Britská debata o sdělovacích prostředcích: Znamená televize snižování kulturní úrovně?
Z mého hlediska byl nejpozoruhodnějším momentem v televizním vysílání za posledních pět let rozhovor Jeremy Paxmana v pořadu Newsnight s tehdejším konzervativním ministrem vnitra Michaelem Howardem, v němž Paxman opakoval tutéž otázku Howardovi mnohokrát znovu a znovu (Howard se neustále vyhýbal odpovědi, pozn. JČ). Paxman na chvíli odmítl hrát hru televizních rozhovorů podle konvenčních pravidel a ukázal, jak umělá ta hra vlastně je. Byl to okamžik, který dokázal, lépe než vysílání velkofilmů nebo seriózních dokumentárních filmů pozdě večer, že televize si udrží svou intelektuální průbojnost nikoliv dodržováním konvencí, ale úsilím je bořit.
Touto otázkou se ve čtvrtek 4. března zabýval v deníku Independent jeho televizní kritik Tom Sutcliffe.
"Rozhlas a televize úspěšně přesunuly výrobu banálnosti ze sféry drobné ruční práce a proměnily ji v obří průmyslové odvětví," napsala Nathalite Sarrautová v roce 1960. Televize je už dlouhá desetiletí obviňována, že usmrtila konverzaci, že je jen levným alkoholem pro nevzdělané obyvatelstvo, že je to jednooký hypnotizér, který propere mozky vašim dětem a váš osobní úsudek změní v jednobarevný.
Jenže, zdůrazňuje Sutcliffe, není to tak úplně pravda. Televize se může lehce zdát banální, mnozí si myslí, že všeobecně snižuje kulturní úroveň, avšak televize zároveň rozšiřuje většině lidí obzor, a to společensky i intelektově.
Televize otevřela Británii samu sobě takovým způsobem, jaký dosud nikdy nebyl možný, argumentuje Sutcliffe. Je nutno jasně zdůraznit, že všeobecná populace roku 1999 je lépe informovaná a vzdělaná, než byla v roce 1947 a částečně je to zásluhou televize.
Televize je pozoruhodný zdroj kultury a jen to, že ji považujeme za samozřejmou nás vede k tomu, že to všechno přijímáme s pohrdáním a automaticky.
Není pravda, že existoval v minulosti jakýsi "zlatý věk" televize a dnes je už všechno špatné. Není také pravda, že nemusíme být znepokojeni nynějším a budoucím postavením a rolí televize.
Televize je dnes zároveň lepší i horší, než byla v minulosti. Je více profesionální a více zkušená, zároveň je však nyní méně ambiciózní a méně podnikavá, než byla dříve.
Lze k tomu použít zeměpisnou metaforu: v prvních desetiletích své existence byla televize mladou sopkou - dnes je už starým vulkánem. Na počátku nabízela televize určitou romantickou drsnost - vrcholky byly vysoké, ale nebyly hladké, a propady byly často neočekávaně náhlé.
V současnosti se vypínají ony vrcholky, které v televizní kultuře bezesporu dodnes existují, z velké pláně profesionálně vyrobené prostřednosti. Dobré televizní pořady jsou dnes lepší, než bývaly, ale je jich méně: špatné televizní pořady jsou méně nekompetentní, ale je jich daleko více.
Je to částečně tím, že televizní stanice vysílají daleko déle než dříve - pět britských terestrických celostátních okruhů vysílá 24 hodin denně a v to nepočítáme ani velké množství kabelových a satelitních stanic. Konkurence se stala spíše ochromující než stimulující a oživující silou. Tomu tak nebývalo vždy. Vznik komerční televize ITV v padesátých letech zachránil veřejnoprávní BBC samu před sebou - ale dynamické napětí mezi ITV a BBC se vyvíjelo podle specifických místních podmínek.
Na britské televizní scéně nejprve dlouho existovala pouze veřejnoprávní televize, a tak hluboce zakořenila. Příchod konkurenční komerční televize ji tedy nemohl usmrtit.
