Válka a právo
Vojenský zásah proti Jugoslávii byl nutný a z právního hlediska byl správný
(Bývalá zaměstnankyně GŠ AČR, oddělení mírových sil OSN, mise SFOR)
Mezi nekterými zahranicními, ale i českými právníky, se nedávno objevil názor, zpochybnující mezinárodní základy válecných operací NATO a jejich humanitární povahu. Z pohledu naších právníku je údajne jakákoli výzva k rozšírení bojových operací trestným cinem podle zákona o ochrane míru.
Z formálního hlediska lze tyto názory považovat za správné, avšak jen potud, pokud se nepodíváme na druhou stranu téže mince. Zásadní otázkou je, zda bombardování Jugoslávie je nebo není útocnou válkou?
Odpurci tvrdí, že ano, zastánci tvrdí, že nikoli. Podívejme se tedy blíže, kde se stala chyba, aniž bychom pristoupili k unáhleným emocionálním záverum. Z hlediska vojenské vedy a mezinárodního práva je za útocnou válku možno považovat nevyprovokovanou agresi jiného státu nebo skupiny státu proti jiné zemi (zemím), pricemž útocník sleduje politický nebo územní zisk, prípadne nutí obet aby se podrídila necemu, co by v míru odmítla.
Pokud odhlédneme od reálií dení na Balkáne v posledních deseti letech, mohl by být názor právníku relevantní. Potíž však je, že ne každá válka probíhá podle techto jednoduchých schémat.
Ponekud zanedbávaným faktem totiž je, že Miloševicova vláda velmi chytre balancuje mezi válkou a mírem, pricemž uplatnuje strategii postupných zisku, dosahovaných v dílcích casove rozprostrených operacích, sledujících cíl vytvorení etnicky a národnostne homogenního (srbského) státu na úkor jiných skupin obyvatelstva.
Volnejší výklad Miloševicova postupu pripouští, že vede proti svému okolí dlouholetou válku, z taktických duvodu prerušovanou obcasným prímerím a predstíranou ochotou jednat.
Nebudeme se z duvodu úspornosti zabývat jednotlivostmi, pouze si pripomenme události v Bosne a Hercegovine, v letech 1992 až 1996. Kritici sice namítají, že tam došlo k oboustrannému porušování lidských práv, ale slabinou techto názoru je, že nezohlednují prícinnou souvislost toho, co se tam událo.
Tím samozrejme nelze omluvit žádné válecné zlociny, byt by byly vyprovokovány druhou stranou konfliktu. Události v Bosne a Hercegovine, Chorvatsko nevyjímaje, charakterizují strategii Jugoslávie, kdežto Kosovo je jejím potvrzením.
Odtud lze odvodit, že konflikt v Kosovu a bombardování Jugoslávie nelze posuzovat podle momentální situace, vzniklé od zahájení príprav Belehradu na etnické vycistení Kosova (prosinec 1998) po letecké údery Aliance (brezen 1999). Nazíráno z tohoto úhlu pohledu, nemá profesor Ch. Tomuschat (Die Welt, 26.3.1999) zcela pravdu, pokud píše, že Aliance nemá k zásahu proti Jugoslávii oprávnení.
Strategie Miloševice je známá, lze predvídat kam smeruje a jakých prostredku použije. Presuny jugoslávské armády do Kosova (prosinec až brezen) byly dostatecne silným signálem, že prinejmenším v Kosovu dojde k etnickým cistkám. Jinou vecí je zda bombardování bylo tou nejúcinnejší prevencí, respektive zda Aliance mela dost casu a prostoru k jiným variantám, aniž by riskovala beztrestnost Miloševicova pocínání.
Všechny obavy vyslovené T.Blairem, B. Clintonem, V. Havlem, M. Albrightovou a jinými politiky se nejen potvrdily, ale byly mnohonásobne prekonány.
Mezinárodní právo presne definuje, co je skutkovou podstatou zlocinu genocidy. Náš právní rád na nej pamatuje paragrafem 259 trestního zákona:
(1) Kdo v úmyslu znicit úplne nebo cástecne nekterou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu a.) uvede príslušníky takové skupiny do takových životních podmínek, které mají privodit jejich úplné nebo cástecné fyzické znicení ... atd. (2) Stejne bude potrestán, kdo se na cinu uvedeném v odstavci (1) úcastní.
