pondělí 8. března O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy: Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Banka BERD a Česká spořitelna: Jak česká vláda dává peníze daňových poplatníků bance BERD (František Nepil) MFD nezredigovala nesouvislý rozhovor s Klausem: V. Klaus: "Úzká hrdla ekonomiky" aneb Ten člověk blábolí (Jan Čulík) Britská debata o sdělovacích prostředcích (Možná je demokratická otevřenost anglosaských médií do ČR nepřenosná): Páteří Evropy musejí být svobodná a skeptická média (The Times) Ekonomika a moderní technologie: Britská vláda nutí k rozkvětu počítačový sektor Ještě pískání na Hradě: Křeček "spáchal výtržnictví tím, že porušil obřad" (MFD, Václav Žák a kritika JČ) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Motto:

Václav Klaus v MFD: "O tom, že v ekonomice našeho typu je spousta imperfekcí, nedokonalostí institucionálního typu, mělkostí trhu, o tom není sporu, který bych vedl s panem guvernérem či s kýmkoli jiným. Vedl bych s nimi spor, je-li pravdou (sic!), že tyto imperfekce jsou v České republice větší než v jiných postkomunistických zemích, které mají v posledních dejme tomu třech letech rychlejší růst než my. V této chvíli bych se přel do krve, že tyto imperfekce u nás nejsou větší než u nich. Neboli- příčinou zpomalení ekonomického růstu u nás bylo něco jiného než tyto nedokonalosti. To je alfa a omega mého vidění světa, mého uvažování. To není ani na vteřinku obhajoba imperfekcí nebo neuvědomování si jich. To je pouze a jedině debata o tom, zda způsobily dnešní ekonomický propad. Nicméně jsou tu úzká hrdla brzdící ekonomiku? Tato ekonomika má svá úzká hrdla a tady dávám závorku a říkám - jako ostatně každá jiná. Úzkým hrdlem ekonomiky se v roce 1996 stala narůstající vnější nerovnováha.

Sobotní Mladá fronta Dnes přinesla rozhovor s někdejším premiérem Václavem Klausem. Snad přílišná úcta před Klausem, nebo snad nedostatek času, způsobil, že je rozhovor blábolivou směsicí nepříliš informativních souvětí. Pokusila se snad Mladá fronta Dnes Klausovi tím, že zveřejnila jeho výroky doslova, tak, jak je zaznamenal magnetofon, zkazit pověst ? Anebo je toto normální způsob vyjadřování českých politiků, na nějž jsou občané zvyklí?

Nechci se vyjadřovat k ekonomické podstatě článku, kromě pár maličkostí: před časem napsal tuším britský list Financial Times něco v tom smyslu, že rozdíl mezi hospodářskou situací v Polsku a v ČR spočívá především v tom, že v Polsku se sice hned neprivatizovalo, ale vláda brzo vytvořila konkurenční prostředí. Znamenalo to, že obří, neforemné státní podniky se musely začít starat, aby hospodářsky nepodlehly v konkurenci s operativním novým soukromým sektorem. V ČR, napsal tehdy list, sice vláda intenzívně privatizovala, jenže monopol byl v mnoha sektorech zachován. Tolik jen poznámka k námitkám Václava Klause, že prý "v Polsku žádná privatizace vlastně neproběhla". Ať je tomu jakkoliv, skutečností je, že z daleko nižšího výchozího bodu v roce 1990, než jaký měla Česká republika, se polské hospodářství nyní rozvíjí velmi dynamicky. Proto tedy ironická otázka na Václava Klause: pokud se Klaus domnívá, že v ČR privatizace proběhla a v Polsku nikoliv, polská ekonomika však rapidně roste a česká se smršťuje, znamená to snad, že k zdárnému hospodářskému rozvoji nebylo privatizace zapotřebí?

Zajímavé také je, jak se Klaus vymlouvá a snaží se vyvléknout z odpovědnosti za drasticky záporný vývoj v českém hospodářství, který jeho vláda zavinila. Sice si klade za vinu, že "přehřátí české ekonomiky" nebyl schopen předvídat, ale konec konců za to všechno mohou statistikové, guvernér ČNB Tošovský a rozhádanost na české politické scéně.

