Měsíčně umírá v důsledku západních sankcí 6000 Iráčanů
Počet civilistů, který ve válce v Perském zálivu a v následných náletech usmrtila nejmodernější západní vojenská technologie, je minimální ve srovnání s počtem osob, které umírají na podvýživu a nemoce v důsledku západních sankcí, napsal v neděli v týdeníku Independent on Sunday reportér BBC George Alagiah, významný zahraniční rozhlasový a televizní reportér, který proslul svými reportážemi z válečných konfliktů v třetím světě (včetně genocidy v Ruandě) a z oblastí hladomoru.
I nejkonzervativnější pozorovatelé souhlasí podle tohoto britského reportéra, že od roku 1991 zemřelo pravděpodobně na podvýživu a nemoce v důsledku nedostatku léků až 300 000 osob. Nedostatek se samozřejmě netýká Saddáma Husajna, jeho stoupenců a příslušníků vládnoucí politické strany.
Západní politikové argumetují, že pokud Iráčané umírají, je to proto, že Saddám Husajn manipuluje celý proces.
Pracovníci západních humanitárních organizací mají na věc poněkud jiný názor. Dennis Halladay, který byl šéfem humanitárních operací OSN v Iráku do loňského roku, nepochybuje o tom, že západní sankce zabíjejí. "Po osmí letech v Iráku," konstatoval, "musíme klasifikovat sankce jako formu válečné činnosti, protože v jejich důsledku umírá každý měsíc přibližně 5000 - 6000 osob."
Iráku je dovoleno prodat každého půl roku ropu v hodnotě 5,2 miliard dolarů a za tyto peníze si koupit potraviny. Jenže po deseti letech sankcí je irácký ropný průmysl rozložen a Irák nikdy nebyl schopen prodat ropu za celou tuto částku. Z peněz, které Irák získá prodejem ropy - je to přibližně 2 miliardy dolarů každého půl roku - platí Irák Kuvajtu odškodné a financuje operace OSN na svém území. Zbývá pak přibližně 200 dolarů na jednoho iráckého obyvatele na dobu šesti měsíců. Z toho musí Irák kupovat potraviny a léky a financovat údržbu infrastruktury.
Podle svědectví činitelů OSN distribuuje Irák potraviny, které jsou k dispozici, obyvatelstvu relativně spravedlivě. Každý dospělý člověk má dostat 2200 kalorií denně. "Stačí to na přežití," konstatoval jeden irácký činitel, "ale to je tak všechno. A velmi často ani této kalorické hodnoty nedosáhneme." Potraviny, které jsou k dispozici na lístky, nezahrnují maso, ryby nebo vejce, které si Iráčané musejí kupovat na volném trhu. Ale v období sankcí stouply závratně ceny a irácká měna, dinár, zkolabovala. Placená zaměstnanost vymizela. Bagdád je plný trhů se zánovním zbožím, kde se rodiny snaží prodávat své cennosti, aby získaly trochu peněz. Ani učitel s desetiletou zkušeností nevydělává více než 500 Kč měsíčně.
V důsledku sankcí se rozšířily choroby. Hlavním problémem je závadná voda: Zdravotníci OSN sice poukazují na to, že hlavní irácká čistička vody funguje bez potíží, ale než voda doteče do venkovských oblastí či do vnějších čtvrtí Bagdádu, je znečištěná. Vodovodní síť není udržována. Irák, který míval nejlepší sociální infrastrukturu na světě, se propadá do třetího světa.
V Iráku netrpějí všichni. Loajálních služebníků vládnoucí strany Ba'ath se sankce v podstatě vůbec nedotýkají a někteří Iráčané dokonce prosperují. Ty osoby, které vydělávají na dovozu výrobků, postižených sankcemi a na korupci, navštěvují módní restaurace v Bagdádu. V zemi tak vznikají obrovské rozdíly.
Není místo pro Iráčany, konstatuje George Alagiah, jako je jeden můj kolega, jeden z nejslušnějších a nejkultivovanějších lidí, jaké znám. Nedávno napsal do British Library v Londýně a požádal o výňatky z knihy Jamese Joyce Odyseus. Poslal jako platbu za fotokopírování fotokopírovací poukázky, které si pečlivě ušetřil, když byl v osmdesátých letech v Londýně studentem.
Britská ústřední univerzitní knihovna odpověděla: "Litujeme, ale nemůžeme vyhovět vaší žádosti v důsledku obchodních sankcí, které uvalila na vaši zemi naše vláda."
Je velmi nejasné, uzavírá Alaghia, čeho mají takovéto sankce dosáhnout. Deset let je ve vzdělávacím cyklu velmi dlouhá doba: velké irácké univerzity Al-Mustansiriya a Bahgád jsou už jen stínem toho, co bývaly. Celá generace přichází o možnost slušného vzdělání.
Neměli bychom být překvapeni, konstatuje britský reportér, jestliže se tato vykořeněná generace, oběti dlouhých let sankcí a nezaměstnanosti, obrátí k násilnému vyjadřování svého pohrdání pro Západ.
