Evropa ve válce
An English version of this article has been publish in the current issue of the Electronic New Presence magazine
Nejhorší možný scénář?
Už deset let jsme na Západě upozorňováni, abychom dávali pozor na to, co se děje v bývalé Jugoslávii, protože by se z Balkánu mohla rozšířit válka a mohla by pak pohltit celou Evropu. A válka se skutečně rozšířila: ze Slovinska do Chorvatska, do Bosny a nyní do Kosova - hrůzy bělehradské agrese se zhoršují každým krokem. Nyní konají srbské jednotky nájezdy na vesnice v Albánii. Jak daleko se válka rozšíří? Svět čekal až příliš dlouho - čím déle čekáme, tím víc škod válka napáchá - pro Západ, pro Kosovany a pro Srby. Nejhorší možný scénář je nevyslat pozemní vojska, ale být donucen k jejich vyslání později. Lépe to všechno ukončit co nejdříve pochodem na Bělehrad.
Propaganda
Západní tisk je plný debaty o "propagandistické válce" mezi Bruselem a Bělehradem, a obě strany skutečně využívají mnohých starých válečných triků, aby ovlivnily veřejné mínění ve svůj prospěch. Avšak to neznamená, že obě strany jsou stejně odporné.
Člověk by neměl přijmout intelektuálně lehké a nezávazné východisko prostě tvrzením, že obě strany šíří v nejlepším případě polopravdy a ani jedné straně se nedá věřit. Obě strany skutečně používají různé triky válečné propagandy, ve snaze ochránit svůj image v boji o veřejné mínění. Avšak Bělehrad využívá některých "triků", kterých NATO nepoužívá, a rozdíl je zjevný.
Poprvé za dlouhé týdny dovolil Bělehrad zveřejnění záběrů z Kosova ve vnějším světě. Nikoliv přirozeně však záběry, ukazující důsledky rozsáhlé kampaně teroru Bělehradu proti kosovským Albáncům. Ne, první video z regionu bylo, překvapivě - přísně kontrolovaná informace pro přísně hlídané novináře, aby bylo možno NATO obvinit z tragicky nešťastné chyby nějakého pilota.
Je však nutno udržet celou věc v řádné perspektivě. Téhož dne, kdy se tato tragedie dostala do palcových titulků, UNHCR informovalo, že do Albánie uprchlo 3600 kosovských uprchlíků a do Makedonie 3000. Všichni to byli lidé, které srbské úřady donutily nasednout do vlaků a do autobusů. Byly to největší celkové denní počty za celý týden. Protože je dovoleno západním novinářům vidět jen to, co jim Bělehrad dovolí, nikdo neví přesně, kolik Kosovanů bylo zavražděno, znásilněno a umučeno téhož dne srbskými jednotkami. Pokud to lze posuzovat podle systematických svědectví desetitisíců očitých svědků, není nepravděpodobné se domnívat, že jde o tisíce lidí.
Pomáhá tento relativismus oněm (přibližně) 64 mrtvým v té vesnici, kde NATO způsobilo nesmyslné masakrování? Znamená pro mrtvého člověka něco poměr 64 : desetisíce? Osuší tato čísla slzy? Ne.
Ale udržujeme-li k věci řádnou perspektivu, pomáhá to širší veřejnosti pochopit vážnost balkánské tragédie a její pravou příčinu. Když se začnou shazovat bomby, je pravděpodobné, že dojde ke zraněním a úmrtí, a oběti nenosí pokaždé uniformu. Pokud chceme skutečně ukončit utrpení v Kosovu, konečný zdroj tohoto utrpení - Miloševič a jeho pohůnci musejí být vykořeněni.
Ve srovnání s intenzitou, s jakou Bělehrad ovládá informace, vypadá NATO v "propagandistické válce" téměř amatérsky. Zveřejňuje záběry a videozáznamy, které jasně nepomáhají jeho pověsti. Pravda, tiskový úřad NATO je pod ostrým politickým a mediálním tlakem zveřejňovat tyto skutečnosti a nezveřejňuje je bez odporu. Ale kompromitující informace nakonec jsou zveřejněny - vzpomeňme na záběry bombardovaného vlaku. Možná, že si NATO postupně uvědomuje, že hovořit pravdu o svých chybách je nejlepší politika, protože to rychle odzbrojuje protipropagandu.
