České sdělovací prostředky a občanská společnost
Jan Čulík
Psáno pro sedmé schwarzenberské setkání, Scheinfeld, Schwarzenberg, 21. - 23. května 1999
(Na tomto místě (http://www.britskelisty.cz/xz/) je v připravovaném tematickém archívu Britských listů pod heslem "sdělovací prostředky, Česká televize" více než 230 článků o ČT, zveřejněných v BL od ledna 1998, které byly podkladem níže uvedeného textu. V tomto archívu je také mnoho článků na další témata týkající se současných českých sdělovacích prostředků.)
Teoretické východisko
Snad se všichni shodneme, že nezávislé, efektivní, profesionální a kritické sdělovací prostředky jsou nutnou podmínkou pro rozvoj demokracie. Opakuji výchozí argument: ve své přednášce na schwarzenberském setkání v Teplé v říjnu 1995 (viz Britské listy dne 23. března 1998) jsem napsal:
Dvě nejdůležitější odvětví, jejichž řádné fungování je životně nutné pro zdárnou existenci každé demokracie, jsou sdělovací prostředky a školství. Sdělovací prostředky umožňují ve fungující demokracii národu nezbytnou sebeanalýzu, školství pomáhá mladým lidem, aby dokázali nové myšlenky a podněty dobře pochopit a utvořit si na ně samostatný názor. Školství a sdělovací prostředky jsou pro národ nástroje řeči. V České republice je tento nástroj ochromen, takže systematická veřejná debata o klíčových otázkách národního zájmu neprobíhá.
Změnila se od té doby situace?
Než se této otázce věnujeme, podívejme se, jak roli sdělovacích prostředků definují někteří anglosaští mediální teoretici. Na kolokviu o situaci sdělovacích prostředků ve střední a východní Evropě, které uspořádal European Institute for Communication and Culture a Univerzita v Lublani v městě Piran ve Slovinsku ve dnech 8. - 10. dubna 1999 citovali v příspěvku o roli novinářů v české demokracii Heather Duncan a John Rosenbaum z Ithaca College v New Yorku (Britské listy 27. března 1999) takto některé základní teoretické zdroje:
Colin Sparks, v článku The media as a power for democracy, Javnost (The Public), 2 (1), str. 45-59, poskytuje analýzu vztahu mezi sdělovacími prostředky a výkonem politické (a jiné) moci v demokratických společnostech:
"Sdělovací prostředky jsou nutnou základní složkou každé nosné současné teorie politické demokracie. Není možné předložit ani tu nejomezenější formální definici demokracie, která by neuznala, jak základní roli hrají sdělovací prostředky pro fungování veškerých prvků demokracie."
Sparks užívá také výrazu "tisk jako hlídací pes demokracie". V rámci tohoto pojmu není tisk součástí "mocenské elity". Namísto toho "jedná na základě veřejnosti a zveřejňuje případy zneužívání moci vládou, státním aparátem či ekonomickými mocnostmi". Sparks dodává:
"Motivem pro toto prospěšné jednání je buď občanské uvědomění novinářů anebo komerční hodnota tohoto druhu novinářské práce."
J.S. Ettema a T.L. Glaser v knize Custodians of Conscience: Investigative Journalism and Public Virtue, New York, Columbia University Press, 1998 interviewovali americké investigativní novináře, nositele prestižních novinářských cen, kteří působí v respektovaných čelných sdělovacích prostředcích. Dospěli k závěru, že novináři "mají možnosti jak zveřejňovat a rozšiřovat informace, které aktivizují smysl veřejnosti pro to, co je správné a to, co je špatné. Přispívají k rozvíjejícímu se morálnímu dialogu ve svých společnostech".
Funkce novináře jako hlídacího psa demokracie vyžaduje pěstování tzv. konfliktní (adversariální) novinářské práce. Tato tradice vyžaduje, aby novinář činil více, než pouze přinášel fakta. Vyšetřování každého případu je zkouškou toho, jak to charakterizoval jeden reportér, "do jaké míry funguje společenský konsensus ohledně etických hodnot a do jaké míry tyto hodnoty platí za daných okolností". Investigativní reportéři proto udržují a rozvíjejí morální hodnoty ve své společnosti.
Existuje ovšem paradox , který vzniká ze součinnosti adversariální, konfliktní novinářské práce a principů novinářské objektivity. Většina novinářů konstatuje, že odlišují zjišťování faktů a jejich hodnocení. Charakterizují svou práci jako posuzování toho, co je "novinářsky významná zpráva, nikoliv jako to, co je významné pro etický úsudek. Novinářská práce nikdy nemůže vytvořit trvalý, ideologicky uzavřený hodnotový systém. Může sice sloužit jako ospravedlňování dominantních hodnot, ale slouží také jako prostředek změny těchto hodnot."
Česká žurnalistika - maloměstský střední proud?
Jaká je po deseti letech od pádu komunismu ve vztahu k těmto definicím česká novinářská práce? Občas nyní o jejích nedostatcích probleskne pár slov i do samotných českých sdělovacích prostředků, i když je to spíš náhoda, neboť jednou z nepsaných, dosti pevně dodržovaných zásad české novinářské obce je práci žurnalistů a sdělovacích prostředků navzájem nekritizovat a hlouběji ji neanalyzovat - mohlo by se stát, kdybychom někoho kritizovali, že by oni kritizovali i nás.
Tuto zásadu však nedávno zajímavě porušil v týdeníku Reflex Bohumil Pečinka, novinář, který se v minulosti výrazně podílel na vytváření bigotního, pseudopravicového, myšlenkového "středního proudu". Ten však nyní sám dosti přesně kritizoval těmito slovy (Britské listy 10. května 1999):
Český novinář se pohybuje v prostředí maloměsta. Ve správném českém maloměstě je určující hlavní proud , který vytváří veřejné mínění, nesmiřitelně terorizuje ostatní pochybovače a vede je ke shodnému stanovisku. Na malém městě se příliš nediskutuje, ani zde nedochází k větším myšlenkovým výbojům, i když se toho nakecá až až, ale spíše se, řečeno s Karlem Poláčkem, "vedou řeči".
Maloměsto většinou toleruje jednoho až dva lidi, kteří přinášejí jinou zkušenost, ale jsou to v podstatě z pohledu vážených tvůrců hlavního proudu - tolerovaní "blázni", k nimž se město chová se shovívavou nadřazeností. Ostatní lidé jsou buď nemilosrdně semleti pod nánosem banalit a konvencí, nebo vypuzeni z maloměsta.
Maloměsto nezná vyhraněné názory pravé nebo levé, konzervativní či liberální, takový luxus si věru dovolit nemůže. Maloměsto dosud ctí starou obrozenskou tradici jednotného a jednotícího národního názoru, jedné široké pravdy. Novináři se tváří, že skrze monitor jejich počítače přichází sama pravda (a někdy i láska). Mimochodem, zkuste určit, jaké názorové proudy reprezentují celostátní deníky, s výjimkou jasně vyhraněného Práva?
Musíte se zařadit. Protože maloměsto ctí hlavní proud, je důsledné v jeho obraně před všemi nesouhlasnými názory a projevuje v tomto ohledu pozoruhodný stádní pud. O reálné situaci se dozvíte pomálu, zato je často dostatečně zdůrazňováno, jaký se má zaujmout správný postoj. Jakmile otevřete české noviny, už vás nějaký komentátorský panák škatulkuje: jste komunisti, zbabělci a milovníci starých pořádků? Tak si myslete tohle. Jste demokrati, inteligenti a máte charakter? Tady je váš názor. Nechcete tam ani tam? Na to, holenkové, zapomeňte. Už jste v Čechách. Musíte se zařadit."
Tón komunikace uvnitř hlavního proudu na maloměstě mívá dvě základní polohy: šťavnání a mručení. Šťavnáním popsal Poláček svého času libování si v libovém patosu ("ta naše pěkná transformace") a jako opak blbou náladu v podobě "zlostného mručení" a "naříkavého brblání" ("všechno je ukradeno".) O tom, která z poloh je zrovna v kursu, rozhoduje samozřejmě nálada doby.
Aktéři hlavního proudu předvádějí několik dobových tanců. Jedním z nich je hra na politiku. Je to hra na jako by. Všechno se rozžvaní do neurčita a vytváří se zdání politické iniciativy - obě strany jsou spokojeny a život jde spokojeně jinudy.
Politika je ve skutečnosti praktická akce, směřující ke změně určitého stavu věcí. Na to se na maloměstě myslí, až když začne hořet. V té chvíli vstupuje na scénu starý dobrý nezvolený ministerský úředník, který nějakou tu předlohu zákona nějak napíše.
