pátek 14. května

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby NATO a Kosovo:
  • Doufejme, že NATO bude zrušeno (Independent) Médium, které vštěpilo ČR chybný etos:
  • Svobodná Evropa: požehnání nebo prokletí? (Tomáš Pecina) Svět:
  • Rozloží se lidská civilizace v jednadvacátém století? (John Lewis Gaddis, The Atlantic Monthly) Česká televize:
  • Dvaadvacítka: (Čulíkova) Drzost a bouře ve sklenici vody (Martin Vadas)
  • Nepochopení principů novinářské integrity (Jan Čulík) Pražské jaro:
  • Vítejte v Praze, Sire Charlesi (Tomáš Horyna) Literatura:
  • Internetový rozhovor s Michaelem Vieweghem



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Svobodná Evropa: požehnání nebo prokletí?

    Byla americká rozhlasová stanice poslem svobody nebo spíš kukaččím vejcem nestability?

    Tomáš Pecina

    Ten typ pořadu se stal už tradicí. Do televizního nebo rozhlasového studia pozvou zástupce české komunistické strany, takto Padoucha, a proti němu usedne příslušný počet Rozhněvaných Spravedlivých Mužů (které, vzácněji, doplní i Rozhněvaná Spravedlivá Žena), a započne klání, která sice nemá pevná pravidla, má však své ustálené rituály a nepochybný výsledek. Rozhněvaní mužové používají stále týchž argumentů: se železnou pravidelností se dozvídáme, že Padouch a jeho spolubratří po čtyřicet let týrali Rozhněvané způsobem tak trýznivým, že nyní - rozuměj v nejlepším z možných světů - nemají sebemenší právo vyslovit a obhajovat svoje názory (a je-li jim to umožněno, je tomu tak jen díky shovívavosti a ušlechtilosti Rozhěvaných Spravedlivých). Pomiňme fakt, že se nezřídka ukáže, že zatímco Padouch trávil dobu trýznění kdesi ve výzkumném ústavu, aniž mohl o čemkoli rozhodovat, Rozhněvaný úpěl v redakci komunistického nebo mládežnického tisku a byl nelidskými metodami nucen psát články oslavující moudrost komunistické strany, a podívejme se finesy onoho představení, neboť, jak tomu často bývá, ďábel vězí v detailu.

    Jedním z pravidelných argumentů, které se v oné postkomunistické koridě objevují, je tvrzení, že komunistická strana měla po čtyřicet let informační monopol, neboli, řečeno vznešeněji, monopol na pravdu. Jenže - bylo tomu skutečně tak? Třebaže si komunisté přáli, aby obyvatelé, zbavení po převzetí moci v roce 1948 občanských práv, byli odkázáni výhradně na informační zdroje ovládané a kontrolované propagandistickou mašinérií strany, v praxi tohoto stavu nikdy nedosáhli. O co obtížnější bylo dostat se k nezávislým informacím, o to většího kreditu tyto alternativní informační zdroje požívaly, a tak po celá 50. a 60. léta - proti vůli a ke značné nelibosti komunistické strany - existovala větší či menší informační pluralita.

    Tento stav se změnil po 21. srpnu 1968. Krajní absurdita poinvazní situace, spolu s čistkami, které proběhly počátkem 70. let v redakcích, vedla k tomu, že komunisté na jakoukoli racionální a smysluplnou argumentaci resignovali a jejich informační zdroje nadobro pozbyly věrohodnosti: protože moc strany stála a padala s přítomností sovětských vojsk, byly propagandistické explikace jen povinnou úlitbou moskevskému božstvu. Ani sami aparátníci už nemohli předpokládat, že obyvatelstvo bude brát jejich argumenty vážně. Boj se “štvavými" vysílačkami a “podvratnými" tiskovinami, který probíhal od poloviny 50. let, skončil, a to zdrcující porážkou komunistické propagandy.

    O monopolu na pravdu se dá hovořit až někdy od roku 1971, jenže v opačném gardu, než by se líbilo výše zmíněným rozhněvaným televizním diskutérům. Informace ze Západu, zejména ze Svobodné Evropy a dalších rozhlasových stanic, jejichž příjem byl nejdostupnější a nejméně nebezpečný, protože nezanechával žádné hmotné stopy, nenacházel v 70. a 80. letech argumentační protiváhu; věřit v té době v komunismus, který prezentoval normalizační Husákův režim, by bylo známkou vážné poruchy vnímání reality.

