Mladé ženy z Prahy

Jan Čulík

Alena Heitlinger je profesorkou sociologie na Trent University ve městě Peterborough ve státě Ontario v Kanadě. Susanna Ttrnka je členkou výzkumného týmu na katedře antropologie na Princeton University v New Jersey ve Spojených státech.

V nakladatelství Macmillan v Londýně nedávno vydaly knihu rozhovorů se čtrnácti mladými pražskými ženami, absolventkami střední školy pro zdravotní sestry, tedy docela obyčejnými, průměrnými mladými . V době, kdy se rozhovory konaly, v roce 1996, bylo dotazovaným ženám 23 - 25 let, byla to tedy doba, jak píší autorky v knize, kdy jsou konflikty mezi snahou vytvořit si vlastní totožnost v práci a potřebou mít děti zvlášť intenzívní.

Rozhovory, k nimž se ještě podrobněji vrátím, shrnují autorky knihy v závěrečném zhodnocení jako důkazový materiál, který dokazuje nepravdivost tvrzení různých západních sociologů po roce 1990, že se prý v devadesátých letech záhadným způsobem české ženy rozhodly vzdát se své dosud relativně dosti velké nezávislosti a rozhodly se opustit svět práce a vrátit se do domácnosti a do rodiny, aby mohly realizovat svou ženskou stránku.

Autorky poukazují na to, že na základě předložených rozhovorů se zdá být situace v ČR složitější: interviewované ženy hodnotily život v domácnosti jako cenný prostor pro platnění svých tvůrčích vlastností i moci, avšak většina z nich ho i nyní, v druhé polovině devadesátých let nepovažovala pouze za jediný prostor, v němž chtějí realizovat svůj život.

Celkem je těchto čtrnáct rozhovorů velmi zajímavých: prolínají se v nich nejrůznější předsudky, jaké kolují v dnešní české společnosti, s útržky už pronikajícího vlivu západních společností a postavení žen v něm.

Mám však určitou pochybnost, zda je pro opravdivé poznání situace žen v ČR a pro analýzu vztahů mezi muži a ženami dostačující interviewovat pouze ženy.

Mám důvodné podezření, že mnohé ženy jsou - alespoň intuitivně - ve svých názorech dosti blízko normálnímu západoevropskému postavení žen ve společnosti, avšak že se zároveň staví zcela rezignovaně k tomu, že by tyto své názory v ČR v blízké době prosadily. (Jedna interviewovaná dívka cituje pár vět z jakési knihy o postavení ženy: Dala jsem tu knihu kamarádce k narozeninám. Přečetla z ní svému manželovi několik řádek a on začal opakovat, "to není pravda". Velmi se rozčílil. Řekla jsem jí, "No a co jsi čekala, kdyžs mu z té knihy předčítala?" Odpověděla: "Máš pravdu." Řekla jsem jí, že já bych tu knihu před svým manželem schovala, aby si ji nemohl přečíst.)

Jinými slovy, je strašně hezké, že čtrnáct pražských žen víceméně souhlasí, že by se měl muž podílet na výchově dětí i na chodu domácnosti, že by se měli manželští partneři střídat při vaření, nakupování a domácích pracích, ale rád bych věděl, co si o tom myslí jejich muži.

Loni v létě jsem byl týden na táboře se skupinou lidí, většinou žen s dětmi, pocházejících z celé řady různých českých měst. Ani by mě to jinak nenapadlo, ale musím říci, že se po mně fascinovaně dívaly, když jsem byl ochoten pomoci v kuchyni nebo když jsem myl nádobí.

Jedna dáma s vysokoškolským vzděláním si stěžovala, že když přivleče po zaměstnání z práce ze školy a ze školky své dvě děti a dá jim odpoledne najíst, když se pak později večer dostaví domů manžel - lékař, posadí se ke stolu a vyžaduje: "Dej mi najíst!"

Jak jsme tam na tom táboře myli to nádobí, reagoval jsem naivními slovy: "A to si nemůže něco vzít on sám?" - Všechny přítomné ženy ustaly na okamžik se svou činností a nostalgicky se na mě zadívaly. Pak si povzdechly:

"No jo. Nedá se nic dělat. Von už moc dlouho žije jinde."

Ale k těm rozhovorům se chci vrátit později. V úvodu knížky jsem našel zajímavé informace, které docela plasticky osvětlují českou situaci a nejsou v protikladu k tomu, co častěji - útržkovitě píšeme v Britských listech.

Jak to vypadalo při rozhovorech

Nejpopulárnější otázka o Spojených státech byla, "Je život v USA skutečně jako v Beverly Hills 90210 nebo v Bay Watch?" Účastnice projektu se také ptaly, jestli je v Americe také tak těžké najít byt jako v České republice. Mnoho z nich bylo šokováno, když se dověděly, jak špatné jsou ve Spojených státech sociální služby pro těhotenství a mateřství. Málokdo se zeptal na zdravotnictví ve Spojených státech.