Je západním novinářům dovoleno podívat se do Kosova na to, co chtějí vidět? Obávám se, že nikoliv - ať si novináři stěžují jakkoliv. Vyfotografujte si určené místo a zpět do autobusu do Bělehradu - viděli jste to, co chtěl Miloševič, abyste uviděli.
Stále si myslíte, že není rozdílu mezi propagandou NATO a Bělehradu? Dokázal by vám to vysvětlit muž jménem Slavko Čuruvija. Slavko Čuruvija, šéfredaktor zakázaného listu Dnevni Telegraf, by vám vyprávěl o tom, jak nové represivní srbské tiskové zákony v říjnu 1998 v podstatě zlikvidovaly čtyři z jedenácti bělehradských denních listů. Vyprávěl by o tom, jak režim nejprve rušil a pak převzal rozhlasovou stanici B 92. Svědčil by o tom, jak policie prohledala byty a domovy redaktorů a ukradla z nich počítače a všechno, co mělo hodnotu. Čuruvija by vám řekl, jak když už nemohl vydávat Dnevni Telegraf v Bělehradu přesunul redakci do Černé Hory a srbská policie prohledávala vlaky a automobily směřující do Bělehradu a konfiskovala jeho noviny, než se dostaly do hlavního města.
Čuruvija by vám pravděpodobně řekl tohle všechno. Kdyby nebyl zavražděn. O ortodoxních velikonocích zbili dva muži v lyžařských maskách Čuruvijovu manželku a Čuruviju střelili jedenáctkrát zezadu do hlavy.
Je možné, že se alianci NATO nelíbí některé články, které o sobě čte poslední dobou v západním tisku, ale je obtížné si představit, že by vraždila šéfredaktory v Londýně, v Paříži nebo ve Washingtonu.
Kultura války
Jedním z hlavních problémů nynější balkánské krize je znepokojující skutečnost, že v Srbsku vznikla celá válečná kultura. Nechci tím říci, že tuto rozsáhlou tragédii způsobila nějaká "tradiční balkánská mentalita", ani nechci naznačovat, že jsou Srbové instinktivně válkychtiví. Takové argumenty, i když se občas náznaky jejich směrem vyskytují i v kvalitnějších sdělovacích prostředcích, jsou naprostý nesmysl.
Avšak nyní téměř po deseti letech války, sankcí a teď bombardování považuje srbská společnost válečnou situaci za normálnější, než může být zdravé. Obyvatelstvo všeobecně si navyklo na strádání a poněkud otupělo vůči smrti a hrůzám. A ještě důležitější je, že mladá srbská generace žije ve válečném režimu, i když nikoliv rovnou ve válečné situaci, už svůj celý dospělý život. Vyrůstá generace, která nezná nic jiného než válku. Nejvíce postiženi tímto společensky destruktivním postojem jsou mladí muži v pravidelných i nepravidelných vojenských jednotkách, protože považují za normální znásilňovat, vraždit, plenit a ničit všechno, co vidí. Nikdy nevytvořili nic, nikdy nic nepostavili, nikdy nepřispěli ničím pozitivním své společnosti. Umějí jenom ničit.
Miloševič posílá tuto bandu potulných žoldnéřů od jednoho konfliktu k druhému a celkem za sebou zanechali 1000 kilometrů dlouhou jizvu zkázy přes celé břicho Evropy. Poté, co byl uzavřen nepevný mír v Bosně, této skupině nezbylo už nic jiného na práci, než se odebrat do Kosova a dokončit tam úkol, který začal Miloševič realizovat před deseti lety. Další by byla na řadě Černá Hora nebo Albánie - možná Vojvodina. Pan vedoucí si dost dobře nemůže dovolit dopustit, aby jeho nebezpeční gangsteři neměli nic na práci.
Celá společnost trpí válečnou mentalitou a nádorem oněch potulných gangsterů. Srbská společnost se stala obětí spirály války a nedostatku a v čele státu stále stojí megalomanský politik, který jako šílenec sní o vytvoření Velkého Srbska, přestože zatím prohrál všechny války, které začal. Zdá se, jakoby srbská společnost byla téměř závislá na procesu ničení.
Takové Srbsko nebude nikdy zdravým členem mezinárodního společenství. Evropa je příliš malá na takovou neurózu.