Jedna čtenářka internetového deníku Britské listy k Pečinkově článku dne 11. května poznamenala: "To, co popisuje Pečinka, je jen povrch. Uvnitř je neschopnost být opravdový a přiznat si pravdu bez různých racionalizací. Pečinkův článek je hezký, jen mi tam ještě k celkovému maloměstskému koloritu chybí typické: 'Co by tomu řekli lidi?' - V současné verzi: 'Co si o nás pomyslí v Bruselu a ve Washingtonu?'"
Příklady tohoto pseudoobrozenského, většinového, povrchního a maloměstského přístupu je možno nasbírat v českých sdělovacích prostředcích dosti lehce. Jen namátkou: cestou na výše zmíněné mediální kolokvium ve Slovinsku jsem si v Londýně dne 7. dubna koupil deník Guardian. Krátce citoval z komentáře Lidových novin o jugoslávské válce:
"Nuže, nyní se zdá, že vinu za srbská zvěrstva nese NATO. Kdo se odvážil něco takového vyřknout? Tato vynikající myšlenka pochází od náměstka českého ministerského předsedy, Egona Lánského. Zesměšnil tím nejen sebe, ale celou českou společnost. Vypadá to, jako by Lánský nebyl ministrem ve vládě v členské zemi NATO, ale agentem srbské propagandy."
Je to dobrá ukázka, jak české noviny vnucují národu kolektivistickou, konvenční, jedině správnou, bezmyšlenkovitou interpretaci maloměstského "hlavního proudu". Přesně v tutéž dobu vyšel týdeník Economist, na jehož titulní stránce jsem viděl velký titulek: Kosovští uprchlíci: Kdo za to může - Miloševič nebo NATO?
Asi není divu, že se většina českého národa skoro od samého začátku stavěla proti válce v Jugoslávii. kdy bylo dost jasné, že není možno tolerovat masové vraždění a vyhánění kosovského obyvatelstva a NATO se ještě nezkompromitovalo "poloválkou", neúčinnými a nepříliš kompetentně prováděnými vojenskými postupy.
V ČR neexistují v nejvýznamnějších sdělovacích prostředcích nezávislí novináři s nezlomnou autoritou, o nichž by bylo známo, že se v minulosti byli ochotni v zájmu pravdy postavit proti komukoliv, i těm nejmocnějším, a tak není nikdo, kdo by byl celý konflikt lidem v ČR jasně a nezávisle vysvětlil a komu by byli lidé na základě jeho dosavadní autority schopni věřit. Programově nemohou mít nejsledovanější české sdělovací prostředky takovéto nezávislé novináře, neboť v nich vládne přístup, žárlivě ochraňující maloměstský konsensus. Válka o Jugoslávii se v ČR také interpretuje maloměstsky: postoje pro i proti bývají interpretovány podle místních, domácích politických sporů.
Nadto lidé v ČR ještě stále reagují velmi citlivě a velmi nepřátelsky na ideologickou propagandu. Prezentuje-li se jim tato válka povrchně ideologickými vysvětleními, přirozenou reakcí je postavit se proti ní. V atmosféře, kdy společnost nepřivykla na věcnou, kritickou diskusi, se tolerují dosti často bez analýzy na jedné straně srbská propaganda, na druhé straně oficiální informace od NATO. Svoboda projevu se interpretuje tak, že si každý může říkat cokoliv, aniž by to nutně bylo podloženo fakty, protože je to jeho "názor".
Nutná podmínka, že při veřejném diskursu musejí být projevované názory vystavovány věcné, kritické opozici, není respektována.
Prolistoval jsem květnové číslo anglického vydání měsíčníku The New Presence a zjistil jsem, že je v něm celá řada zajímavých textů. Ukazuje se, že většina těchto článků ale nevychází v české verzi časopisu, tj. v měsíčníku Nová přítomnost. Ten je zaměřen převážně na české autory. Proč?
Cituji názory založené na pražské zkušenosti:
Editory českých sdělovacích prostředků příliš nezajímá obsah článku, o němž mají rozhodnout, zda vyjde tiskem. Zajímá je, kdo ten článek napsal a kolik je té osobě let. Lidi, kteří by hodnotili českou skutečnost na základě své zkušenosti ze západní společnosti, zejména lidi ze Západu, tzv. "cizinci", jejichž srovnávání Západu a ČR by bylo zvlášť užitečné, jsou znepokojující, jsou to "podivíni", jejich interpretace skutečnosti je "chybná", případně jsou bagatelizováni jako "levicoví postgraduanti" na západních univerzitách. Myslím si však, že právě s takovýmito lidmi, totiž lidmi ze Západu, kteří léta studují českou skutečnost, by měla Česká republika rozvíjet dialog.
"Chcete pro tento přístup důkaz? Lehce vám ho dám," řekl mi kdosi v minulých dnech. "Předložte redaktorovi českých novin článek a zatajte jeho autora. Uvidíte, že redakce českých novin nebude schopna bez jména autora určit, jestli by článek měl nebo neměl být publikován. Odmítne se vám k tomu vyjádřit, protože nebudou vědět, kdo to napsal."
Internetový deník Britské listy, jehož jsem redaktorem, čte více než 13 000 čtenářů měsíčně. Vzniká z toho dosti rozsáhlá čtenářská e-mailová korespondence, která redaktorovi umožňuje, možná trochu nesystematicky, nicméně přece jen podrobně, seznámovat se s názory širokého spektra občanů České republiky.
Píší lidé hojně poslední dobou i z malých měst, ale nechtějí se podepisovat. Dostal jsem takovéto vysvětlení od autora, který se sérií článků pokusil o analýzu nedostatků dnešní české politické scény, ale odmítl zveřejnit své jméno:
Žádám, abych mohl zůstat v anonymitě. Vysvětlím vám proč. Úkol, který jsem si zadal, je pro obyčejného smrtelníka příliš těžký. Každý má své vazby rodinné, v zaměstnání a ve svém okolíá. V situaci, kdy mají moc v rukou ti, které já kritizuji a mohou mi rychle znepříjemnit život, stavíte mě do role hlupáka před mou rodinou, přáteli a známými. Už z reakce v pár e-mailech je cítit nezakryté vyhrožování odvetou. Zde není dosud demokracie jako v Británii a jenom hned tak nebude. Já se chci o to pokusit jako řadový občan, i když je to úkol pro politika a politické strany.
Podle mého názoru ponesu dost už tím, že jsem se vzmohl na to alespoň neuměle vykřičet pravdu, kterou tady cítí hodně lidí. Nikdo se tady nebude divit, když budu psát pod pseudonymem. Kontakt na mě má každý.
Co znamenají takové dopisy? Je strach a touha zůstat v anonymitě přehnaná, anebo je realistická?
Jak píší současné české noviny?
Cituji z analýzy Tomáše Peciny, která vyšla 1. února 1999 v Britských listech a posléze ji otiskl (26. února 1999, v příloze Středoevropské noviny) polský deník Gazeta wyborcza:
Mladá fronta je typickým produktem novinářských rutinérů, deníkem ve všem se přizpůsobujícím požadavkům tzv. “malého českého člověka". Články jsou krátké, komentáře neambiciózní, jednoduché, předvídatelné a k uzoufání se opakující. Redakce přísně dbá, aby nic nenarušilo stereotypní vidění světa, v němž je čtenář utvrzován. Četba Mladé fronty nemůže překvapit a je přesným opakem intelektuálního dobrodružství: je to každodenní poselství rutinního novináře rutinnímu čtenáři, rituál, při němž se občan ubezpečuje, že myslí stejně jako většina, a je tedy “normální".
Lidové noviny, list ušlechtilého předválečného a samizdatového původu, jsou ambicióznější. Zaměřují se na středostavovského čtenáře, určitý prostor věnují kultuře a umění, jejich komentáře jsou pestřejší, delší a propracovanější než v Mladé frontě. Ostentativně deklarovaná pravicovost listu však způsobuje komický efekt: ať je vnitropolitický komentář o čekmoli, vždy musí skončit kritikou a odsudkem vlády Zemanových socialistů - Kartágo budiž zničeno. Intelektuálský akcent v profilu Lidových novin vede též k sebezničující praxi publikování “zasloužilých" autorů, bez ohledu na to, zda jsou jejich texty vůbec ke čtení.
Právo je faktický pokračovatel neblaze proslulého komunistického Rudého práva, “zprivatizovaný" na hraně zákona obdobným způsobem jako Mladá fronta. Protože jeho redaktoři neprošli fází pravicovosti, jsou komentáře Práva věcnější, objektivnější a analytičtější než materiály publikované v Mladé frontě a Lidových novinách. Příklon listu ke stranické linii sociálních demokratů a rigorózní ideologické limity vysloužil Právu na podzim loňského roku největší pohanu, jakou mohou noviny v demokratické zemi utrpět: premiér Zeman Právo pochválil a doporučil jako vhodnou četbu členům své strany.
