Páteří Evropy musejí být svobodné, skeptické, sdělovací prostředky
Jak je už tomu dlouho, co bylo naposledy možné v Británii potlačit zprávu týkající se čelného politika? Jedno století? Dvě?
Představte si, že by býval v době, kdy byla Margaret Thatcherová britskou premiérkou, by její syn spáchal sebevraždu, napsal v sobotu 6. břerzna v deníku Times komentátor Matthew Parris. Domníváte se, že by bylo možné donutit Británii, aby její sdělovací prostředky tuto zprávu zamlčely, ptá se Parris. Je možné si představit, že by se britský tisk, rozhlas a televize samy rozhodly pro potlačení této zprávy?
Přesně to se stalo v jedné zralé evropské demokracii. Syn premiérky spáchal sebevraždu. Premiérka si vzala na dva měsíce dovolenou, aby se s tou tragédií vyrovnala. Zůstala však i nadále premiérkou. Všichni novináři ve sdělovacích prostředcích o tom věděli. Nikdo tu informaci nezveřejnil. Nikdo ji nevysvětlil. O tragédii se ve sdělovacích prostředcích nevyskytla ani zmínka.
Nehovoříme o nějakém východoevropské státě, který se teprve učí základům demokracie. Stalo se to v Norsku. Premiérka se jmenovala Gro Harlem Brundtlandová. Její syn spáchal sebevraždu na podzim roku 1992. Po dvouměsíční přestávce se vrátila do vedení své strany a zastávala funkci premiérky až do roku 1996. Teprve loni, když se Brundtlandová sama zmínila o tragédii ve své autobiografii, uznaly norské sdělovací prostředky za vhodné, aby o záležitosti informovaly.
Zajímalo by mne, jestli je vaše reakce stejná jako moje - nerozhodná, píše Matthew Parris. Na jedné straně je určitá vznešenost v tom, že se rozhodla veškerá, nejrůznější norská média o záležitosti mlčet. Člověk také pociťuje uspokojení, že byly respektovány city soukromého jedince v době osobní katastrofy. Je to zdvořilost, která možná v Británii chybí. Možná, že Norové souhlasí s tím, že jim tato záležitost byla léta zamlčena.
Ale to přece prostě takhle vůbec nejde, zdůrazňuje zároveň britský komentrátor. Jak je už tomu dlouho, co bylo naposledy možné v Británii potlačit zprávu týkající se čelného politika? Jedno století? Dvě? Frašky a tragédie osobního života britských monarchů byly málokdy ve sdělovacích prostředcích potlačovány - nechvalně známou výjimkou je abdikační krize krále Edwarda ve třicátých letech, poté, co si vzal rozvedenou Američanku Simpsonovou. Ta výjimka je považována za ostudnou epizodu v historii britského tisku.
Americký žurnalismus je podobný. Možná se to s aférou Billa Clintona a Moniky Lewinské poněkud přehnalo, ale existuje snad někdo, kdo se domnívá, že se obvinění, vznesena proti Billu Clintonovi, neměla dostat do sdělovacích prostředků?
Srovnejme to s průzkumem veřejného mínění, který ve Francii loni uspořádal časopis Elle. 83 procent francouzských čtenářů vyjádřilo mínění, že nemá veřejnost právo na informace ze soukromého života jejich prezidenta. Přesto však hltá francouzská veřejnosti každý detail skandálu Clintona a Lewinské. Není prostě pravda, že se obyčejní lidé v západoevropských zemích nezajímají o tajemství mocných osobností.
Důvodem ale, proč se nedostanou tyto informace do širšího povědomí veřejnosti ve Francii nebo ve Španělsku, spočívá v tom, že šéfredaktoři seriózních listů je odmítají tisknout. Rozhlas a televize je odmítají vysílat.Na evropském kontinentě existuje zakořeněná, institucionalizovaná uctivost novinářů vůči politikům.
Evropští politikové tuto uctivost od novinářů očekávají. A je to nakažlivé. V pátek 5. března nákaze propadla i reportérka Sue McGregorová v živém ranním publicistickém vysílání Today stanice BBC Radio Four. Interviewovala Jacquese Santera o údajné korupci mezi komisaři Evropské unie. Santer odmítl spolupracovat. MacGregorová se ho zeptala na konkrétní případy, a on ji ignoroval. O celé záležitosti prostě odmítl hovořit.
Není pravda, že vyhýbavostí jsou proslulí jen britští politikové, ale britský nebo americký politik by se v takovém rozhovoru alespoň snažil vykrucovat. Konstatoval by, že se odmítá vyjádřit, protestoval by, že je otázka nevhodná. Santer však nikoliv. Santer si prostě reportérky přestal všímat. Otázku mu položila podruhé, ale když ji Santer i nadále ignoroval, prostě se vzdala.
Kdyby šlo o britského politika, nenechala by ho uniknout, ironizovala by ho, opakovaně by se ho znovu a znovu dotazovala, kritizovala by ho. Obě strany totiž předem přijímají, že tento způsob interviewování je správný a že si ho politikové zaslouží.
Avšak když se anglosaský novinář dostane do jiného kulturního prostředí, velmi rychle ztrácí pevnou půdu pod nohama.
"No a co?" poznamenal francouzský prezident Mitterrand na otázku francouzského novináře, který měl tu pozoruhodnou odvahu, že se ho zeptal na jeho nemanželskou dceru, kterou, stejně jako svou milenku, vydržoval Mitterrand ze státních prostředků, z peněz francouzských daňových poplatníků. Rozhovor tím skončil. Špatně se zachoval novinář, nikoliv prezident.
