Unie je nejlepší a nikdy jinak
Unie svobody nadále zůstává v zajetí pocitu vlastní důležitosti a domnívá
se, že má morální nárok vymezovat mantinely české politické scény. A když
už tak nemůže činit právě teď, protože ti hloupí voliči to doposud nepochopili,
tak rozhodně co nejdříve. Jsme přece tak dobří! Pro tuto zkratku víkendového
sjezdu US svědčí několik nenápadných, ale v jednání strany trvale přítomných
indicií.
Na prvním místě si nelze nepovšimnout pochvalné sebestřednosti, která
ovládla jednací sál. Neříkám tím, že by na unionistickém sjezdu nezazněly
kritické hlasy. Vzhledem k tomu, že vítězství ve volbách členů nejužšího
vedení měl kromě Jana Rumla nejjistější ten, kdo v záležitostech kritiky
bývalého vedení vystupoval nejnesmířlivěji nebo se alespoň k výmluvnosti
ostatních na toto téma nestavěl konfliktně, bylo jich až příliš.
Všechny připomínky ale, a to je potřebné zaznamenat, směřovaly právě
dovnitř strany: k jejímu technickému fungování a ke vztahům vedení a základních
organizací. Žádný kritický příspěvek se nezabýval činností strany navenek,
konkrétními politickými souvislostmi jednání dosavadních představitelů
unie v klíčových politických záležitostech a posouzením jejich vhodnosti.
Přitom je tolik témat, která k diskusi vybízela: Tošovského vláda, postupný
pokles preferencí, neúspěch ve volbách sněmovních i senátních, peripetie
vztahů s ČSSD, ODS a KDU-ČSL a další a další nepřehlédnutelné body krátkého
stranického životopisu.
Namísto toho delegáti řešili, jak mají malé spojení s vedením, jak jim
nikdo nenaslouchá a jak není dobré, když se vedení neumí shodnout. Až se
zdá, že se prostě potřebovali vymluvit z emocionálního podivení se nad
tím, že jsou členy nějaké strany. Tedy: ne že by otázky technického rázu
nebyly pro každou stranu důležité. Ovšem míra sebezahledění, jež se projevila
v nymburském jednacím sále, je vskutku nebývalá.
Znamená totiž jediné: že pro delegáty v politických záležitostech není
žádný problém, případně že jej považují za malicherný. Vzkaz pro vedení,
který tím implicitně vyjádřili, není potěšující. Rezignovali na vlastní
pro něj závazný politický rozmysl a dovolili mu tak jako doposud dělat
cokoli jakýmkoli způsobem, hlavně když "to bude vpravo". Je to pro budoucnost
strany o to nebezpečnější, že není jisté, do jaké míry budou noví nejvyšší
představitelé Unie schopni o budoucí politické linii nalézt dohodu sami.
Druhým důležitým příznakem unionistického sebeuspokojení je v médiích
takřka se neobjevující prohlášení Jana Rumla, že míní do konce roku přivést
k integraci dvě satelitní strany podílející se v tzv. čtyřkoalici ODA a
DEU (zmínil ještě královéhradeckou místní stranu Volba pro město). Ponecháme-li
stranou celkem pochopitelné ohrazení se předsedů obou stran (takové věci
se opravdu neříkají bez předcházejících konzultací) , vyjde nám, že Jan
Ruml vlastně míní do neusazené a nejednoznačné Unie sbírající hlasy středových
a nejméně k volbě odhodlaných voličů přivést další proudy, oba programově
jasnější a výrazně pravicové, ovšem s malým množstvím potenciálních příznivců.
Důsledkem takového počinu by spíše než posílení postavení US bylo její
ještě výraznější znejasnění. A to nejen ve volbách, ale i v delegáty tolik
vzývaném vnitrostranickém životě. Ke spojení pravděpodobně nedojde, ale
podstatné je, že Jan Ruml si s možnými důsledky uskutečnění toho, o co
tolik bojuje, hlavu neláme. Zjevně se opájí vlivem, který v současnosti
Unie má, o jehož velikosti si dělá přílišné iluze, a který, v zájmu spravedlnosti
doplňme, tak dobře doposud promrhává. Poněkud opovržlivý dovětek o potřebě
vyjasnit do stejné lhůty vztahy s lidovci a přivést je k závazné dohodě
o koalici pro sněmovní volby konané až za dlouhé tři (!) roky je potvrzením
právě řečeného.