Jistě, každý laik mohl vidět od začátku devadesátých let, že otevře-li se Česká republika dovozu západního konzumního zboží, a dá-li česká vláda českým občanům na minimum stlačenou hodnotu českých podniků (v důsledku neexistence poptávky řádného kapitálového trhu) v kupónové privatizaci jako "přilepšení", na utrácení za konzumní zboží, tento živelný výprodej povede k velkým hospodářským problémům. Země si totiž může kupovat výrobky ze zahraničí jen potud, pokud sama do cizích zemí taky něco prodává.

Otázka ovšem je, zda se Česká republika dostala do hospodářské krize jen v důsledku přebytku dovozu nad vývozem. Klaus se nemohl poučit třeba z proexportní politiky britské konzervativní vlády Margaret Thatcherové, nebo z její systematické státní podpory drobnému a střednímu podnikání, zejména prostřednictvím poradenství a know-how a  prostřednictvím zjednodušování a odstraňování podnikatelské byrokracie?

Dále: Klaus sice kladně hodnotí maďarský zákon o bankrotech, nevysvětluje však, proč Česká republika připravovala vlastní bankrotový zákon tak neefektivně a musela ho novelizovat "desetkrát" (!) Klaus se vymlouvá, že na zákonu pracovali v ČR "nejlepší odborníci". Cožpak však nebylo možno podívat se do zahraničí, jak funguje efektivní zákon o bankrotech, a ten prostě opsat? Stejně se musí Česká republika zákony přizpůsobit Evropské unii. Museli Klausovi "odborníci" vymýšlet něco specificky českého, jen aby to potom za pár let stejně museli pozměnit tak, aby to odpovídalo právním normám EU?

Lidovým mudrováním bez podstaty zahraniční zkušenosti je také názor, že "možná stát vlastně není nejen schopen spravovat podniky, ale ani efektivně privatizovat". - No tak, v Británii vláda Margaret Thatcherové - tedy, pane Klausi, stát! - zprivatizovala celá průmyslová odvětví, vytvořila konkurenční prostředí, inspekční úřady, kontrolující provoz zprivatizovaných podniků veřejných služeb. Nikdo ty firmy nerozkradl a fungují velmi ziskově a efektivně.

Ale nechci komentovat Klausovy ekonomické názory.

Domnívám se, že rozhovor s Václavem Klausem v MFD měl vypadat asi takto:

Takto ho měla MFD zredigovat:

Bývalý český premiér Václav Klaus si nemyslí, že jako vedoucí představitel České republiky kdy rozhodoval špatně. Není si vědom žádné výrazné "křižovatky", na níž by udělal chybu. Mnohokrát ovšem neměl možnost prosadit svůj názor: "Vždy jsem považoval za  zásadní omyl, aby vznikl Fond národního majetku. Obával jsem se odstátnění, které zároveň není privatizací," konstatoval bývalý premiér a přiznal, že byl koncem roku 1990 v této věci ve federálním parlamentu přehlasován "lidmi, kteří jsou dnes v sociální demokracii".

Klaus dále přiznal, že v českém hospodářství je mnoho institucionálních nedokonalostí, avšak nedomnívá se, že jsou závažnější než v jiných postkomunistických zemích, které mají v posledních letech rychlejší růst . Závažnou překážkou se podle Klause v roce 1996 stala narůstající vnější nerovnováha, a dále špatné statistické údaje: "zmatky s kvalitou statistických dat ohledně zahraničního obchodu, a tím i běžného účtu platební bilance".

Tyto chyby, řádově zřejmě v desítkách miliard korun, znamenaly, že si vláda včas neuvědomila nebezpečí rostoucí nerovnováhy mezi dovozem a vývozem. Statistikové původně v roce 1996 vládu informovali, že české hospodářství vzrostlo o 5,4 procenta. Pak údaj opravili na 6,4 procenta. "Prohlašuji, že na 6,4 procenta růstu české hospodářství nemá a nikdy ani nemělo," zdůraznil Klaus. Došlo k přehřátí ekonomiky, země začala být příliš silně závislá na dovozu zahraničního zboží. "Bylo tedy třeba šlápnout na brzdu, a to národní banka udělala," dodal Klaus, otázka ovšem je, zda bylo zbrzdění dostačující. Klaus má ČNB za zlé, že banka jednala bez dohody s vládou. Ta byla v této věci "postavena před hotovou věc". Přiznal ale, že jeho vláda byla tou dobou už v menšinovém postavení. Byla nucena se zabývat různými skandály a skandálky na české politické scéně a tak "možná nedocenila všechny důsledky a okolnosti tvrdého zásahu centrální banky. Chybou bylo, že připravila na rok 1997 "ambiciózní státní rozpočet." Guvernér ČNB však před tímto rozpočtem Klause nevaroval. Chyba spočívala v tom, že státní rozpočet na rok 1997 byl založen na tempu růstu 5,4 procenta, a tento údaj se posléze ukázal jako příliš nízký.