Veřejnoprávní Česká televize si dosud uchovala mnohé rysy totalitní předchůdkyně, z níž se transformovala. Zpravodajství je prkenné, od redaktorů se očekává poslušnost, jakákoli iniciativa a invence jsou potlačovány; serióznost se mylně zaměňuje za nekonfliktnost a servilitu. Počátkem loňského roku nastoupil do ČT nový generální ředitel, ani ne třicetiletý Jakub Puchalský. Přestože přišel s ambiciózním projektem přeměny zpravodajství po vzoru BBC, byl Puchalský od počátku pod silným politickým tlakem, takže neuhájil svého klíčového muže v čele zpravodajské redakce ani dva měsíce a postupně se sám podvolil stávající praxi afirmativního, “přitakávacího" televizního žurnalismu.
Vůbec nejvlivnějším českým médiem je TV Nova. Ačkoli se jedná o ryze komerční televizi, klade Nova velký důraz na zpravodajství. Důvodem je jednak poptávka, kterou selhávající veřejnoprávní ČT nedokáže uspokojit, jednak politika cukru a biče, již TV Nova praktikuje vůči představitelům českého státu. Její lobbying je tak účinný, že Nova dokázala prakticky eliminovat regulaci komerčního vysílání a stala se postrachem místních politiků.
Jestliže by někdo nevěděl nic o České republice a chtěl si udělat obrázek pouze četbou českých novin nebo sledováním televize, musel by dojít k závěru, že je to mnohamilionová, ekonomicky zcela soběstačná země, která si může dovolit luxus zajímat se o dění v okolním světě víceméně jako o kuriozitu - tak sebestředné a do vnitřních problémů zahleděné je současné zpravodajství českých sdělovacích prostředků.
Tato uzavřenost světu dostupuje vrcholu ve večerních zprávách obou velkých televizí. Nejdůležitější zprávou zpravidla bývá - fakticky banální - slovní přestřelka mezi představiteli politických stran, donekonečna se rozpitvávají proběhlá či nadcházející hlasování ve sněmovně (Česká televize má přibližně stejný počet parlamentních zpravodajů jako stálých zpravodajů v zahraničí), politici odpovídají nikoli na otázky související s tím, jak zastávají svou veřejnou funkci, ale na to, zda je pro jejich stranu do budoucna přijatelná ta či ona koalice a budou-li oni sami kandidovat do některé stranické funkce. Divák - snad dosud pod vlivem abstitnenčního syndromu po období absence politiky za totality - tyto bezcenné slovní eskapády hltá bez dechu; protože nemá nic, s čím by mohl srovnávat, po čase akceptuje předkládanou látku i absurdní novořeč, jíž k němu politici promlouvají, jako normu.
Izolace je nejen prostorová, ale i časová. O Evropanech se říká, že jsou fascinováni vlastní historií; Češi, minimálně jak se to projevuje v českých médiích, jsou v tomto směru výjimkou z pravidla - jsou přesvědčeni, že historie je irelevantní. Zabývá-li se dnes ještě tisk v České republice historií, pak povrchně a v groteskní zkratce. Čtyřicet let, po která v zemi vládl totalitní systém, je vytěsňováno z kolektivní paměti, vytváří se iluze, že národ se v té době dichotomicky rozdělil na zlé, zločinné usurpátory-komunisty a na ostatní, jejich oběti, což jsme vlastně “my všichni". Není divu, že prostředí diskontextuality a iracionality, plné povinných mýtů a tabuizovaných témat, nesvědčí analytickému myšlení, a tak se komentáře a analýzy českého tisku točí v kruhu.
Cenzura v České republice oficiálně neexistuje, přesto však spektrum názorů, které jednotlivé deníky nebo televizní stanice připouštějí, je pozoruhodně úzké. Jeden z mých přátel, cizinec, který nemá zkušenosti s publikováním v posttotalitních zemích, mi nedávno s pobavením popisoval vyjednávání s vedoucím redaktorem přílohy jistého “pravicového" deníku: Může napsat cokoli, ale aby jeho článek skutečně vyšel, k tomu je potřeba dodržet několik praktických doporučení. Pak následoval výčet institucí, osob a témat, o kterých je třeba psát pozitivně, o kterých negativně a o kterých je lépe vůbec se nezmiňovat.
Prostředky mediální manipulace bývají i subtilnější. TV Nova například uvádí každý týden velmi populární pořad Kotel, v němž vybraný politik předstoupí před několik desítek rozvášněných “lidí z ulice" v hledišti, kteří mu smějí položit libovolnou otázku. Pořad, jehož znělka i studio navozují asociace pekla, se vysílá živě a zpravidla se zvrhne v příval invektiv a bezcenné málo koherentní argumentace. Kdykoli chce politik některou věc objasnit důkladněji, moderátorka mu vezme slovo - v tomto smyslu má Kotel vskutku dantovské atributy.
Podmínkou existence popisované virtuální reality je absolutní uzavřenost novinářské komunity. Mediální kritika je vůbec největším tabu a kdo tento příkaz poruší, je okamžitě z obce novinářů exkomunikován. Českou televizi před nedávnem opustila velmi populární a schopná moderátorka zpravodajského pořadu “21" Jana Bobošíková. Poté, co veřejně - na Internetu - vyslovila své výhrady k práci redakce zpravodajství, nadřízení jí okamžitě zakázali vystupovat na obrazovce. Za vůbec nejzávažnější prohřešek označil šéfredaktor redakce zpravodajství, že Bobošíková vyjádřila obavu, zda televize neplýtvá prostředky koncesionářských poplatníků. Kritika byla exemplárně potrestána a nyní je každému jasné, co by následovalo, kdyby se někdo pokusil příklad Bobošíkové následovat.
Obě významné celostátní televizní stanice, Česká televize i televize Nova, zaznamenaly za poslední rok poněkud panoptikální vývoj.
Česká televize
4. února 1998 jmenovala Rada České televize generálním ředitelem České televize tehdy osmadvacetiletého Jakuba Puchalského, do té doby šéfa miniaturní pražské kanceláře české redakce BBC. Důvod, proč byl vybrán zrovna Puchalský, není jasný a kritikové, například bývalý generální ředitel České televize Ivo Mathé, se domnívají (viz tento Mathého příspěvek v Britských listech z 20. 8. 1998 a také tento z 29. 9. 1998), že to prý bylo proto, aby Rada České televize mohla televizní stanicí snáze manipulovat. Předsedou Rady České televize je Jan Jirák, bývalý učitel angličtiny, který nyní vyučuje sdělovacím prostředkům na katedře masové komunikace fakulty sociálních věd Karlovy univerzity v Praze a Jakub Puchalský je jeho bývalý student.
Puchalský navrhl, že zlepší Českou televizi podle vzoru BBC. Jmenován byl oficiálně do funkce na základě reformního projektu, jehož cílem bylo zejména zprofesionalizovat a zkritičnit zpravodajství České televize. Puchalský za tímto účelem jmenoval šéfem zpravodajství ČT Ivana Kytku, dlouholetého reportéra ČT a předtím ČTK v Londýně. Na rozdíl od Puchalského projektu, Kytkův reformní projekt zpravodajství ČT byl zveřejněn. Poté, co s ním byli seznámeni pracovníci zpravodajství České televize, vyšel v Britských listech dne 2. dubna 1998. Kytka převzal funkci od 1. dubna 1998 a od května si do Prahy na pomoc přivedl Andrewa Stroehleina, amerického politologa žijícího v Británii, znalého češtiny i českých politických poměrů. Ten se stal spolueditorem Jednadvacítky.
Příliš ostrá aplikace nezávislých novinářských pricipů?
Jenže principy, které se snažili uplatňovat v České televizi Kytka a Stroehlein, byly neslučitelné s maloměstskou mentalitou. Mimo jiné po příchodu do České televize zjistili, že televizi často manipulují politikové, kteří si určují, kdy a za jakých podmínek přijdou do studia a na jaké otázky budou či nebudou odpovídat. Pracovníci zpravodajství ČT tím byli značně frustrováni, jak se svěřili nově příchozím. V jednom případě, v souvislosti s pozváním tehdejšího ministra obrany, došlo ke skandálu, když Stroehlein zveřejnil skutečnost, že české ministerstvo obrany bylo ochotno vyslat v pátek 15. května 1998 do Jednadvacítky,
tehdejšího ministra obrany Michala Lobkovicze (US) do Jednadvacítky pouze pod podmínkou, že ve studiu zároveň nebude Jaroslav Bašta z ČSSD.