    Nelze patrně vyčítat Svobodné Evropě, nejvyhraněnějšímu z těchto alternativních médií, že vysílala to, co vysílala: chceme-li podnítit vzpouru vězňů (a to, jako v případě obyvatel Československa, vězňů nevinně odsouzených), budeme je zásobovat spíš informacemi o krásách života na svobodě a o možnostech, jak se dostat z vězení, než abychom se zmiňovali o obtížích nastávající resocializace nebo o tom, že “na svobodě" zuří hospodářská krize a většina z nich tam nenajde práci. Svobodná Evropa měla pro obsah svého vysílání dobrý důvod: protože však toto vysílání neprobíhalo v prostředí názorové plurality a neexistoval k němu demokratický korektiv, jsou následky jejího dvacet let trvajícího informačního monopolu překvapivě silné a projevují se dodnes.

    Je pozoruhodné, jakého vlivu a prestiže dosáhlo Radio Svobodná Evropa (RFE), v 70. a 80. letech nejvýznamnější nekomunistické médium v českém a slovenském jazyce. Tuto stanici poslouchali téměř všichni; vysílání RFE názorově zformovalo celou jednu generaci. Někteří politologové, zabývající se situací ve střední Evropě, hovoří v souvislosti s Českou republikou - poněkud přezíravě - o tzv. Respekt generation. Jde však o nesprávný termín. Daleko přesnější a obecnější by bylo hovořit o RFE generation; s jistým zjednodušením se dá říci, že týdeník Respekt je pouhou kopií Svobodné Evropy přenesenou do podmínek svobody tisku.

    Vliv Svobodné Evropy byl a doposud je takový, že kritika jejího vysílání v dnešní České republice patří mezi nejpřísnější tabu, a redaktoři stanice jsou v mnoha médiích (ČT, LN, Týden a samozřejmě Respekt) dosud uctíváni jako polobozi, nezpochybnitelné autority, zvěstovatelé vyšší pravdy. Postavit se redaktorovi RFE v politické otázce je jistou cestou k mediálnímu nebytí. Česká společnost se dosud nedopracovala k takovému stupni sebereflexe, aby byla schopna pohlédnout bez emocí na to, jakých informací se jí vlastně za normalizace dostávalo. Mýtus RFE nebyl nikdy zpochybněn a zdá se dokonce, že moc a vliv této rozhlasové stanice v posledních letech roste; pro mnohé posluchače zůstává RFE majákem v mlze narůstající společenské nejistoty.

    Deformace skutečnosti ve vysílání Radia Svobodná Evropa způsobila nebo spolupodmínila řadu posttotalitních problémů, a dá se předpokládat, že česká společnost nebude schopna své obtíže překonat bez toho, aniž by tyto deformace reflektovala a kriticky analyzovala. Předkládaný článek se pokouší být příspěvkem na této cestě. Hledá vztah mezi tehdejšími deformacemi a současnými problémy, aniž by si přitom činil si nárok na úplnost a aniž by aspiroval na jiné než čistě analytické závěry.

    Klíčovou roli ve vysílání RFE hrálo zjednodušené, idylické líčení západního světa a západního způsobu života. Za jedinou legitimní kladnou hodnotu se vydávala abstraktní svoboda, prezentovaná jako stav absolutního štěstí. Není možné žít dobře v komunismu a není možné žít špatně ve svobodné společnosti. Důsledkem tohoto mýtu je, že změnu režimu v roce 1989 přijala československá společnost zcela nekriticky, jako přechod od systému nekonečně špatného k systému nekonečně dobrému. Občanská iniciativa není potřebná, stačí odstranit z rozhodujících pozic komunisty, nahradit je nekomunisty a společnost se rozběhne jako dobře promazaný stroj. Skutečnost ukázala, že recept RFE selhal. V řadě případů nahradil neschopného komunistu ještě neschopnější nekomunista a výsledkem je dnešní stav inkompetence státní správy, nevymahatelnosti práva a rozkladu společenské stavby, jenž si v mnoha směrech nezadá s kolapsem režimu na konci 80. let.

    Bipolární vidění světa mělo další pozoruhodné důsledky. Protože občané západních zemí žili v nejlepším z možných světů, byl jakýkoli protest, ve formě stávek, bouří nebo pouhého “levicového" světového názoru, nejen nesprávný, ale i nemorální, zhusta podnícený nekalými rejdy komunistických tajných služeb. Mýtus o amorálnosti levicovosti se projevil v nejrůznějších podobách, od primitivních honů na tzv. kryptokomunisty počátkem 90. let po loňskou kampaň proti Janu Kavanovi, jemuž bylo vytýkáno, že prý se na konci 70. let nedistancoval od pacifistických skupin, které “přece byly financovány KGB". Možnost, že se názor těchto skupin shodoval s Kavanovým autentickým přesvědčením a příslušné skupiny se svými vazbami na komunistické ústředí nechlubily, bipolární optika Kavanových kritiků nepřipouštěla.