Klaus ako ekonom považuje za "osobní hrubou chybu", že "nerozpoznal nebezpečí", přestože si ho předem neuvědomil ani nikdo jiný. Přesto však pochybuje, zda by býval měl politickou sílu radikálně seškrtat rozpočet. V  říjnu a listopadu 1996 byla totiž vláda tehdejší tříkoalice nestabilní a v parlamentu, jemuž vévodil Miloš Zeman a v němž rozhodoval hlas Jozefa Wagnera by Klausova vláda radikální seškrtání rozpočtu neprosadila: "Rezignovala by řada ministrů, protože by řekli, že nemohou uživit svoje ministerstvo." Radikální seškrtání rozpočtu bylo možno provést až "ex post", až by si všichni uvědomili, že je české hospodářství v krizi, zdůraznil Klaus.

Dále Klaus v rozhovoru odmítl názor, že byla například v Polsku privatizace provedena lépe. " Od roku 1990 asi tak do 1996, v Polsku žádná privatizace fakticky neprobíhala. Polsko bylo politicky rozhádané, za šest let se vyměnilo osm ministerských předsedů." V Polsku měla podle Klause daleko větší význam než státem organizovaná privatizace stavba úplně nových podniků. Vede to k zásadní otázce: Je vůbec možné spoléhat se na státem organizovanou privatizaci? V Polsku stát privatizaci příliš neorganizoval, a tak vzniklo velké množství soukromých firem. Polský ekonom Jan Winický se domnívá, že nejenže stát neumí dobře hospodařit, ale ani neumí dobře privatizovat, uvedl Klaus. Bývalý český premiér pochválil "ostrý bankrotový zákon" v Maďarsku, který "pročistil ekonomiku a ta vyřešila řadu potíží, které v ČR přetrvávají". Český konkursní zákon se novelizoval desetkrát a "pracovali na něm nejlepší legislativci se spoustou ekonomů". Vždycky se nakonec ukázalo, že "je třeba ještě něco dalšího". Klaus odmítl názor, že byly chyby jeho vlády v oblasti tvorby zákonů záměrné: "Pokud by nám v tom někdo vyčítal nějaké záměrné chtění, tak to je trošku dětinské."

Václav Klaus je frustrován, že v ČR už čtyři nebo pět let neexistuje "elementární politický konsensus", zhoršil se vztah ODS vůči opozici Miloše Zemana a před volbami v roce 1996 i uvnitř koaliční vlády. Závěrem citoval Václav Klaus jednoho "amerického investora, který v ČR podníká i při blbé náladě". Američan prý všude říká, "Jestli se budete takto nepřetržitě hádat o interpretaci minulosti, devadesátých let a jestli tak budete personifikovat vaše problémy, nevyhrabete se z toho. Já si myslím, že má pravdu," uvedl bývalý premiér.

A toto v MFD vyšlo:

Václav Klaus: Jako ekonom jsem zklamal pouze jednou

P r a h a- Dlouholetý premiér Václav Klaus odmítá představu, že v době, kdy se podílel na rozhodování o vývoji v zemi, on sám postupoval špatně. "Já vím, že naštvu spoustu svých kritiků, ale není žádná taková chvíle, kterou bych považoval za křižovatku, na které jsem udělal chybu," tvrdí Klaus, který vedl všechny vlády samostatné České republiky až do listopadu 1997. "V řadě momentů se rozhodlo způsobem, který se mi nelíbil ani tehdy a který se mi nelíbí ani teď, ale neměl jsem dost síly, abych ta rozhodnutí zvrátil," dodává současný předseda parlamentu. Ale chápu to tak, že kdyby byla ta možnost, představil byste si řadu rozhodnutí jinak, jiným způsobem? Tisíce. Vždy jsem považoval za fatální omyl, aby vznikl Fond národního majetku. Vždycky jsem se zoufale bál něčeho jako odstátnění, které se současně nerovná privatizaci. Boj o to, aby vznikl nebo nevznikl fond, byl na konci roku 1990 bojem s lidmi, kteří jsou dnes v sociální demokracii. To jsem politicky prohrál. Takže nikoli chyba... Nediskutuji o tom v kategorii chyby. Společenský proces je hra tlaků, rozhodnutí, politické síly. Chyba by byla, kdybych byl diktátor, který rozhoduje absolutisticky, a nějakou věc udělal tak, že jí následně lituje. Ale jestli jsem byl zoufale přehlasován při jednání federálního parlamentu o FNM, tak to pro mě není v kategorii chyby.