Když byla Jednadvacítka pod Stroehleinovým vlivem, publikovala neochotu politiků vystupovat ve studiu v diskusi s politickými oponenty. Koncem května 1998 zveřejnila Jednadvacítka skutečnost, že Václav Klaus odmítl do pořadu přijít, bude-li muset přitom ve studiu hovořit s Janem Rumlem a ukázala prázdné křeslo. V témže týdnu informovala o tom, že do studia zase odmítl přijít k diskusi s Václavem Klausem Jan Ruml. Politikové byli zveřejněním svých zákulisních machinací konsternováni. Jan Ruml vydal prohlášení, že sice odmítl přijít do Jednadvacítky s Václavem Klausem, ale že "to tak nemyslel".
13. května 1998 psal v Britských listech Stroehlein o situaci v České televizi takto:
Snažíme se zformovat silné reportéry, osobnosti na obrazovce a novináře, kteří budou schopni vytáhnout řádné odpovědi z neochotných, podezřívavých a honěných politiků. Jací by měli být tito noví novináři? Ideální osobou z mého hlediska by byl někdo, kdo dokáže politika interviewovat agresívně. Ale tato agresivita musí být na základě znalostí, nikoliv drzosti. Taková osoba musí být sama v sobě stoprocentně sebevědomá a nesmí vyjadřovat vůči politikům žádnou servilnost. V interviewech musí jít rovnou k věci, neboť čas v televizním vysílání je velmi omezen. Důležitou součástí vytvoření onoho osobního sebevědomí je potřeba vytvořit určitý image, zajistit, aby moderátoři České televize měli určitou pověst. Novinář musí mít také ve společnosti autoritu. Tito reportéři musejí být celostátně uznáváni jako inteligentní osoby, schopné proniknout do jádra problému, jako osoby vzdělané a kritické. Čelní moderátoři musejí být do určité míry veřejnými osobnostmi.
Kultura vztahů mezi novináři a politiky v České republice v současnosti brání vzniku moderátorů, jaké jsem popsal výše. Stručně řečeno, nikdo to nechce dělat. Jeden moderátor mi řekl, že si nepřeje zvýšit svůj profil a vytvořit si celostátní pověst způsobem, jaký jsem popsal, protože by to prostě bylo nebezpečné - ohrožovalo by to život jeho a jeho rodiny. Jiný moderátor mi řekl, že nechce vůči politikům vystupovat příliš agresívně, protože by to znamenalo, že by ztratil přístup k interním informacím, ztratil by kontakty s politickou elitou, které si postupem času vybudoval.. Chtěl bych, aby tyto elitní kontakty prostě přestaly existovat. Zjevně totiž lidé, kteří se ozývají a přinášejí určité informace, to dělají s určitými úmysly. Styky prostřednictvím "zadních kanálů" by měly být nahrazeny otevřenými, přímými kontakty, které zůstávají na profesionální úrovni a nespoléhají na osobní přátelství.
Jiná osoba v České televizi mi řekla, že takovýto moderátor by v České republice neuspěl, protože by hosté odmítli chodit do studia. Politikové jsou příliš zvyklí na to, že při rozhovoru novináře manipulují, jak se jim zachce. Jsou přesvědčeni, že nemají být vyslýcháni a že jejich výroky nemají být podrobovány kritice.
Začnu zveřejňovat seznam osobností, které jsme pozvali do studia, spolu s informacemi o tom, kdo kdy do studia odmítl přijít. Česká veřejnost sama může posoudit, zda se v těchto informacích projeví nějaké dlouhodobější tendence. Vytvoříme tabulku, kde bude uvedeno, koho jsme do televize pozvali, v který den a v kolik hodin jsme mu zatelefonovali, dále budou uvedeny otázky, které on sám či jeho mluvčí položil našemu pracovníku, informace o tom, zda přijal naše pozvání nebo ne a pokud ne, jaká byla jeho výmluva.
Tento seznam zveřejním na internetu a budu ho pravidelně aktualizovat. Česká televize je veřejná instituce a pozvaní politikové jsou služebníci veřejnosti a nevidím důvodu, proč by občané neměli být seznámeni s podrobnostmi všech těchto pozvání. Prosím, povšimněte si, že neříkám, že musejí všichni okamžitě přiběhnout, jen jak je zavoláme. Budeme prostě jen zveřejňovat seznam pozvání do studia a důvodů, proč se politik nemohl dostavit. Veřejnost si bude moci rozhodnout sama, zda někteří ministři se vyhýbají některým tématům nebo některým informovaným moderátorům.
Měl to být jen začátek - kromě toho, že by zpravodajství České televize prosadilo svou úplnou nezávislost na politických strukturách v zemi, nové vedení ČT se chystalo vybudovat nezávislé struktury pro získávání původních, kriticky zhodnocených informací a vytvořit dobré zázemí pro profesionálně pracující novináře.
Jenže navzdory svým prohlášením o potřebě profesionalizace zpravodajství České televize nový ředitel ČT Puchalský nezávislou praxi Jednadvacítky nepodpořil.
Krach reformy - důvody
I když byly možná Puchalského původní úmysly chvályhodné, ukázalo se, že je slabý ředitel a své reformy nedokáže prosadit. Nový přístup byl pro české maloměsto, jak se projevuje v České televizi, něčím naprosto nepřijatelným. Pouhých pět týdnů po nástupu do funkce šéfa zpravodajství, přesně před rokem, 22. května 1998, byl Kytka donucen k rezignaci. Zdá se, že hlavním důvodem bylo to, že se Kytka pokusil zlikvidovat neformální řídící strukturu několika kamarádů ve zpravodajství, kteří měli v redakci velký vliv.
2. září 1998, v době, kdy doufal, že si snad rozhovoru po návratu z letní dovolení povšimnou poslanci, a vznikne o celé záležitosti veřejná diskuse (k čemuž nedošlo) poskytl Kytka rozhovor Britským listům. Konstatoval v něm mimo jiné:
Můj střet se týkal celého pojetí veřejného zpravodajství. Tandem Studenovský - Mathé se spokojil s úzkým výkladem zákona a zakonzervoval v ČT ten model, že úkolem veřejnoprávní televize má být přinášet obrazovou podobu zpravodajství ČTK.
Dokud Puchalský a Šámal nevystoupí ostřeji a od tohoto modelu veřejnoprávního zpravodajství se jasně nedistancují, lze jejich záměry třeba i naplnit mou bývalou koncepci velmi snadno zpochybnit.
Pokud jsem měl zprávy z redakce z minulých týdnů, bohužel se situace vrátila do starých kolejí v tom smyslu, že se zase točí jen podle plánů ČTK a že se přebírá agenda, kterou si určují politické strany a státní správa.
Já jsem se snažil, aby televize nechodila na tiskové konference, které svolá s předstihem ministr, když chce něco sdělit, ale aby televizní zpravodajství donutilo ministra svolat tiskovou konferenci, na které by musel vysvětlit, jak to či ono, co objevila Česká televize, napraví, nebo jak to bude řešit.
V tom byl zcela zásadní rozpor mezi mnou a mým přístupem (i přístupem Jakuba Puchalského, který se s tím ztotožňoval, bylo to v jeho projektu) a existující praxí ve zpravodajské redakci. Ti lidi na to nebyli připraveni. Jim se to zdálo jako šílený projekt a šílená zásada. Přitom je to běžné v anglosaské žurnalistice.
Agendu určují a objevují média, která jsou o krok před vládou a před politickými stranami. Politické strany a ministři mají strach z toho se večer podívat na televizní zpravodajství, protože to pro ně bude znamenat, že se musí začít něčemu neplánovaně věnovat.
V ČR se dívají ministři a politické strany na zpravodajství, aby si ověřili, že jim jejich interpretaci událostí novináři zbaštili. Tohleto jsem chtěl zrušit. Bohužel jsem na to nedostal dost času.
Rozchod se starým způsobem zpravodajství vůbec nenastal. Zpravodajskou agendu určují prostřednictvím ČTK ministři a politické strany. Na tom se nic nezměnilo nejen od roku 1989, ale ještě před tím.
Strašně mi scházela vnitřní odvaha těch lidí. Nebojácnost. Postavit se politikovi, nebát se něco natočit, nebát se přijít s novým nápadem, nebát se říct, že je něco úplně špatné. V ČT existuje silný kolektivistický duch. Čeká se, až někdo naznačí, jak by se na to mělo reagovat, a pak se k tomu přidají ostatní. Ať už při vychvalování čehosi nebo při odsouzení. Vlastní kriticko-analytický názor je tam mnoha lidem cizí."