Ve Spojených státech, kde veřejnoprávní televizní vysílání vzniklo teprve jako dodatek ke komerčnímu vysílání, vždycky zápasila veřejnoprávní televize o přežití ve stínu velkých komerčních okruhů.
V současnosti vyvolává konkurence na britské televizní scéně spíše opakování těchže postupů. I kulturní komerční stanice Channel Four nyní spíše napodobuje jiné, než že by inovoval.
Částečně je to důsledkem vlivu kabelové a satelitní televize - prosazuje se homogenizující instinkt v kultuře, která dosud měla množství prostoru pro nejrůznější kulturní podněty.
A britská situace je zase velmi odlišná od situace v jiných zemích, v nynější globální televizní kultuře. Žijete-li v Turecku nebo v Austrálii, je velmi pravděpodobné, že na satelitním okruhu Discovery Channel naleznete nejlepší seriózní dokumentární filmy. Jejich kvalita často předčí kvalitu domácího vysílání. I ve Spojených státech může kabelová televize poukazovat na to, že zvedla laťku terestrického televizního vysílání. Simpsoni jsou nejlepší situační komedií za poslední dva roky; pořadem Larry Sanders Show dokázal okruh Home Box Office, že existují diváci pro temnější a riskantnější druh komedie.
V Británii však vede vliv kabelové a satelitní televize ke snižování všeobecné úrovně. Kabelová televize dokázala, že levné televizní pořady dokáží přilákat velký počet diváků, zejména, pokud obsahují erotický podtext. Napodobování pořadu "Uncovered" satelitní televize Sky TV, v němž podnapilé anglické turistky ukazují prsa chlapcům, se vyskytlo skoro na všech terestrických britských okruzích.
Britská terestrická televize má vlastní, domácí, nedostatky. Nejvážnější jsou v současnosti dva:
Zaprvé, v naší kultuře je nyní považována za neobyčejně důležitou celebrita. Všechny pořady musejí být uváděny někým, kdo je velmi známý, a to neplatí jen o zábavných pořadech středního proudu, ale i o intelektuálních pořadech. Neobyčejně důležitý je dnes také marketing. Diktuje televizi, co má vysílat. Těžko dnes najdete v televizních pořadech samostatný dokumentární film o mrtvé kulturní osobnosti, pokud se neváže k velké mezinárodní výstavě anebo novému hollywoodskému filmu.
Zadruhé, velkým hříchem současné britské televize je neotřesitelné přesvědčení, že ostře konfliktní debata je nejlepším způsobem, jak prezentovat veřejnosti intelektuální obsah. To je částečně výrazem naší záliby v dialektice, částečně důsledkem víry, že kontroverze je nástroj, jak i to nejnudnější téma učinit zajímavým.
Většina novinářů už zažila, že se s nimi spojili pracovníci televizní stanice, a neptali se, "co si myslíte o tom a tom tématu," nýbrž, "byl byste schopen argumentovat proti tomu a tomu přesvědčení, protože už máme někoho, kdo je ochoten ho hájit."
Ve skutečnosti je však kontroverze v televizi neutralizující silou, charakteristickým druhem nudy.
Nelíbí se vám, co ta osoba na obrazovce říká? Nuže, zde je někdo, kdo říká přesný opak. Vyberte si, koho chcete podporovat, a váš mozek si může odpočinout.
Z mého hlediska, uzavírá Sutcliffe, byl nejpozoruhodnějším momentem v televizním vysílání za posledních pět let rozhovor Jeremy Paxmana v pořadu Newsnight s tehdejším konzervativním ministrem vnitra Michaelem Howardem, v němž Paxman opakoval tutéž otázku Howardovi mnohokrát znovu a znovu (Howard se neustále vyhýbal odpovědi, pozn. JČ). Paxman na chvíli odmítl hrát hru televizních rozhovorů podle konvenčních pravidel a ukázal, jak umělá ta hra vlastně je. Byl to okamžik, který dokázal, lépe než vysílání velkofilmů nebo seriózních dokumentárních filmů pozdě večer, že televize si udrží svou intelektuální průbojnost nikoliv dodržováním konvencí, ale úsilím je bořit.