Podíváme - li se na skutkovou podstatu toho, co Miloševicuv režim v Kosovu napáchal, není pochyb, že jedná o zlocin genocidy. Odtud vyplývá, že je povinností každé zeme okamžite Miloševice zatknout, pokud by vstoupil na její území. To se týká všech jugoslávských vojáku, kterí se na tomto zlocinu podíleli. Skutecnost, že zlocin genocidy byl spáchán z politického rozhodnutí jej nemuže ucinit beztrestným.
S ohledem na tato fakta je velmi nekorektní oznacovat všechny, kterí sdílejí obavy z návratu techto a podobných praktik na Evropskou politickou scénu, za propagátory války (profesor V. Pavlícek, Právo, 12.5.1999).
Specifická Miloševicova strategie, rozmelnující mezinárodní právo a pocítající s podporou akademických humanistu EU, odpurcu NATO a zastáncu míru za každou cenu, nutne vyžadovala specifickou odpoved, k níž prináleží i požadavky na zintenzívnení bojových operací, jejich rozšírením o pozemní vojska.
V techto souvislostech je na míste poukázat na trestné ciny "schvalování trestného cinu"(paragraf 165) a "neprekážení trestného cinu" (paragraf 167), ve vztahu k zlocinu genocidy. Receno jinak, kdo nejakým zpusobem schvaluje na území CR pocínání Miloševicovy vlády, naplnující v Kosovu skutkovou podstatu zlocinu genocidy, a neprekáží trestnému cinu, muže být teoreticky vystaven trestnímu stíhání.
Pricemž schvalování muže být vyjádreno vychvalováním osoby pachatele a omlouváním toho, co spáchal, prípadne ve vztahu k ústavním cinitelum a s ohledem na mezinárodní rozmer zlocinu genocidy, každý kdo se dozví, že tento zlocin byl spáchán a mel možnost jej prekazit, prípadne prekazit jeho dokoncení a neucinil tak, muže být vystaven trestnímu stíhání.
Námitka, že jakýkoli ozbrojený zásah, smerující k zabránení zlocinu genocidy, by byl v rozporu ze zákonem na ochranu míru, což je argument odpurcu bombardování, není s ohledem na užší výklad mezinárodního práva zcela relevantní, jelikož stát, který se dopouští zlocinu genocidy, nelze považovat za stát v mírovém stavu, ale výhradne za stát ve stavu nevyhlášené války.
V této souvislosti je treba zohlednit, že obcanská válka, nebo válka jí podobná, je vnitrní záležitostí státu v nemž probíhá, pouze tehdy, nedochází - li v ní k masovému porušování základních lidských práv a k ohrožení jiných zemí. V Kosovu Miloševicuv režim vystavil nesrbskou národnost a okolní zeme znacné hrozbe a tudíž jeho pocínání nemuže být vnitrní záležitostí Jugoslávie a mezinárodní spolecenství má právo zasáhnout v mezích nezbytných ke zmírnení a odvrácení tech rizik, kterým je vystaveno a k odvrácení dokonání zlocinu genocidy.
Je však faktem, že mezinárodní zákony nejsou natolik vyzrálé, aby umožnily nekontroverzní postup, smerující k vynucování práva na tech, kterí se vuci jiným zemím (národum) dopouštejí mezinárodních zlocinu.
Dusledkem pak je, že státy více než mezinárodní právo respektují úcel, což pak vede k možnosti vzniku nekolika verzí výkladu, aniž by kterákoli z nich neobsahovala cást pravdy.
Ve vztahu ke Kosovu se tudíž mužeme obávat pouze jednoho, aby zneužívání nedostatku v mezinárodním právu nevedlo k pokušením o renesanci nejbrutálnejších forem nacionalismu na strane jedné a ke svévolnému prisvojování si práva prosazovat své videní sveta na strane druhé. Kolize úcelu a práva, v prípade války na Balkáne, by však nemela být duvodem k vzájemnému osocování a obvinování se zbabelého epeasmentu nebo z válecnického harašení. Až tato válka jednou skoncí, obávám se, že pravdu o ní budeme hledat velmi dlouho.
Dana Cihelková