Kytkovi vadilo na zpravodajství ČT před jeho příchodem, jak uvedl, "zásadní porušování některých novinářských principů, především přesnosti a nestrannosti." Změny chtěl provést rychle proto, že byl za případné nepřesnosti ve vysílání jako šéfredaktor osobně trestně odpovědný. Chtěl vytvořit redakční týmy pro jednotlivé zpravodajské pořady, protože do jeho příchodu existovalo deset - jedenáct zpravodajských programů, na nichž víceméně nahodile pracovali různí editoři. Zjistil například, že vstupní tým v domácím zpravodajství je složen ze studentů, kteří chodí do ČT do práce na vedlejší úvazek. Domácí směna, její formování a obsazování byla ponechána na tom, jak se studenti dohodnou, kdo má čas přijít do práce. Chtěl nabídnout lidem pro klíčová místa ve zpravodajství stálý pracovní poměr. Chtěl vytvořit tým lidí, kteří by nedělali nic jiného, než jen sháněli informace, důkladně je ověřovali a vyhodnocovali. To v ČT chybělo.
Kytka pokračoval:
Základní problém, který by stál za vysvětlení a hlubší analýzu je ten, zda kritika Rady České televize a mediální komise parlamentu vůči zpravodajství ČT a vůči Petrovi Studenovskému byla objektivní a byla správná a oprávněná.
Protože zpravodajský tým byl ubezpečován v tom, ze strany minulého vedení, že tomu tak není, že Rada České televize i parlamentní komise si tou kritikou řeší svoje vlastní osobní animozity řekněme vůči panu Mathému nebo vůči panu Studenovskému a že to se skutečným stavem věcí, kvalitou zpravodajství nemá nic moc společného.
Může být pravda že těch čtyři nebo pět týdnů zpravodajství, které já jsem měl k dispozici, že skutečně nebyly typické. Že zpravodajství předtím bylo kvalitní a že Rada ČT nebo mediální komise skutečně sledovala nějaké své úzce partikulární zájmy v tom, že chtěla ten tandem Mathé - Studenovský sesadit a že kritika byla účelová.
Myslím si ale, že ta kritika Rady ČT účelová nebyla. Pokud by se podrobilo alespoň těch pět týdnů, co jsem sledoval já, nějakému hlubšímu rozboru, tak by se to potvrdilo. Jenže otázka je, kdo v Čechách - zní to namyšleně - má vzdělání a kvalifikaci novinářsko-televizní, aby to mohl objektivně posoudit.
Redakce byla řízena zvláštním seskupením editorů, vedoucího domácí rubriky, a ad hoc schůzkami a vztahy v newsroomu. Jeden editor mi otevřeně naznačil, "Trvalo nám určitou dobu, než jsme si Petra Studenovského vychovali ke svému obrazu, tak, aby nám jako šéf vyhovoval." Jedna z těch třecích ploch mohla velmi snadno vzniknout tak, že já jsem hned od svého nástupu dal redakci najevo, že jsem pověřen vedením, že mám za relace odpovědnost před zákonem a že jsem připraven se přímo podílet na chodu redakce a na její editoriální politice.
Nemohu zde citovat argumenty z druhé strany, protože žádná systematičtější kritika Kytkova přístupu k reformě zpravodajství není k dispozici. Z České televize se nám nikdy nepodařilo získat k této věci žádnou reakci ani prohlášení. Generální ředitel Jakub Puchalský opakovaně odmítal žádost o rozhovor, stejně tak nový šéf zpravodajství Zdeněk Šámal. Jiné sdělovací prostředky v České republice se podstatou neúspěšné reformy zpravodajství v ČT nezabývaly.
Většina z nich zredukovala celý závažný problém na osobní rovinu - šlo o jednotlivcovo selhání, o osobní nekompetenci. Jak to pregnantně vyjádřil bývalý šéf zpravodajství ČT Jakub Studenovský ve zprávě ČTK 22. května 1998, v den, kdy byla oznámena Kytkova rezignace:
"Obávám se, že Ivan Kytka prostě zaplatil daň za to, že se trošku tvářil, jako že k nám přináší civilizaci z Velké Británie a my tady lezeme po stromech a ona to není tak úplně pravda."
Dne 25. května 1998 jsem napsal v Britských listech:
"Přímost a slušnost se v Praze často považuje za slabost. Namísto toho, aby lidi v ČR řekli, co si myslí, otevřeně a na rovinu a dokázali odvážně a veřejně stát za svým přesvědčením, volí často raději různé úhybné intrikánské cestičky. Kdo nemá za sebou podporu intrikánské sítě kamarádů a stoupenců, neprosadí své myšlenky, i kdyby byly jakkoliv dobré. Loajalita a bratříčkování se považuje za důležitější než schopnosti a znalosti. Kolik je případů, kdy jsou do funkcí v českých institucích a podnicích jmenováni lidé na základě známostí, nikoliv kvalifikace.
Ruku v ruce s tím jde také absence všeobecného civilizačního standardu, vůči němuž bývají v tzv. "zavedených demokraciích" poměřovány skutky lidí. Dobrou myšlenku nelze prosadit, protože většina lidí neví, že je dobrá, a všeobecné povědomí o tom, co jsou hodnoty a co je šunt, neexistuje. Vládne atmosféra relativity, v níž si každý může dělat, co chce. Tomu se pak říká demokracie."
Osobní obviňování Ivana Kytky z neschopnosti bylo, zdá se nám, zamlžováním problému. Jak konstatoval v Lidových novinách 13. června 1998 a v Nové přítomnosti (viz Britské listy z 18. 6. 1998) Tomáš Vrba:
"Šéf zpravodajství ČT se doma neohřál. Odchází ve chvíli, kdy se tvář zpravodajství stejně jako celého vysílání začala docela nadějně měnit, a příliš brzy, než aby bylo průkazné, zda svá předsevzetí splnil. Mluví se o tom, že byl příliš slušný, příliš vzdělaný, příliš idealistický, jako by se rozumělo samo sebou, že to přece u nás jsou kvalifikační handicapy. Zahraniční zpravodajové jsou vystaveni větru konkurence svých kolegů z celosvětové mediální smečky a mají srovnání. Doma však vládne průměrnost a na Kavčích horách osvědčené taktiky zákopové války. Ať už pan Kytka udělal nějakou chybu, nebo neudělal, nikdo se to nedoví. Spiknutí průměrných zametlo stopy."
Proč se mi zdá, že osobní obviňování Ivana Kytky z neschopnosti bylo jen zamlžováním problému? Americký politolog Stroehlein totiž zůstal v České televizi ještě další měsíc a ukázalo se tedy, že problémem není osobně Kytka, ale, zjevně, "příliš západní" koncepce. Po dobu těchto několika týdnů se stal v redakci zpravodajství terčem pozoruhodně intenzívně vyjadřované osobní nenávisti.
Poté, co připravil s moderátorkou Janou Bobošíkovou sérii předvolebních Jednadvacítek, za něž Česká televize dostala pochvalu od Rady pro Českou televizi, zbavil ho Zdeněk Šámal funkce koeditora Jednadvacítky z nacionálních důvodů: sdělil mu, že Stroehlein nemůže nadále redigovat Jednadvacítku, protože není Čech.
Reformní projekt ČT je tajný
Stroehlein odešel z České televize měsíc po Ivanu Kytkovi. Po dobu několika dalších týdnů spolupracoval s moderátorkou Janou Bobošíkovou na přípravě pořadu Jednadvacítka jako soukromá osoba, bez vědomí redakce zpravodajství ČT. Bobošíková s ním pravidelně radila o tom, jaké otázky má v Jednadvacítce dávat k aktuálním problémům do studia pozvaným politikům.
K selhání zpravodajské reformy v České televizi nevyjádřila Rada pro Českou televizi žádný názor. Náhlý odchod šéfa zpravodajství po pouhých sedmi týdnech ve funkci zaznamenala ve zprávě ze zasedání 27. května 1998 touto jedinou větou:
"GŘ podal Radě ČT informace o změnách ve vedení Redakce zpravodajství (šéfredaktor zpravodajství Zdeněk Šámal)".
Vedení České televize konstatovalo, že s realizací reformního projektu zpravodajství bude pokračovat i bez Kytky, ve zpravodajství se však nepřestaly vyskytovat některé zásadní profesionální chyby, které podle několika citátů, jež máme k dispozici, Puchalského projekt kritizoval.
Na žádost o text projektu, aby bylo možno veřejně zkontrolovat, zda je projekt skutečně realizován, odpověděl Jakub Puchalský, že projekt nezpřístupní, neboť je jeho osobním vlastnictvím a je tajný (Viz Britské listy ze 14. července 1998).
Rada pro Českou televizi tento Puchalského postoj opakovaně podpořila (BL ze 16. 7. 1998) (také zde) (BL 26. 10. 1998) a konstatovala, že veřejnost se nemusí a nemá o realizaci projektu zajímat, protože Rada se o věc stará sama. Pojem veřejné kontroly jí byl cizí.