Často se pražské ženy americké tazatelky ptaly "Proč nejste vdaná?" nebo "Kdy plánujete mít děti?" Občas byly reakce víc konfrontační. Jedné pražské ženě se nelíbilo, proč americká tazatelka nemá makeup a proč má vlasy svázané do copu.

Americká tazatelka byla oblečena neformálně a snažila se s českými dívkami mluvit uvolněně. Většinou účastnice projektu konstatovaly, že čekaly někoho "jiného". "Staršího", většinou vysvětlily. "Přísnějšího", zněla jedna odpověď. Mnoho účastnic bylo zvědavo na zázemí americké tazatelky: "Jak jste se naučila česky?" "Proč máte jako Američanka české jméno?" - to byly časté otázky. Ale jakmile vyšlo najevo, že je americká tazatelka dcerou českých přistěhovalců do USA, kteří odjeli v roce 1968, většina účastnic projektu se této potenciálně sporné otázce vyhnula.

Slíbily přijít, ale nepřišly

Nejobtížnější bylo, že mnoho účastnic přislíbilo, že se dostaví, ale nepříšly. To se stalo ve 30 - 40 procentech domluvených pohovorů. Mnoho jiných vědeckých pracovníků a novinářů v Praze organizátorkám projektu sdělilo, že je takovéto chování běžné a že naše procento domluvených pohovorů, které se pak nekonaly, je vlastně ještě velmi nízké.

Když se americká tazatelka zeptala účastnic projektu, proč jejich spolužačky nepřišly, bylo jí vysvětleno, že Češi nejsou schopni nikoho odmítnout. "Je daleko lehčí souhlasit a pak nepřijít."

Jedna účastnice vyjádřila názor, že se možná obávaly setkání s někým, koho neznaly. Sama se bála, že americká tazatelka bude možná "šílený maniak", který "ji zatáhne do křoví". Takže se předtím, než se rozhodla jít na pohovor, informovala ve své bývalé škole, jestli je totožnost americké tazatelky pravá.

Vzhledem k tomuto množství obav a někdy otevřeného strachu bylo občas obtížné vytvořit při pohovoru uvolněnou atmosféru. Je nyní také jasné, proč účastnice projektu nebyly ochotny samy v rozhovoru vyvinout iniciativu, hovořit o svém dosavadním životě anebo samy určovat směr rozhovoru podle toho, co je zajímalo.

Z historického zázemí: období komunismu 1948 - 1989

Význam vzdělání, individuálních schopností a výkonu při práci byl drasticky podhodnocen. Ze statistik vyplývá, že v osmdesátých letech dosáhlo v Československu univerzitního vzdělání jen 10 procent žen. Vyšší procento - 40 procent - mělo učňovské vzdělání a dalších 40 procent mělo střední školu. 10 procent žen šlo rovnou do práce po ukončení základního vzdělání ve 14 - 15 letech.

Statistiky pro muže byly víceméně podobné: 50 procent mužů absolvovalo učňovské školy, 26 procent mužů mělo střední školu, 14 procent mělo vysokou školu a 10 procent šlo rovnou do práce po ukončení základního vzdělání.

Český sociolog Petr Matějů zjistil ve svém studii životních strategií z roku 1989, že ani dospělí, ani děti nepovažovali vzdělání či kvalifikaci za důležité pro životní úspěch. Namísto toho byl spojován hospodářský a politický úspěch se samostatností rodiny a s účastí na paralelní stínové ekonomice. Vzhledem k tomu, že téměř všechno v zaměstnání předepisovala státostrana, práce v zaměstnání a ve veřejné sféře byla považována za daleko méně důležitou pro identitu, prestiž a příjem občana než soukromá činnost, která se odehrávala v rodině. Tato soukromá činnost (včetně "melouchaření" mužů v paralelní ekonomice) byla relativně svobodná od vlivu státostrany, a proto měla větší prestiž. Ženy hrály v této sociálně dominantní rodinné sféře významnou roli jako tvůrkyně domovů a matky.

Jak argumentuje česká sociální filozofka Hana Havelková:

Protože byla práce na veřejnosti prostředkem k politickému vydírání, a produktivita nebyla hlavním měřítkem odměny, práce ve veřejné sféře a zejména profesionální kariéra ztratily svou prestiž. Důsledkem bylo specifické a nepřirozené oddělení hodnoty práce samotné a hodnoty kariéry. Měřítko osobní prestiže začalo být postupně spojováno s obrazem rodiny. Rodina se stala dominantní společenskou institucí, a to do takové míry, že ji můžeme téměř považovat za veřejnou instituci. Také existoval vůči této tendenci opačný efekt. Rodina zůstávala poslední baštou svobody, pracoviště zůstávalo posledním místem, kde se lidé shromažďovali mimo rodinu. V zaměstnání se hovořilo o soukromých i o veřejných záležitostech a často byl pracovní čas v zaměstnání věnován zařizování soukromých věcí.