    Neméně závažné bylo, že Svobodná Evropa vydávala (a dosud vydává) sama sebe za etalon žurnalistické kvality. V její redakci pracovali propagandisté, kteří natolik podlehli vlastní propagandě, že se začali považovat za nezávislé žurnalisty. Když byla v nedávné televizní debatě Antonína Přidala redaktorka RFE dotázána na omezení, kterým Svobodná Evropa v době normalizace podléhala, zareagovala popuzeně: Žádná, samozřejmě! Byli jsme úplně normální svobodní novináři, směli jsme hovořit, o čem jsme chtěli.

    Oč méně se česká média se snažila po změně poměrů podobat normalizačnímu komunistickému tisku, o to víc se chtěla podobat Svobodné Evropě a tím snaživěji kopírovala její chyby. Fixní ideou postkomunistického novináře se stalo, že média musejí být angažovaná, že musejí napomáhat společenskému vývoji žádoucím směrem, že novinář je od toho, aby “bojoval za pravdu" tak, jak to dělala Svobodná Evropa. Protože tito novináři byli vesměs profesně vybaveni z redakcí komunistického tisku, vznikla komická, pitoreskní syntéza, a i když bojovní žurnalisté první generace, které představují ultranaivista Jiří Leschtina nebo schizofrenik Ondřej Neff, redaktor normalizační Mladé fronty a nelítostný nepřítel všech komunistů v jedné osobě, se zkompromitovali natolik, že nyní pozvolna ustupují do pozadí, zároveň se již šikují kohorty válečníků nových, kteří se prostředky stejně primitivními chystají bojovat za “občanskou společnost"; jak se zdá, éra angažovaného žurnalismu ve stylu RFE není v České republice zdaleka u konce.

    Skutečnost vysílání Svobodné Evropy byla samozřejmě zcela jiná. RFE se programově vyhýbala řadě kontroverzních témat, zejména těch, jež se týkala fungování demokratické společnosti, a své popisy skutečnosti zjednodušovala a modelovala podle propagandistického zadání. To mělo mimo jiné za následek, že RFE ve svých posluchačích vytvořila očekávání jakéhosi automatismu, s nímž se po pádu totalitního režimu obnoví ideální stav věcí. Pokud se to nedařilo, příčiny musely být ideologické: jedinou možnou léčbou bylo pak logicky více antikomunismu. Paradoxně se tak ještě jednou, v menším měřítku, zopakovala padesátá léta. V nové společnosti se stal nejdůležitějším kvalifikačním předpokladem deklarovaný (či spíše deklamativní) antikomunismus. Je ministr vnitra entuziastický diletant bez odborného vzdělání a organizačních schopností? Nevadí - hlavně, že je to prověřený antikomunistický kádr, to vyvolá v obyvatelstvu pocit bezpečí. Divadlo, které národu v 90. letech sehrála tzv. občanská pravice a nad nímž okolní svět jen němě žasl, by bylo stěží možné, kdyby společnost nebyla po předchozích dvacet let systematicky zpracovávána nezpochybnitelnou propagandou Radia Svobodná Evropa. Bude zajímavé sledovat další vývoj postavení RFE v české společnosti, jak dlouho se stanice udrží na piedestalu virtuální dokonalosti a zůstane mimo pole přípustné kritiky ze strany ostatních médií. Není pochyb o tom, že pro mnohé příslušníky "generace Svobodné Evropy" bude bolestné rozejít se s jednoduchostí a přímočarostí ideologické stavby, která se kdysi stala jejich politologickým katechismem. Za nejpravděpodobnější variantu autor tohoto článku považuje, že pod tlakem komplikující se reality bude nepříjemná vzpomínka na RFE vytěsněna z národního podvědomí a tak, jako je nyní tabu Svobodnou Evropu kritizovat, bude za dalších deset nebo patnáct let nepřípustné vůbec se o ní zmínit. Fenomén Svobodné Evropy tak postupně upadne v zapomnění, aniž by kdy byl analyzován - k velké škodě české společnosti.

    (Autor je internetový novinář)



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|