Léčba bude bolestivá
Povzbuzující je, že se i jiné společnosti sice dostaly do takovéto nekrofilní situace, přesto se však z ní během času dokázaly vydrápat. Dnešní Německo je vzorným příkladem toho, jak lze překonat neobyčejně destruktivní společenskou sílu.
Špatnou zprávou je, že léčba je bolestivá pro pacienta i pro lékaře. Ale nutnou léčbou je: invaze, svržení diktátora a okupace. Je příliš pozdě zatípnout problém Miloševič v zárodku. Příliš mnoho životů už bylo ztraceno. Je však možné Miloševiče zastavit, než jeho režim ponese další strašlivé ovoce. Pozemní válka v roce 1999 bude stát životy, o tom nemůže být pochybností. Ale za rok za dva, až začne Miloševič terorizovat Černou Horu, Vojvodinu, Makedonii, Bulharsko, Rumunsko nebo Maďarsko, bude to stát více životů.
Je načase dostat se k jádru balkánského problému a donutit Miloševiče, aby se vzdal moci. NATO nesmí vytvořit takový problém, jaký existuje v Iráku, kde se situaci každoročně opakuje. Je nutno jít přímo k jádru problému a vyřešit ho s nejmenším možným počtem obětí. Každé jiné řešení, v jehož rámci by zůstal Miloševič u moci, je jen odkládáním problému a potvrzením, že bude následovat širší válka. Vnější svět musí dohnat Miloševiče do krytu. Každé méně úplné řešení bude jen dočasným ústupkem diktátorovi a povede v budoucnosti k širší, více ničivé válce.
Pochyby
Ti, kdož tvrdí, že se Západ může s Miloševičem dohodnout, hrají známou melodii - melodii mnichovanství. Všichni ji dobře známe - vzdáme se Porýní, vzdáme se Rakouska, vzdáme se Československa...
A pak, když už se rozhodneme nevzdat se Polska, budeme tak pozadu s vojenskými přípravami (jako by nikdo netušil, že se to stane), že to pak bude trvat léta, než situaci doženeme. Poskytli jsme nepříteli tak dlouho, aby se připravil, aby si vypěstoval kulturu války, aby vychoval tyto mladé muže, kteří neznají nic jiného než smrt, a aby vytvořil společnost, která je daleko více navyklá válce než naše vlastní společnost.
Takže pokud se demokratický svět nyní zlu nepostaví, kdy se mu postaví? Pokud nebudeme jednat ve věci Kosova, zůstaneme také v nečinnosti, jestliže dojde k puči v Černé Hoře? Budeme ignorovat nájezdy do Albánie, jak po tom už někteří volají? Srovnávání dnešního Srbska s Německem ve třicátých letech není dokonalé, samozřejmě. Hlavní rozdíl je v tom, že ve třicátých letech už Hitler úspěšně rozšiřoval své impérium, zatímco Miloševič přišel o veškeré území, které se snažil získat. Avšak argument zůstává tentýž: expanzívní režim na evropském kontinentu je hrozbou bezpečnosti pro všechny obyvatele Evropy.
Chceme mít na Západě klidný život?
Někteří lidé, kteří jak se zdá, nevyšli posledních deset let na ulici, se snaží argumentovat, že balkánský násilník nijak neohrožuje Západ. To je pošetilost. Nejde jen o to, že svět je už příliš dlouho těsně integrovaný, takže to není pravda. Válka je kolem nás každý den.
Za prvé, i když zůstávají největší hrůzy války zatím na Balkáně, války jugoslávského následnictví ovlivňovaly poměry v Evropě po dlouhá léta. Válečná mentalita proniká do našich vlastních společností a do našeho "poklidného západního života" postupně trochu každým dnem. Nemluvím jen o deprimujícím žargónu některým západních politiků a mluvčích NATO ve sdělovacích prostředcích.
I kdybych si nikdy nepustil televizi či neotevřel noviny, věděl bych, že má na mě tato válka vliv. Sledoval jsem, jak přátelé a příbuzní odjíždějí do služby v Bosně a v Makedonii jako součást mírových sborů NATO. Jiní byli zatím jen uvedeni do stavu pohotovosti a mají odcestovat do regionu každou chvíli.