Vůbec neobhajuji nedokonalosti

Přece jen - udělal jsem jednu chybu

Slovo chyba se nám tu vrací, takže přece jen? Ptáte-li se mne- dejme to do červených velkých písmen- jestli já něco považuji za svou osobní hrubou chybu, tak to, že jsem tehdy nerozpoznal nebezpečí. A to bez ohledu na fakt, že v druhé polovině roku 1996 jakákoli ekonomická instituce, nezávislí odborníci, velmi chytří páni Švejnarové i moji poradci vůbec nesignalizovali problémy. A také bez ohledu na to, že jsem neměl v ruce vnitřní ustrojení onoho bankovního opatření. Nicméně to, že jsem nerozpoznal, já sám osobně jako ekonom Václav Klaus, hrozící dopad bankovního opatření do ekonomiky, a tím obnažení naprosto nepatřičně připraveného státního rozpočtu, to- chcete-li pořád slyšet, kdy jsem já udělal osobně největší chybu- považuji za ten okamžik. Zdůrazňuji slovo osobně, protože to není úkol předsedy vlády. Jenom shodou okolností, že byl premiérem profesor ekonomie, tak si to klade za svou osobní velkou vinu. Myslíte si, že nebýt tak hektické doby plné afér a politických půtek, bylo možné rozpoznat nebezpečí a začít léčit ekonomiku? I kdybych to naprosto přesně cítil a vnímal, je otázka, zda bych tehdy měl politickou sílu udělat něco jiného. Proč? Muselo by to znamenat radikální snížení prognózy ekonomického růstu na rok 1997, radikální snížení odhadů příjmů, radikální snížení výdajové stránky. Jsou tu dvě otázky: Prosadili bychom takové škrty do výdajových stránek rozpočtu v říjnu a listopadu 1996 uvnitř velmi nestabilní vlády tehdejší tříkoalice a obhájili bychom takto sestavený rozpočet v Zemanem dominovaném parlamentu s jedním rozhodujícím hlasem pana Jozefa Wagnera? Na obě takto formulované otázky odpovídám: Neobhájili. Rezignovala by řada ministrů, protože by řekli, že nemohou uživit svoje ministerstvo. První by rezignoval pan ministr vnitra Ruml, pak ten, že nemůže uživit ministerstvo obrany, ten, že nemůže uživit naše velvyslance, další, že nemůže uspokojit učitele. Takže já odhaduji, že by to neprošlo vládou a velmi by hrozilo, že by se kabinet rozpadl. Kdyby to eventuálně vláda přijala a návrh se dostal do parlamentu, jsem si stoprocentně jist, že by to nemělo u tehdejších poslanců a při tehdejším složení sboru šanci. Takže vláda vlastně nemohla sladit své chování s národní bankou? Dostáváme se prostě k otázce, že když ČNB učinila své kroky v červnu 1996, jestli vůbec byla hypotetická naděje, aby, bez momentu a pocitu faktické krize, došlo k přizpůsobení zejména rozpočtovému, a nebo jestli to byl pouze hypotetický sen. Zda jsme rozpočtové škrty, přijetí toho, že policisté nebudou mít vyšší mzdy, že učitelé nebudou mít tohle, ti zase tohle, zda to všechno nebylo opravdu uskutečnitelné až ex post. To znamená ve všeobecně cítěném momentu krizového vývoje.