Jde o velmi důležitou otázku: kdo má mít v demokracii právo soudit? Politik? Novinář? Nebo veřejnost? Parris se domnívá, že v evropských zemích většinou rozhoduje politik.
V Británii a ve Spojených státech rozhoduje teoreticky novinář (nebo jeho šéfredaktor), avšak v praxi je na veřejnosti, aby dospěla sama k samostatnému závěru. Protože pokud šéfredaktor rozhodne, že je zveřejnění informace ve veřejném zájmu, informace bude otištěna, ať se stane cokoli.
Bylo to, že francouzský prezident Giscard d'Estaing přijímal diamanty od megalomanského afrického tyrana, Jeana Bokassy, veřejnou nebo soukromou záležitostí? Le Monde se domníval, že jde o veřejnou záležitost, ale Giscard se tento francouzský deník pokusil žalovat. Toto jediné z mnoha ostudných tajemství francouzských politiků se na delší dobu stalo ve Francii tématem sdělovacích prostředků. Giscardův milostný poměr s Christinou Bokassovou se do nich nedostal. Můžeme tomu říkat uctivost anebo bezstarostnost, avšak vyhýbají-li se sdělovací prostředky informacím o soukromém životě veřejných osobností, nutně se to brzo začne týkat i případů, v nichž se trestuhodnost dotýká veřejného zájmu.
"Ve Francii je skupina televizních novinářů," konstatoval šéfredaktor osamoceného francouzského satirického časopisu Le Canard Enchainé, "kteří jsou velmi zdvořilí a úslužní vůči politikům. Jsou součástí téhož establishmentového světa."
Jedna francouzská novinářka dala prezidentu Chiracovi otázku ohledně jeho pochybných spekulací s nemovitostmi. "Ale to není správné, milá Anne Sinclair," řekl Chirac, a reportérka začala mluvit o něčem jiném. Francouzský premiér zakázal všem pracovníkům své kanceláře kupovat si časopis Le Canard Enchainé.
"Žádný francouzský novinář ještě o Chiracovi nenapsal knihu, která by ho odhalila," sdělil jeden pařížský nakladatel týdeníku Sunday Times, "bojí se, že by už nedostali pozvání na recepci v Elysejském paláci."
"Skoro všechny ambiciózní mladé ženy, které udělaly kariéru ve francouzské socialistické straně, měly protekci u Mitterranda," konstatoval jeden pozorovatel. Byla mezi nimi ministryně spravedlnosti, ministryně zdravotnictví, a Edith Cressonová, bývalá premiérka a nyní komisařka Evropské unie, na níž se Santera dotazoval britský rozhlasový pořad Today.
Dlouho před aférou, kdy francouzská rozvědka potopila v Tichomoří loď organizace Greenpeace (byla to ostudná záležitost, o niž se francouzské sdělovací prostředky nikdy řádně nezajímaly) vyšlo najevo v průzkumu francouzského veřejného mínění, že tři čtvrtiny francouzských občanů považují investigativní novinářskou práci za "neetickou".
Není toto poněkud odlišný svět od našeho světa? Nemáme zde prostor na to, pokračuje Parris, abychom se zabývaly italskou politikou, kde dosahuje spiknutí mezi sdělovacími prostředky a politiky neuvěřitelné intenzity.
Nemáme ani čas na to, zkoumat smysl pro odpovědnost, kterou pociťují mnozí evropští novináři, aby nedestabilizovali stát v demokraciích, které ještě řádně nezakořenily a které jsou po druhé světové válce pořád ještě nervózní.
Ani jsme se řádně nezmínili o skandinávské scéně, kde se rigorózně vyšetřuijí všechny finanční podvody, ale různá "osobní" tajemství politiků jsou respektována.
Německo je zase trochu jiné: jeho tisk je nyní stejně tak lascívní jako britský, když jde o štiplavé stránky života, avšak jakmile začne jít o "důležité" otázky politiky, jako třeba o evropskou jednotnou měnu, německé sdělovací prostředky zaujmou nadutý postoj a odmítají zahájit o věci řádnou kritickou diskusi, protože jde o nedotknutelnou otázku státního zájmu. Žádný německý politik by nesvolil k interviewu s novinářem typu Jeremy Paxmana.
Tato záležitost je neobyčejně důležitá. Evropa se přibližuje vážnému demokratickému deficitu tím, že vznikne celoevropská vláda. Tento deficit jen těžko odstraní nějaký celoevropský parlament. Naše jednotlivé národní, místní parlamenty jsou buď neochotné anebo neschopné na tento vznikající demokratický deficit poukazovat.
Jen sdělovací prostředky mají dostatečné schopnosti na to, aby vznikající demokratický deficit zkoumaly skutečně metodicky a důsledně.
Svobodný, skeptický, impertinetní a energický tisk, od Atlantického oceánu až po Ural by se měl stát páteří vznikající evropské demokracie. Měl by svou investigativní podstatou přesahovat omezení jednotlivých států a národů.
Holt se ale neptejte Norů, proč jim z politické scény zmizela premiérka na dva měsíce. Neptejte se prezidenta Chiraca na záhadnou sebevraždu jeho zetě.
A Jacquese Santera se neptejte na nic.