Kosovští exulanti a uprchlíci jsou v Evropě všude. Dávno před 24. březnem, dnem, kdy bylo zahájeno bombardování, odešly z domova statisíce osob ve snaze utéci před Miloševičem (to jsou údaje Vysokého komisařství OSN pro uprchlíky). Není obtížné tyto lidi najít. Spolužáci na londýnské univerzitě mi před několika lety líčili, jak Bělehrad zlikvidoval jejich univerzitu v Prištině a jak proto tedy studují v zahraničí - jejich jedinou jinou možností byly neoficiání podzemní semináře v bytech profesorů. Má žena vyučuje tady v Londýně a její studenti neustále odrážejí měnící se situaci v balkánských válkách: před několika lety byly ve škole bosenské děti, teď jsou to děti z Kosova.
Neříkejte mi, že je válka daleko. Je všude kolem nás.
Ruský medvěd
A co Rusko? Je potenciální reakce Ruska na pozemní válku důvodem ke znepokojení?
Je bohužel pravda, že mnoho Rusů nyní "nemá co ztratit" a někteří se stávají obětí rétoriky "tradičních svazků". Když nedávno hlasoval jugoslávský parlament pro slovanskou unii mezi Ruskem a Jugoslávií, bylo to absurdní gesto, a ukáže se, že je panslavismus neobyčejně slabý, až půjde o to, riskovat životy. Moskva dokázala, že je ochotna nesmyslně zavraždit desítky tisíc vlastních občanů, jen aby nebylo narušeno území Ruska (v Čečensku), ale zdá se nepravděpodobné, že by udělala takové chyby v zahraničí.
Rusko si nechce přidělávat problémy jménem nějakého panslavistického ideálu: ze stejného důvodu neustále bagatelizuje svůj poloviční svazek s Běloruskem.
Velmi důležité je, že současné vedení v Moskvě hlavně zajímá jen to, kdy přijde další platba od Mezinárodního měnového fondu. To jim zabrání, aby začali zbrojit, protože chtějí západní peníze a chtějí si budovat svá osobní švýcarská konta.
Rusko možná hlasitě odmítne své členství v Partnerství pro mír, odvolá dočasně některé velvyslance a bude se angažovat nakonec na vytvoření mírové dohody, aby si moskevské elity zachránily tvář před pár váhavými voliči. Ale ruští politikové plně závisejí na přílivu peněz z Mezinárodního měnového fondu, a tak nejsou tolik protizápadní, jak někdy hovoří. Tedy, mám na mysli ruské vedoucí politiky. Kdo ví, kdo po nich v Rusku přijde k moci? Proto není Rusko důvodem k odkladům, naopak je důvodem, aby Západ jednal rychle.
A jak to skončit?
Každá země by měla vstupovat do války jen za mimořádných okolností. Ale jakmile jednou do války vstoupí, její angažovanost ve válce musí být totální a absolutní. Váhání, když létají kulky, není k ničemu.
Cíle pochodu na Bělehrad jsou jasné:
1. Zatkněte Miloševiče a jeho vedoucí gangstery a postavte je před soud za válečné zločiny. Pokud ho vojska NATO při pronásledování omylem usmrtí, to bude alespoň poslední "chyba" NATO v tomto konfliktu, a bude to chyba, s kterou bude moci Evropa žít.
2. Okupujte Srbsko na co nejkratší dobu, potřebnou k vytvoření míru a pořádku. Místní správa by měla být předána Srbům, jakmile budou vyhlášeny konečné volební výsledky.
3. Po masovém teroru, jaký zažili kosovští Albánci od Bělehradu, musí přijmout mezinárodní společenství, že dohoda z Rambouillet je nemožná. NATO musí vytvořit v Kosovu nezávislý protektorát jako první krok k plné nezávislosti Kosova. Práva srbské menšiny v Kosovu musejí být výslovně zaručena v nové kosovské ústavě a monitorována mezinárodními pozorovateli.
4. Podílejme se na přestavbě obou nezávislých států a regionu jako celku.
Některým čtenářům se tyto čtyři kroky mohou jevit poněkud příliš, ale mělo by být jasné, že po dlouhých letech, kdy Bělehrad terorizoval Balkán, bude nutno tyto čtyři kroky nakonec podniknout. Lépe dříve než později. Nejhorší by nebyla nynější pozemní válka. Nejhorší by byla válka za dva roky.
