Mediálním expertem proti své vůli
Včera ráno, tj. 26.května jsem si otevřel MF DNES a se zájmem jsem si přečetl diskusi o tiskovém zákonu. Možná, že bych měl být hrdý na to, že se v ní objevilo moje jméno s přízviskem "mediální expert". Přiznám se, že moc rád nejsem.
Expert je někdo, jehož znalost je nade vší pochybnost a názor téměř normotvorný. Já se však necítím být expertem. Pokud se vměšuji do diskusí, pak jedině proto, abych přinesl JEDEN Z MOŽNÝCH NÁHLEDŮ na problematiku.
Speciálně u médií a mediální politiky se obvykle konečné stanovisko skládá ze syntézy podobných náhledů, protože o tom, jaká média jsou, jaké je chceme mít, jak tento PROSTŘEDEK (ano, je to jenom médium, zprostředkovatel, prostředek, který držíme my lidé v ruce) bude v daném sociálním kontextu využíván, by neměli rozhodovat jednotlivci, ať už se jmenují Vladimír Železný nebo Milan Šmíd nebo Jan Čulík nebo Pavel Dostál nebo Ivan Langer, ale konsensuální názor vzešlý z procesu demokratické diskuse, jehož vůdčí linií by měl být veřejný zájem, do něhož se zájmy partikulární mohou promítnout, ale neměly by v něm převládat.
Já osobně vidím potíže, které provázejí přijímání tiskového zákona již celých devět let, v tom, že se v něm srážejí zhruba tři partikulární zájmy. Existuje tu zájem novinářů získat privilegované postavení a speciální ochranu při získávání informací (Syndikát novinářů).
Existuje tu zájem vydavatelů, který podporují i novináři, oslabit svoji odpovědnost za otištěný obsah tím, že se tak vehementně a často i demagogicky útočí na zajištění práva na odpověď (Unie vydavatelů).
A pak je tu zájem vládnoucích politických sil (vláda, strany), které se stále nezbavily jakéhosi patronského postoje k masovým médiím (jsme demokraticky zvolení, naše legitimita je nesporná, odpovídáme i za vás, za média), a které by cestu k potrestání zlobivých svěřenců (médií) chtěly mít co nejjednodušší.
A to nemluvím o zájmu některých právníků a soudců, kteří zákon kritizují proto, že by ho nejraději měli nalinkován způsobem "odsud až potud ano", "odsud až potud ne", což na jedné straně by bylo pro právníky velice pohodlné, nemuseli by namáhat hlavu a brát na svá bedra osobní odpovědnost, ale na druhou stranu je to ta nejlepší cesta do pekel, protože v médiích půjde vždy také o otázku míry a daných konrétních a neopakovatelných souvislostí.
Jediné východisko vidím v tom, že při diskusi dojde k vybalancování všech těchto zájmů nikoli nějakým mechanickým kompromisem, ale dohodou o tom, co je podstatné, důležité, prioritní pro nás v této době i pro budoucnost, řekněme, pětadvaceti let.
Jestliže si určíme, že svoboda tisku bude mít tu nejvyšší prioritu, protože její zpětnovazební funkce je nezastupitelná právě v době rozvíjení základů politické demokracie, pak by měly zmizet ze zákona navrhované sankce, které by k omezení této svobody mohly být zneužity. A to i za cenu toho, že budeme muset existenci extrémů a protidemokratických projevů v masmédiích do jisté míry tolerovat a v boji proti nim volit obtížnější a zdlouhavější cestu.
Jestliže si postavíme prioritu ochrany lidských práv jednotlivce, pak bychom měli akceptovat také to, že právo na tiskovou opravu, případně dodatečné sdělení (což svým způsobem tvoří vlastně právo na odpově' podle chápání legislativy EU), je jedním z důležitých specifických nástrojů obrany a nápravy proti specifické povaze mediálního útoku na jednotlivce a poškození jeho osobnostních práv.
A v podobných úvahách by se dalo pokračovat. Při tom zdůrazňuji - to jsou úvahy obecného rámce, přičemž je na politicích, právnících a legislativních odbornících, aby zvážili, do jaké míry a v jaké formě by se měly nebo mohly promítnou do konečných verzí paragrafů zákona. Aby to dobře fungovalo.
Účastníci takové diskuse by se však měli zbavit pocitu, že jenom oni nejlépe vědí, co je ve veřejném zájmu a co náš tiskový zákon potřebuje.
Konec konců tahle maxima se týká i "mediálních expertů". (Ještě před deseti lety mělo adjektivum "mediální" pouze jeden význam: "středový, prostřední".)
A ještě poznámku k tomu "expertství". Skutečně k němu přicházím jak slepý k houslím, neboť ve věci tiskového zákona se vyvinulo z jedné emailové korespondence mezi Prahou a Glasgow následujícím způsobem:
Šmíd: Já už nemám, co bych ke sporu CET 21 vs. CME dodal, vše co jsem věděl, jsem publikoval, v Britských listech, v Hospodářských novinách. A kromě toho, z dlouhodobého hlediska jsou tady důležitější věci, než nějaké Železného soukromé bitvy, do kterých se snaží vtahovat veřejnost. Například na média se žene pohroma v podobě nové legislativy.
Čulík: To mne zajímá. Řekněte mi, o co jde, rád bych o tom pohovořil v Scheinfeldu.
Šmíd: Já osobně ten největší průšvih vidím v sankcích nově dodaného paragrafu 20 do návrhu tiskového zákona.
Čulík:Tak mi to pošlete.
Šmíd: posílá znění paragrafů a z voleje a bez přípravy přičiní osobní názor a komentář.
Čulík: zapracovává e-mail včetně Šmídova improvizovaného komentáře do svého referátu.
Milan Kruml:prezentuje publikovaný e-mail v Britských listech jako názor "mediálního experta".
Mediální expert byl na světě a v průběhu dne se na něj obrátilo hned několik rozhlasových stanic o názor.
Přitom poměrně nedávno, 28. dubna 1998, se na Právnické fakultě UK konalo kolokvium o tiskovém právu, kde seděli skuteční právní experti a odborníci, ale nikdo z médií nebyl přítomen a o diskusi neinformoval.
Takže prosím, pane kolego Krumle, příště žádný mediální expert, stačí MŠ, katedra žurnalistiky FSV UK.
Předem děkuje,
Milan Šmíd