Zdá se, že Rada České televize rezignovala na to, aby donutila, jak by mělo být v civilizované demokracii jejím úkolem, Českou televizi být oním příslovečným "hlídacím psem demokracie", jak o tom hovoří v úvodních definicích v tomto článku anglosaští mediální teoretici. Zdá se, že rezignovala na péči o to, aby se Česká veřejnoprávni televize stala efektivním nástrojem pro kritickou veřejnou komunikaci o zásadních otázkách v české společnosti. V pozoruhodném rozhovoru s časopisem Konfrontace (Britské listy z 25. 11. 1998) vyjadřuje Jan Jirák, šéf Rady České televize názor, že
...by média mohla dělat spoustu věcí, aby se nám lépe žilo, zprostředkovávat nám informace o nás samotných, ať už lokálně nebo globálně, abychom lépe rozuměli světu, ve kterém žijeme. V tržním prostředí to však dělají ve velmi omezené míře.
Namísto, aby se on a jeho Rada rázně zasadili, aby sdělovací prostředky plnily tuto funkci, tak jak to například zcele efektivně, navzdory tržnímu prostředí, činí (nejen) veřejnoprávní rozhlas a televize v Británii, Jirák dospěl k tomuto rezignovanému závěru, jehož součástí je i pozoruhodné, mezi českými intelektuály tak rozšířené pohrdání řadovým občanem, voličem. Tento šéf Rady České televize, odpovědné za kultivaci veřejnoprávní role ČT, konstatuje:
Nejlepší cesta (...) je pokoušet se vybudovat veřejnou sféru mimo média. Média veřejnou sféru degradovala a my se musíme naučit spolu komunikovat bez médií. (...) Jakákoliv záležitost, která se bude vymykat myšlenkové výseči dané hlavním proudem - proč o ní k čertu potřebujete informovat nějaké masy spotřebitelů?
Následovala přirozeně velmi zaražená reportérova otázka:
Takže nám nezbývá než po vzoru ruských revolucionářů minulého století obléknout kazajky a vyrazit mezi lid? Nevěřit v oslovení přes média a radši třeba tisknout letáky?
Jan Jirák:
A proč o tom mluvíte s despektem? (...) Roste hlad po autentickém styku s živým člověkem. Jako by lidé začínali mít dost všech moderátorských figurek a uvědomovat si hodnotu setkání s tím druhým. A to může být pozitivním prostředím k šíření idejí, které by se do velkých médií nedostaly.
Není asi divu, že v důsledku rezignovaného postoje dozorčího orgánu nad českou veřejnoprávní televizí vyzněla reforma zpravodajství ČT zcela do ztracena.
Odchod Jany Bobošíkové
Během podzimu 1998 odešlo z redakce zpravodajství ČT nejméně Přečtěte si na internetových stránkách ČT životopisy
a kvalifikaci jejích vedoucích pracovníků. Mluví to za vše.
Ztrácí se odborné zázemí redaktorů zpravodajství.
Nejsou schopni kompetentně oponovat politikům.
Se situací za Ivo Mathého jsem nebyla spokojena, ale od
nástupu Jakuba Puchalského je horší.
Členové Rady ČT by neměli být jmenováni politickými
stranami, ale nepolitickými institucemi.
Zpravodajství ČT nyní zcela kopíruje Novu. Prezentuje spíše zajímavosti,
nikoliv důležité zprávy.
Pokud jde o obsahovou stránku televize, domnívám se, že by se měla zaměřovat
na celospolečensky závažné jevy. Na politické a ekonomické jevy. Na důslednou
kontrolu toho, jak je nakládáno s veřejnými prostředky. Na důslednou kontrolu
toho, jak se chovají politici a jak plní své sliby. V oblasti ekonomické
na důslednou kontrolu nejen ekonomické politiky vlády a plnění vládního
programu, ale i na kontrolu těch společností, které mají tu odvahu, které
nabízejí své akcie na veřejném trhu. A samozřejmě, na kontrolu bankovních
institucí.
Chce to pokoru, trpělivost, vzdělání. Snahu naučit se něčemu novému.
Sebevědomí. Nehrbit se.
Jen jednou za celou éru svého působení v České televizi zasáhl Jakub Puchalský v oblasti zpravodajství a publicistiky efektivně. Bylo to v loni v listopadu, kdy zrušil kontroverzní, nekvalitní publicistický pořad Nadoraz, který nedovyresearchovanými, zmatenými, věcně často nepřesnými a emocionálně podbarvenými reportážemi zkresloval skutečnost. Týkalo se to nejen špatně vyšetřené bamberské aféry, skandalizace Jana Kavana na základě nedokazatelných tvrzení, ale i nepořádně zpracovaných a manipulativně prezentovaných méně významných, každodenních témat, jak ukazuje například tento rozbor pořadu, vysílaného 26. října 1998, zveřejněný v Britských listech 9. prosince 1999.
Jakub Puchalský právem pořad zrušil a propustil jeho produkčního Jana Šterna, protože se Nadoraz těsně před senátními volbami, ve vysílání 16. listopadu 1998, dopustil účelové manipulace veřejným míněním, zřejmě v souladu s volební kampaní Daniela Kroupy při kandidatuře do Senátu ČR. Jinou neetickou reportáží byl toho dne v pořadu Nadoraz dokument Soudkyně, v němž skandalizovala reportérka Šárka Weberová na televizní obrazovce soudkyni, která ji samotnou předtím vyloučila na základě kárného řízení z české justice.
V ČR rozpoutali stoupenci zrušeného manipulativního pořadu kampaň na obranu svobody tisku, která se šířila veřejností bez znalostí faktů. Někteří čeští spisovatelé dokonce podepsali proti likvidaci pořadu Nadoraz protest na obranu svobody projevu.
Podrobnosti obou případů a důvody ke zrušení pořadu Nadoraz přesvědčivě zdokumentoval Jakub Puchalský v přibližně desetistránkovém podání, které rozeslal v prosinci 1998 spolu s přiloženým dokumentačním materiálem četným českým institucím a sdělovacím prostředkům, včetně Britských listů. Tam byl text zveřejněn 11. prosince 1998, žádné jiné sdělovací prostředky se o něm nezmínily. Nikdo Puchalského argumentaci věcně nezpochybnil.
Šéf zpravodajství České televize Zdeněk Šámal nedokázal za poslední rok nijak pozvednout kvalitu práce své redakce. Poklesu sledovanosti zpravodajství ČT, k němuž dál docházelo během podzimu 1998, se snažil čelit formálními změnami, zavedením nové grafiky, nových znělek a nových rekvizit ve vysílacích studiích. Zároveň se obsahově přiblížilo zpravodajství České televize do určité míry komerční televizi Nova. Puchalský sice zrušil kontroverzní a nepořádně vyráběný pořad Nadoraz, zřídil však namísto toho daleko měkčí pořad Tady a teď plus. Většina zpravodajských pořadů České televize zaznamenala za minulý rok v porovnání s érou Ivo Mathého pokles kvality. Česká televize se přestává chovat jako nezávislý subjekt. Vyhlídky na zlepšení jsou zřejmě vyloučeny na mnoho let dopředu.
Televize Nova nekultivuje svým zpravodajstvím a publicistikou českou občanskou společnost vůbec; svou manipulativností a zaměřeností výlučně na zisk spíše devastuje českou společnost, a to přesto, že vysílá na základě televizní licence, kterou udělil v roce 1993 český stát pro provozování úplně jiné, podstatně kvalitnější televize.
Je pozoruhodné, že získání licence podvodným způsobem ke zcela jinému účelu, než co český stát původně zamýšlel, nevedlo k jejímu odebrání, ani k žádným jiným sankcím. Licence byla udělena skupině šesti společníků bezprecedentně zadarmo, i když je známo, že takovéto televizní licence mají na trhu, srovnatelném s Českou republikou (Maďarsko), hodnotu několika desítek miliónů dolarů. (V Maďarsku byly celoplošné komerční televizní licence v roce 1997 vládou prodány soukromým podnikatelským firmám každá za desítky miliónů dolarů, viz Britské listy např 4. května 1999.) Tyto peníze, které měl dostat český daňový poplatník, skončily v soukromých kapsách šesti společníků, zejména Vladimíra Železného. Prodali své podíly v servisní společnosti ČNTS, která pro držitele licence dosud zajišťovala televizní vysílání Novy, za 33,7 miliónů dolarů (viz Britské listy z 6. května 1999), tedy za podstatně více než jednu miliardu českých korun.