Pravděpodobně nejen předsedovi Rumlovi, ale i převážné většině jeho
spolustraníků uniká, že dnešní pro ně tak příznivý stav je výsledkem souběhu
vnějších okolností a že s těmi, jak ukazuje příklad kdysi neopominutelné
ODA, se musí zacházet velice opatrně. Jen tak lze pochopit, že čerstvě
zvolený místopředseda Mlynář byl okřiknut, když vcelku racionálně poznamenal,
že každým závazným přihlášením se ke spolupráci pouze s některými stranami
se ztrácí manévrovací prostor nezbytný pro úspěšný politický život.
A konečně třetím úhelným rysem potvrzujícím v úvodu vzpomenutou "nadutost"
Unie svobody je přijaté usnesení o spolupráci se stranami napravo od politického
středu a o neslučitelnosti jejího programu s programem sociální demokracie.
Fakticky tím unionisté říkají, že nejsou za žádných běžně představitelných
okolností ochotni jednat o podpoře vlády se všemi stranami, které je osloví.
Takový závazek si ovšem mohou dovolit pouze strany s největší voličskou
základnou, u nichž je oprávněný předpoklad, že se stanou centrem nějaké
potenciální koalice a budou si moci partnery vybírat a nabízet jim účast
ve vládě, nikoli ty, které jsou v pozici oslovovaného.
Jak ukázal osud DEU, svého času neprosto nekomunikativní a fundamentalistické
strany, stává se taková partaj nezajímanou nejen pro koaliční partnery
(pro přemrštěnost požadavků vzhledem k nulovému manévrovacímu prostoru),
tak pro voliče (kvůli malé šanci na prosazení toho, co slibuje). O volbu
trvalé opozice a tedy "mrtvých" hlasů stojí jen málokdo - je na to třeba
specifického důvodu, jaký je vidět např. u komunistických nebo republikánských
voličů.
Tento třetí podstatný znak jednání US lze zajisté interpretovat ještě
jinak. Buď jako přesvědčení vedení strany, že zvítězí v příštích volbách,
což se, doufám, nikdo v Unii nedomnívá, nebo jako ambici být za každou
cenu součástí určité koalice. To ovšem v konečném důsledku znamená, že
Rumlovi lidé buď míní rezignovat na svůj vznik a stát se opět součástí
ODS, nebo že chtějí vystupovat jako pojistka pravice, kdyby ODS nedosáhla
na to ustavit sama vládu v podobě, jakou si sama představuje pro malý volební
zisk. (Vzpomeňme si na nabídku podpory menšinové jednobarevné vlády ODS
po loňských volbách do sněmovny.) Důsledky jsou ovšem stejnéjako prve:
US nebude volitelná pro nikoho, kdo si nepřeje vládu ODS (resp. pravice),
ale ani pro ty, kdo si ji přejí, protože ti jí svůj hlas odevzdají přímo
(v Německu se svého času stejného postavení dostalo FDP).
Shrnuto a podtrženo: ačkoli komentáře českých deníků psaly o tom, že
po sjezdu US nemá důvod k radosti ani Zeman, ani Klaus, domnívám se, že
je tomu přesně naopak. Unie si nehodlá klást nepříjemné otázky vlastních
selhání a setrvává nadále v sebedestruktivním způsobu politického života.
Vláda nepadá, opoziční smlouva trvá a voliči, kteří podle průzkumů nemají
chuti k pozitivnímu výběru mezi politickými stranami svou náladu nezmění
ani vůči Rumlově straně. ODS a ČSSD si tedy mohou mnout ruce. Jediný, kdo
má důvod k starostem, jsou členové Unie svobody. Jenom o tom nevědí. Jsou
přece tak dobří!
Tento článek vyšel 24. února také v internetovém týdeníku Metropolitan
4/99