o nove teorii chovani vesmiru v oblastech daleko za hranicemi nasich casovych a prostorovych obzoru. Kosmologie se podle meho nazoru dochazi k zaverum, jejichz povaha nas nuti, abychom se hloubeji zamysleli nad procesem vnimani tzv. "sveta mimo nas".
Nelze totiz nijak poprit, ze predstavy o teplotach kvintilion stupnu kelvina a vice, o zvlasnostech metriky casoprostoru ci hypoteticke chovani hypotetickych elementarnich castic, apod. jsou zcela mimo ramec bezne zkusenosti a pusobi proto zvlastnim, zcela neskutecnym dojmem. Dojmem jakehosi hypotetickeho vesmiru, ktery vznika v predstavach vedcu, vesmiru, ktery je zdrojem jejich intelektualnich rozkose, ci naopak zdrojem pocitu zmaru, kdyz neni vnitrne konzistentni (tj. kdyz si ruzne teorie navzajem odporuji). Nemuzu se proto zbavit dojmu, ze tyto svety nejsou nicim jinym, nez pokusem o unik. (Nerikam z reality, ponevadz toto slovo mi od dob studia vedecke teorie odrazu v povinnych lekci marxisticke filosofie na fakulte pripada nestravitelne). O unik, ktery se (byt v jine rovine) pokousime dnes a denne kazdy z nas, at uz zapneme TV, ci ulehneme se zabavnym ctenim, apod.
Klasicke vychodisko "zapadni vedy" tkvi v tom, ze vesmir se deli na dve casti; na to co je vnimano (objekt) a na toho, kdo vnima (subjekt). Tento pristup ma samozrejme sve opodstatneni, ponevadz vedl k rozvoji vedy a techniky, cimz mnohym z nas zprijemnil (ale na druhe strane i zkomplikoval) zivot. Ve snaze o porozumeni jsme si prehodili pres svet, ktery je nedelitelny, sit pojmu a definic, v dusledku cehoz se "subjekt" zacal ztracet v "objektu" (ktery procesem poznani v tomto pojeti zacal kosatet nade vsechny meze) jak mravenec v amazonskem pralese.
Mnozi z nas si pak prestali uvedomovat, ze vyse zminene rozdeleni je pou-hou myslenkovou operaci, a dostali zavrat z rozlehlosti "objektu" a za-cali se citit jako nepatrne pomijive nic v nekonecnem a nepochopitelnem vesmiru. Nejlepsi duchove zacali studovat oblasti nedosazitelne beznou zkusenosti a posleze vynaset smele zavery, jak "to" tam vlastne funguje, pricemz podvedome doufali, ze se tak dozvedi i neco, co bude mit vyznam pro jejich zivot.
Avsak tady myslim ze je skryta zrada: Neurofyzikalni procesy, ktere transformuji pocitky pochazejici z objektu (pricemz za objekt je treba pokladat i sam mozek !) a pretvareji ho tak v obraz v nasich myslich, jsou o mnoho radu slozitejsi a neprozkoumanejsi (mluvim v intencich objektu a subjektu), nez nejzavratnejsi teorie o vzniku a zaniku vesmiru. Je to tak trochu, jako bychom se pokouseli pozorovat objekty mensi nez vlnove delky viditelneho sveta. Jasne veci vyvstavaji v ostrych konturach: zde je strom, zde skala a tady stojim ja. Veci prilis vzdalene a tedy tajemne vsak nelze vnimat ani pres "elektronovy mikroskop" naseho vnimani.
Klasicka teorie vnimani se tak meni v pouhou hypotezu, jejiz opodstatnenost je v ruznych oblastech vnimani ruzna.
Nakonec tak dojdeme k poznani, ze jedinym skutecnym atomem vesmiru je vesmir sam, vcetne nas a vcetne toho, co nas donutilo zvednout oci k nez-mernym mracnum hvezd na obloze.
"Svet mimo nas" se tak stane svetem v nas a my se napr. zacneme divat na prirodu ne jako na zdroj "zisku", ale na jako na soucast nasich dusi.
Muzeme jit i jeste dal: veskery nepokoj plynouci z toho, ze nerozumime tomu ci onomu, nepokoj, ktery se stupnuje tim vic, cim vic se nam teviraji oci, je pouhou intelektualni obsesi. Nepotrebujeme napr. vedet jak rostem, vzdyt my to prece "vime" - jak jinak bychom to umeli ?
Nejsme tedy tak nepatrni a ubozi, jak casto (i v clancich BL) ctu. Vzdyt svet vyvstavajici pred nasimi zraky neni nic jineho, nez odraz nasi udivene tvare - je treba jen prohlednut a vycistit zakalene vody vnimani a pak to uvidime (a v hudbe i uslysime).
Jsme tedy bohove - to neni vykrik hypertrofovaneho ega. Ego je pouhou iluzi, ktere jsme propadli tim, ze jsme se divali stale stejnym smerem.
Petr Vařeka, Karlovy Vary
Pozn:
Zajemce o mnou predestreny pohled na svet odkazuji na utlou knizecku od Allana Wattse s nazvem "Ta kniha" (The book).