Za toto privilegium české společnosti nic neposkytli, žádné kvalitní zpravodajské či publicistické televizní pořady, které mohly - vedle zábavného vysílání na Nově - přispět ke kultivaci české občanské společnosti, k prospěchu země a k rozvoji ekonomiky. Zařídili jen, aby si mohla bermudská firma CME volně odčerpávat z České republiky pro provoz jiných svých, většinou ztrátových televizních stanic ve středovýchodní Evropě, to, co jsou v českém měřítku dosti podstatné zisky (Vladimír Železný byl osobně na odvodu těchto zisků do zahraničí hmotně zainteresován (viz Britské listy z 20. dubna 1999).
29. března letošního roku bylo oznámeno,že podnik CME prodává celé své středo a východoevropské televizní impérium jiné americké firmě, Scandinavian Broadcasting System.
V podstatě to bylo přiznání bankrotu.
Jádrem nynějšího sporu je údajně kontroverze mezi CME a Vladimírem Železným ohledně praxe nakupování zahraničních pořadů pro TV Nova. Jenže rozpor jde asi hlouběji.
Jak argumentuje Milan Šmíd, podnik SBS bezpochyby požaduje. aby majetek, který od CME přebírá, byl v solidním a přehledném stavu.
Jestliže se Vladimír Železný zavázal ve smlouvách, které uzavřel s CME, že bude vždycky vystupovat v souladu se zájmy společnosti CME, SBS požadovala, aby to bylo dodrženo a aby byl také vyřešen vztah mezi držitelem televizní licence, podnikem CET-21 a servisní společností ČNTS, kterou z 99 procent vlastní podnik CME. Železný se ovšem hájí, že jeho smlouvy byly podepsány s CME, nikoliv s SBS.
Podnik CME obvinil Vladimíra Železného, že se prý pokusil vytunelovat servisní společnost ČNTS a konstatoval, že prý existují jasné důkazy, že se Železný snažil ukrást obchodní značku televize Nova. Železný na to v rozhovoru s časopisem Prague Business Journal odpověděl, že jako držitel licence (kterou však dostal pro provozování úplně jiného vysílání, než je Nova) může klidně značku televize Nova zrušit, nahradit ji jinou, a tak úplně anulovat její komerční hodnotu.
CME požaduje, aby mu bylo vráceno 23 miliónů dolarů, které podnik CME osobně vyplatil Vladimíru Železnému a dále CME žádá Železného o další, blíže neurčené odškodné, v důsledku toho, že Železný porušil dohodu z roku 1997 o prodeji obchodních podílů, v jejímž rámci CME zakoupila od Železného 5,8 procentní podíl v ČNTS. Arbitrážní slyšení se budou konat v Amsterdamu v Holandsku.
Podle časopisu Central European Business Journal podezřívají činitelé CME Vladimíra Železného z nekalé činnosti už od loňského podzimu. Podařilo se mu však posléze přesvědčit je, že se vzdal snah vytvořit plány na založení alternativní firmy pro nákup pořadů pro TV Nova. Když však nakonec získali ředitelé firmy CME důkazy, že Železný buduje konkurenční podnik, CME ho po pěti letech ve funkci propustila.
Pro Železného je prodělávající podnik CME břemenem. Ve vlastním podnikatelském zájmu se ho chce zbavit. Má v rukou dosti silný trumf - šedesátiprocentní vlastnictví držitele televizní licence CET-21.
V roce 1997, poté, co Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ČR zrušila v roce 1996 licenční podmínku č. 17, jíž se zbavila práva schvalovat majetkové změny v TV Nova, se pokusila společnost CME postupně plně ovládnout jak servisní společnost ČNTS i držitele licence CET 21. První se jí podařilo (CME vlastní bezprecedentních 99 procent podílů ČNTS), druhá akce ale selhala. Jejím důsledkem bylo, že hlavní vliv v držiteli licence, podniku CET 21, který původně rovnou měrou vlastnilo šest osob, získal Vladimír Železný. Železný se už delší dobu snažil vyrvat Novu z vlastnictví CME.
Jestliže selhala firma CME při investicích do televizního vysílání ve více televizně rozvinutých zemích, než je Česká republika, spočívá v tom i pro české komerční televizní podnikatele určité varování. I "bezvědomý" český televizní trh bude pomalu zrát. Divákům během let přestanou stačit mechanicky opakované americké televizní seriály či levné české kvízy. Pokud nezačne vlastník celoplošné české komerční televize pomýšlet dlouhodoběji na inteligentnější programové investice, například do kvalitnějšího zpravodajství či publicistiky nebo to inteligentních domácích televizních filmů, během let také zkrachuje. Proces zrání českého televizního trhu je ovšem pomalý: zpomaluje ho i kolaps kvality vysílání veřejnoprávní České televize za poslední rok.
Bylo by skutečně pro českou společnost dobré, kdyby v ČR vznikla domácí komerční televizní stanice, od níž by parlament i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání byly schopny efektivně požadovat kromě vysílání lidové zábavy i inteligentnější programovou strukturu. Struktury, dohlížející v ČR na provoz sdělovacích prostředků, by se konečně měly v zájmu společnosti vzchopit.
Ani Rada pro komerční rozhlasové a televizní vysílání, ani Rada České televize nejsou dostatečně nezávislé na politických stranách. Tím se stávají sdělovací prostředky mluvčím politických stran. Devět členů Rady České televize je voleno na základě stranické příslušnosti. Nedávno dokonce hovořili poslanci na veřejnosti o obou Radách, jako by šlo o parlamentní orgány. Pojem, že obě Rady musejí být nezávislou nadstranickou institucí, začíná mizet.
22. prosince 1992 schválila Česká národní rada zákon č. 36/1993, jímž sněmovna, v níž měla velký vliv Klausova ODS výrazně omezila nezávislost Rady pro (komerční) rozhlasové a televizní vysílání. Zákon stanovil, že "Česká národní rada má právo odvolat celou Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, jestliže ČNR opakovaně neschválí zprávu o její činnosti." (viz M. Šmíd, F.L. Kaplan a R. Trager, The Czech Republic's Broadcasting Law, Monograph for the James M. Cox., Jr., Center for International Mass Communication, Training and Research, The Henry Grady College of Journalism and Mass Communication, University of Georgia, Athens, GA), též tento příspěvek Milana Šmída v Britských listech dne 18. května 1999. "Důsledkem bylo, že se stala Rada přímo závislá na parlamentu a z nezávislé komise byla proměněna v poloparlamentní komisi, ovládanou stranickou politikou a osobními zájmy," uvádějí Šmíd, Kaplan a Trager. K propuštění Rady skutečně pak došlo 9. července 1994 a byla jmenována nová Rada, jejíž všichni členové byli z ODS.
Nebezpečí příliš těsné vazby mediálních rad na parlament stále hrozí a je možná jádrem veškerých problémů, které výše popisuje tento příspěvek.
Jiným nebezpečím pro nezávislou novinářskou práci je připravovaný tiskový zákon, ve verzi vypracované v dubnu 1999. Pražský mediální odborník Milan Šmíd poukazuje zejména na odstavec 20:
(2) Poruší-li vydavatel, jemuž byla pravomocně uložena povinnost zaplatit státu zadostiučinění, do 3 let od právní moci takového rozhodnutí povinnost stanovenou v paragrafu 5, odst. 2, opětovně, může se každý domáhat toho, aby soud rozhodl o zákazu vydávat anebo v České republice veřejně šířit periodický tisk (dále jen "dočasný zákaz"), jímž byla povinnost porušena, na dobu až 1 roku...
(2) Obsah periodického tisku nesmí být v rozporu s ústavním pořádkem ČR a s demokratickým řádem lidských práv a základních svobod, založeným Listinou základních práv a svobod, zejména nesmí:
a) hrozit násilím jednotlivé osobě nebo skupině osob, anebo k takovému násilí podněcovat
b) vyvolávat nenávist, odpor nebo opovržení vůči osobám nebo skupinám osob určité rasy, barvy pleti, národnostního nebo etického původu,
c) podněcovat k nesnášenlivosti vůči osobám nebo skupinám osob určité víry a náboženství nebo politického či jiného smýšlení, anebo takovou nesnášenlivost podporovat,
d) zobrazovat děti, násilí, nebo sexuálně patologické praktiky v periodickém tisku pornografického charakteru.
To je důsledek zásahu sociálně demokratické vlády, která trvala na to, aby tam takový odstavec byl, a vrátila ministerstvu kultury zákon k přepracování.
Pro mě je to důkaz, že je stále v hlavách politiků napříč politickým spektrem tiskový zákon chápán spíše jako nástroj vládnoucí autority než jako nástroj ochrany svobody tisku a veřejného zájmu.
I když se ten odstavec veřejným zájmem maskuje, jeho znění a umístění je takové, že nabízí velký klacek na média, komukoliv se to zlíbí.