Únik do mateřství

Ženy úmyslně nacházely útočiště v mateřství a v "dvojím břemenu" práce a domácnosti, aby unikly politické manipulaci a aby naplnily svůj život pozitivnějším významem. Matky tedy proto volily "kult mateřství" a děti pro ně byly "výmluvou" proč nevstoupit do komunistické strany. I když bylo důsledkem "dvojího břemena" pracovat denně 13 - 14 hodin, většina žen se nepovažovala za oběti. Namísto toho se viděly jako silné a schopné: mnoho se pyšnilo tím, že dokáží vydělávat i zároveň se starat o rodinu.

Když se žena nevdala, anebo když se dobrovolně rozhodla nemít děti, společnost to velmi rázně odmítala. Bylo lepší být rozvedená než být svobodná. Většina žen se vdávala velmi brzo, typickým věkem pro sňatek bylo 18 - 20 let u žen, 21 - 22 let u mužů.

Ve věku devatenácti let bylo 27 - 30 procent českých dívek už vdaných a ve věku 21 let bylo 52 - 58 procent dívek vdaných.

Jak konstatují čeští demografové Milan Kučera a Blanka Fialová, tato "demokratizace" manželství vedla k vysokému výskytu rozvodovosti. Většina manželství byla uzavírána po krátké známosti; častým důvodem ke sňatku bylo to, že dívka otěhotněla (koncem osmdesátých let bylo téměř 55 procent všech prvorozených dětí v Československu počato před svatbou!)

Sňatek býval často prvním nezávislým krokem mladých lidí: střední či učňovskou školu jim většinou vybíraly rodiče. Zaměstnání zprvu určoval stát, když bylo možno o tom od šedesátých let individuálněji rozhodovat, typicky bylo zaměstnání mladých lidí ovlivněno tím, jaké měli jejich rodiče konexe a protekci... Svatba se tak stávala prvním nezávislým krokem do dospělého života.

Jedna třetina všech žen porodila první dítě před dosažením věku 21 let, jedna polovina žen před dosažením věku 23 let. Naproti tomu v západní Evropě je průměrný průměr věku, kdy mají ženy první dítě, 26 - 27 let.

Hlavní metodou antikoncepce byly potraty. Čeští vědci odhadují, že přibližně třicet procent těhotenství v Československu končilo potraty. Hlavním důvodem byla téměř úplné nepoužívání antikoncepce.

I když všeobecně vzato měly české ženy jen tolik dětí, kolik samy chtěly, realita jejich každodenního života byla dost pochmurná. Ženy trpěly stresem a vyčerpáním v důsledku 13 -14 hodinového pracovního dne (včetně 4 - 5 hodin práce v domácnosti) , diskriminací v zaměstnání a nedostatkem volného času. Tato zkušenost vedla mnohé z nich, aby odmítly samotný princip rovnosti žen s muži. Takové postoje podpořilo i to, že skutečnost, že ženy chodily do práce a že společenským cílem byla rovnost mezi muži a ženami, nevyplývalo z přání samotných žen, ale bylo jim to vnuceno komunistickou státostranou.

Porodnost po roce 1990

I když bylo v roce 1990 uzavřeno o 9000 více sňatků než v roce 1989, byl to jen dočasný přírůstek, způsobený zrušením komunistického programu levných půjček pro novomanžele. Od roku 1990 počet sňatků systematicky klesá, v letech 1992 - 1993 poklesl o drastických 11 procent a v letech 1994 - 1995 o další 4 procenta, navzdory příznivé věkové struktuře obyvatelstva.

Pokles počtu sňatků se odráží v poklesu porodnosti. V roce 1994 se narodilo o 109 300 méně dětí než v roce 1990, to je pokles o devět procent. Pokles porodnosti byl největší u žen ve věku 20 - 24 let, v letech 1990 - 1993 poklesl počet narozených dětí v této věkové skupině o 17 procent.

Ženy začaly používat antikoncepci. Celkový počet potratů poklesl od roku 1990 do roku 1994 o 57 200 a počet žen užívajících antikoncepční pilulky se od roku 1991 ztrojnásobil. Počet potratů v roce 1993 byl o 26 procent nižší než předchozího roku, přesto je podle západních norem stále velmi vysoký. Na rozdíl od Polska bylo dosaženo poklesu počtu potratů bez restriktivních zákonů.

Avšak počet prvorozených dětí, narozených do 8 měsíců po sňatku (a tedy počatých před svatbou) stoupl ze 42 procent v roce 1989 na 56 procent v roce 1994. Znamená to, že chování některých složek mladé populace se od dob komunismu nezměnilo, a stále ještě odpovídá modelu osmdesátých let, kdy mnoho lidí uzavíralo sňatky proto, že dívka otěhotněla.