Stát možná neuměl dobře privatizovat

Často je srovnávána kvalita legislativy a institucí v tuzemsku a třeba v Maďarsku a Polsku. Vy tvrdíte, že v tom není dramatický rozdíl, mezinárodní organizace však velké rozdíly vidí. Nehrají tedy přece jen právo, zákony, instituce svou velkou roli v současné recesi? Ptáte se na dvě věci současně. Vezměme je postupně. Takže srovnání naší situace s cizinou na straně jedné a kvalita zákonů v jednotlivých zemích na straně druhé. Nepřeceňuji mezinárodní instituce. Znám je dobře, znám osobně lidi, kteří hodnocení provádějí, a nemám iluze. Jak je možné říci, že je v Polsku privatizace dál a že je lepší? Vždyť v devadesátých letech, od roku 1990 asi tak do 1996, v Polsku žádná privatizace fakticky neprobíhala. Nenalhávejme si něco- Polsko bylo natolik politicky rozhádané, za šest let se vyměnilo osm ministerských předsedů, že privatizace vůbec neprobíhala. Polsko je jinou zemí, je zemí, kde daleko větší vliv měla tvorba nových podniků na zelené louce oproti státem organizované privatizaci. To je ale na samostatný článek. Co je na tom tak zvláštního? Tam privatizace v našem pojetí procesu řízeného státem mnoho let nebyla a ani v poslední době mnoho nepokročila. To vyvolává zásadní otázku koncepčního typu: na kolik bylo spoléhání se na státem organizovanou privatizaci vůbec správným postojem. To je revoluční věta na samostatnou úvahu. A to je slovo do pranice a jen se bojím, aby nebylo bulvárně zneužito a vytrženo z kontextu, v němž to říkám. Znám studii polského ekonoma Jana Winického, který říká: V Polsku neproběhla státem organizovaná privatizace, ale možná, že to bylo dobře, protože to umožnilo daleko plynulejší rozvoj soukromých firem. Je v tom vyjádřena dramatická nedůvěra ke schopnostem státu, je tu řečeno- nejen že neumí hospodařit, ale je také neschopný dobře privatizovat. Je to věc do diskuse a na hlubokou analýzu. Ať je to tak, či jinak, přeceňovat kvalitu polské privatizace, před tím bych varoval. Já taková obecná mezinárodní srovnání považuji za dost zavádějící. Ale co třeba bankrotový zákon v Maďarsku? Ve velmi ostré verzi byl přijat již dávno, pročistil ekonomiku a ta postupně vyřešila řadu potíží, které u nás přetrvávají. To je úplně něco jiného. My jsme takové zákony také tvořili a opakovaně snad každý rok novelizovali. Konkursní zákon prošel deseti novelami. Dokonce desetkrát. Ale věřte mi, že v každé této chvíli pracovali nejlepší legislativci spolu se spoustou ekonomů a snažili se vymyslet ten nejlepší zázračný klíček, který by ten zákon vylepšil. A snad pokaždé, když jsme o tom mluvili, jsem byl těmi právníky na straně jedné a těmi ministry financí, hospodářství, průmyslu na straně druhé přesvědčován, že teď je to ono. Zákon se přijal, znamenal posun a znovu se objevilo, že je třeba ještě něco dalšího. Pokud by nám v tom někdo vyčítal nějaké záměrné chtění, tak to je trošku dětinské.

Cesta z problémů bezesporu existuje

Často zní hlasy, že ekonomická krize je druhotná, že klíč k situaci je krize politická. Souhlasíte s tím? Nedá se dělat racionální hospodářská a jakákoli jiná politika bez elementárního politického konsensu. Ten tady není, ten se začal zásadně rozbíjet někdy kolem roku 1995. Začal se dramatizovat náš vztah s opozicí Miloše Zemana a také se začal dramaticky komplikovat život uvnitř koaliční vlády s ohledem na potenciální souboj o voliče v roce 1996. To je nepříjemné, ale o tom politika bohužel je. Ano, takováto krize- jestli je to správné slovo, nevím, řekněme absence elementárního politického konsensu v hlavních věcech-, ta tady je už čtyři nebo pět let. Zkusme nahlédnout do budoucnosti. Zatím není vidět, že by se ekonomika mohla podívat vzhůru. Co si myslíte, že jsou nutné kroky ke zlepšení zdraví hospodářství a k tomu, aby se blbá nálada stala minulostí? Blbá nálada souvisí se vším tím, o čem jsme tady mluvili. To není nahodilost nebo jednoduchá věc, která by se dala snadno odestát. Nedávno jsem mluvil s jedním významným americkým investorem, který v České republice podniká i při blbé náladě. On říká- kdekoli chodím, tak každému zde u vás říkám, jestli se budete takto nepřetržitě hádat o interpretaci minulosti, devadesátých let a jestli tak budete personifikovat vaše problémy, nevyhrabete se z toho. Já si myslím, že má pravdu.

Tomáš Marek