V sobotu 15. května zveřejnila Mladá fronta Dnes na titulní stránce článek, v němž se uvažuje o tom, zda nebudou hospodářsky i informačně poškozeni občané, kteří nemají přístup na internet. V současnosti, uvádí se v článku, používá internetu v ČR alespoň někdy přibližně deset procent občanů. Podle firmy International Data Corporation bude v ČR napojeno na internet milión lidí až v roce 2002. Činitel českého Telekomu Michal Čupa se domnívá, že -sice až za osm let - bude internet i v ČT internet hlavním nástrojem podnikání.
České vládní úřady nyní zveřejňují podstatné množství informací na internetu a uznávají význam internetu, i když pro jeho rozšíření v české společnosti dosud příliš mnoho neučinily.
Hlavním problémem jsou vysoké poplatky za telefonní připojení na internet.
Přesto dochází vůči internetu ve vládních kruzích k určitému pokroku od doby ještě před dvěma lety, kdy 31. května 1997 polemizoval s varováním před zanedbáváním hospodářskému významu internetu v Lidových novinách tehdejší premiér Václav Klaus. (Britské listy 2. června 1997) Klaus tehdy napsal:
Věda není o internetu a už vůbec ne o jeho povinném zavádění. Řada badatelů, nedávno například prof. Jeremy Greenwood z University of Rochester, upozorňuje na to, že k překvapení mnoha pozorovatelů počítačová revoluce posledních dvou desetiletí nevedla k akceleraci ani ekonomického růstu, ani růstu produktivity.
Internet by mohl být určitou rovnováhou vůči tradičním sdělovacím prostředkům jako je tisk, rozhlas a televize, hlavně proto, že distribuce informací prostřednictvím internetu je neobyčejně levná a svoboda projevu novinářů tedy nemusí být existenčně vázána linií komerčního sdělovacího prostředku, který se úmyslně prosazuje pouze maloměstský myšlenkový střední proud. Možnost vydělávat reklamou na internetu je však dosud značně omezená, i když je pravděpodobně u kvalitního internetového listu, zaměřeného na obec vzdělaných lidí, větší než u obdobného periodika, vycházejícího na papíře.
Podle RIPE (European Coordination Information Centre) existovalo 1: září 1997 v České republice 53 032 počítačových adres. Jenže jedna počítačová adresa může znamenat celou firmu. Podle odhadů mělo v roce 1997 na internet v ČR přístup přibližně 250 000 lidí.
V září 1998 bylo v ČR registrováno 71 129 nových IP (počítačových adres), připojených na internet. Avšak růst internetu v České republice se zpomalil, a ČR je nyní v tomto smyslu pozadu za Ruskem, Polskem, Maďarskem, Slovenskem a Estonskem.
Na internetu je nyní k dispozici především tradiční papírový český tisk. V posledních měsících vznikla celá řada tzv. "portálů", které umožňují koordinovaný přístup k nejnovějším článkům českého tisku.
Nejlépe jsou na tom ohledně připojení na internet české univerzity a střední a velké podniky. Většina českých podniků si však dosud neuvědomila obrovský podnikatelský význam internetu, zejména jako velké pomoci při vývozu jejich výrobků do zahraničí.
1. Současný zákon o telekomunikacích je z roku 1964, s dodatky z roku 1995. Je naprosto zastaralý a neodpovídá normám Evropské unie. Nový zákon se připravuje už dva roky.
2. Veřejnost si není vědoma významu internetu. Internet je považován za kuriozitu pro hrstku vybraných, bohatých lidí.
3. Cenová politika SPT Telecomu je překážkou pro rozvoj internetu v České republice. V důsledku nedávného zvýšení telefonních poplatků si mnoho obyčejných uživatelů nebude moci dovolit připojení na internet z domova.
4. Podpora českého státu rozvoji internetu byla dosud jen minimální.
5. Je zapotřebí, aby si čeští podnikatelé uvědomili velký význam internetu. Firmy často nevědí, jakým způsobem se efektivně na internetu prezentovat.
6. Debata o internetu by se měla přesunout ze specializovaných časopisů do normálního tisku.
7. České televizní stanice by měly vysílat vzdělávací seriál o využívání internetu v hlavním vysílacím čase. Postoj české veřejnosti vůči internetu se nezmění, dokud nebude o internetu informovat inteligentně televize (tak jako to například činila po dlouhé měsíce britská veřejnoprávní televize BBC, která má dokonce bezplatnou telefonní službu pro diváky, kteří by se chtěli podívat na některé z četných internetových stránek jednotlivých pořadů BBC, ale nevědí, jak se tam dostat).
V České republice neexistuje nezávislá, konfliktní (adversariální) novinářská práce, jak ji definují američtí mediální teoretikové, která je nezbytně potřebná ke zdárnému rozvoji demokracie.
Příčinou je, domnívám se, v modifikované formě přežívající etos Československa ze sedmdesátých a osmdesátých let. Občané České republiky si tehdy ve velké většině navykli na bezmocnost lidí, žijících v utlačované kolonii. Pokud jsou ochotni aktivně se angažovat v nějaké záležitosti, většinou je to stále jen pro individuální prospěch či prospěch vlastní rodiny, méně jsou ochotni pracovat pro všeobecný společenský prospěch.
Důležitým faktorem je také údajná "malost" České republiky a odlišnost českého jazyka od okolního prostředí. Česká společnost má vůči vnějšku pocit výjimečnosti, pocit společnosti v obležení. Definuje se defenzívně vůči vnějšímu světu a uvnitř sama sebe vyžaduje loajalitu vůči konvenční a povrchní myšlence "národní jednoty".
Potřeba podporovat celonárodní myšlenkový "střední proud" přirozeně zabraňuje vzniku otevřené a nezávislé debaty, neboť mnoho myšlenek, o nichž se hovoří ve vnějším světě, stejně jako běžný základní zpochybňovací způsob kritické veřejné diskuse, jsou v českém prostředí často považovány za šokující a nepřijatelné.
Ruku v ruce s výše zmíněnými nedostatky jdou nízká kvalifikace a malý všeobecný rozhled osob, které se soustředily v oblasti sdělovacích prostředků. Převládl proto princip druhořadosti.
V České televizi za minulý rok dramaticky selhal na celé čáře seriózní pokus o profesionalizaci jejího zpravodajství.
V ČR silně etablovaná, vysoce nekvalitní a ostře manipulativní televize Nova se v minulých týdnech dostala do vážné existenční krize, vzhledem k rozkolu bývalého ředitele této stanice s jejími americkými partnery a spoluvlastníky, poté, co bylo zjištěno, že se český ředitel TV Nova snaží ve svůj prospěch tuto televizi vytunelovat.
Na českém mediálním trhu existuje příliš mnoho denních listů a velmi málo seriózních finančních investic. Drtivá většina českých novin je v zahraničním vlastnictví. Zahraniční vlastníci mají málokdy zájem o něco jiného, než aby jejich český list ekonomicky prosperoval. Redakční linii českých novin, zdá se, přiliš neovlivňují, ani ji nekultivují.
V České republice neexistuje žádná systematická, nezávislá investigativní publicistika, která by byla schopna otevírat zásadní problémy, jimž čelí česká společnost a nutit úřady, aby se jimi zabývaly.
Všeobecný marasmus ve sféře sdělovacích prostředků odráží celkový stav společnosti.
Česká republika měla do roku 1996 pseudopravicovou vládu Václava Klause, která zemi dočasně přesvědčila o výhodnosti jejího kontroverzního ideologického politického a ekonomického projektu. Když došlo v roce 1996 ke krachu tohoto projektu, česká společnost se octla ve stavu kocoviny. Od té doby ČR v podstatě nemá konkrétnější vládní program: nynější "velká koalice" ČSSD a ODS (prostřednictvím tzv. "opoziční smlouvy") znamená, že republika přešlapuje na místě.
Sílí frustrace řadových občanů, zejména na venkově, který je pražskou politickou "elitou" systematicky přehlížen. Existuje bezpochyby silný potenciál pro vznik nových politických stran, se základnou na českém venkově, ty se však do české politiky nedostanou v důsledku existence mediálního začarovaného kruhu - české sdělovací prostředky nebudou publikovat názory a postoje nikoho, kdo už není v politice známý a etablovaný.
Nefunkčnost českých sdělovacích prostředků výrazně přispívá k rostoucí míře frustrace občanů.
Prvním posláním intelektuála by mělo být usilovat o uvolnění ucpaných komunikačních kanálů české společnosti, především systematickým sledováním práce obou českých televizních rad, alternativním hodnocením situace v českých televizích a dlouhodobým, veřejným nastavováním zrcadla výrazné neefektivnosti správních orgánů, odpovědných za řádné fungování elektronických sdělovacích prostředků.
