Potěšení ze zabíjení

Je to "fantasticky uspokojující", byla to "nejšťastnější chvíle mého života", bylo to jako "nejlepší sex, který jsem kdy zažil". Nová kontroverzní kniha tvrdí, že není pravda, že vojáci nenávidí válku, ale naopak pociťují intenzívní potěšení ze zabíjení.

Britská autorka dr. Joanna Bourková z Birkbeck College na Londýnské univerzitě vydala novou knihu: An intimate history of killing: Face to Face Killing in Twentieth Century Warfare. (Intimní historie zabíjení: Zabíjení tváří v tvář ve válkách dvacátého století.) V knize Bourková argumentuje, jak informuje deník Guardian, že u mnoha vojáků vyvolává zabíjení vysoce příjemné pocity.

Jak autorka předpokládala, její kniha vyvolala ostrou kritiku od některých recenzentů a  zároveň také od asociací válečných veteránů - i když jednotliví staří vojáci její názor podpořili.

Bourke se nepovažuje za vojenského historika, ale za "kulturního historika armády". Začala se zabývat vojenskými záležitostmi ve své předposlední knize Dismembering the Male: Men's Bodies, Britain and the Great War (Rozřezávání mužů: mužská těla, Británie a první světová válka). Zkoumala v ní různé odškodné, které bylo vyplaceno mužům, bojujícím v první světové válce za různé části těla, o něž přišli. Při studiu rozsáhlých sbírek dopisů a deníků z fronty, které vlastní londýnské Imperial War Museum, byla překvapena, když v nich znovu a znovu četla o tom, že vojákům působilo zabíjení nesmírně příjemné pocity.

Ve stovkách dopisů, odeslaných milovaným doma z fronty obou světových válek i z Vietnamu četla Bourková jednoznačná fakta. Nic příjemně nevzruší víc, než když vrazíte bajonet do těla jiného člověka.

"Jednoho dne se mi podařilo přímo zasáhnout nepřátelský tábor, viděl jsem jak do vzduchu letí těla a části těl a slyšel jsou zoufalý řev zraněných a utíkajících," napsal jeden důstojník, který velel dělostřelecké jednotce. "Musím si přiznat, že to byla nejšťastnější chvíle mého života."

Jiný voják přiznal, že když poprvé vrazil bajonet do těla německého vojáka, bylo to "fantasticky uspokojující". Z Vietnamu psal jiný voják o "pocitu moci, jak se díval přes mušku své zbraně na někoho a říkal si, "Senzace, tohohle člověka můžu provrtat."

Ochota přiznat se, že zabíjení vyvolává extatické pocity, kterou najdeme v dopisech matkám, manželkám a milenkám, rychle mizí, jakmile se vojáci vrátili z fronty. Na otázku "Kolik lidí jsi ve válce zabil, tatínku?" vojáci málokdy odpovídali. V mnoha případech byli zasaženi pocitem viny.

Mnoho historií moderního válečnictví se soustřeďuje na teror, špínu, hrůzy a stress, navzdory drtivým důkazům, že zabíjení vyvolávalo u mužů extázi.

Málokteré zdroje jsou bohatší než vojenské archívy. Bourková vybrala deníky a dopisy od 300 mužů z každé války. "Jinak je opravdu složité získat deníky a dopisy z minulosti od jiných lidí než od příslušníků nejvyšších vrstev," konstatuje. "Dělnická třída píše dopisy jedině, když jsou její příslušníci ve válce."

Jestliže zabíjení ve válce skutečně vyvolává u vojáků extázi, proč se o tom dosud nemluvilo? Je mnoho důvodů, argumentuje Bourková. "Nikdo nechce podporovat válku. Je pro nás znepokojující přiznat, že u obyčejných lidí vyvolává extrémní násilí proti jiným lidským bytostem pocity extrémní příjemnosti a extáze. Taky existuje názor, že kdyby se to přiznalo, devalvovalo by to motivy pro vedení války a zabíjení."

Proti knize Bourkové velmi protestovaly celé organizace válečných veteránů. Zároveň jí však napsala celá řada jednotlivých bývalých vojáků, kteří její názory potvrdili.

Na jedné pohlednici jí píše jeden bývalý kapitán, který bojoval v korejské válce, že celou věc popsala velmi přesně: vzpomínal, jak "fantastické" to bylo zklikvidovat nepřítele a dodal: "Pak se obrovsky masturbovalo."

Kniha Intimate History of Killing už dostala jednu cenu, Fraenkelovu cenu za soudobé dějiny, ale kritika některých vojenských historiků je ostrá. Anthony Beevor namítá, že teze Bourkové je zformulována "extrémně feministicky". Její analýza je neadekvátní, protože autorka nebere v úvahu nejsilnější válečný instinkt - totiž strach. "Většina válek dokazuje, že největší exploze a největší násilí způsobuje touha o přežití a potlačování strachu. Kniha Bourkové není objektivním historickým dílem."

Proč tedy vyvolávat takovéto černé síly? Co může být pozitivním důsledkem toho, že osvětlujeme otázky, jimž se lidé v dobách míru instinktivně vyhýbají?

"Je to tabu," konstatuje Bourková. "Není příjemné na to myslet a mě to překvapilo, když jsem to zjistila. Jsem však přesvědčena, že má hodnotu o tom hovořit otevřeně. Zaprvé, jako historik jsem přesvědčena, že má hodnotu snažit se pochopit, co se stalo v minulosti a jak lidé reagovali na významné události."

Také chce trochu pozměnit postoje vůči minulým válkám. "Pro mě je to upřímně řečeno znepokojující, když pořád mluvíme o tom, jak nás zabíjeli, ti zatracení Němci, a že my jsme sami jim nic nedělali."

Bourková je přesvědčena, že civilisté doma často projevovali daleko krvežíznivé postoje vůči nepříteli než lidé na frontové linii, kteří většinou sympatizovali s vojáky ve stejné situaci jako byli oni. Její kapitola o ženách dokazuje, že i ony chtěly velmi intenzívně zabíjet nepřítele, zejména v protiletecké obraně.

Ještě temnější jsou důkazy o britských a amerických zvěrstvech. "V obou světových válkách jsme spáchali spousty zvěrstv," konstatuje Bourková, "zejména při zabíjení válečných zajatců". Taky docházelo k znásilňování žen, i když to je obtížnější zdokumentovat. V dopisech a v denících z obou světových válek se muži zmiňují o tom, že jejich kolegové vojáci znásilňovaly ženy, a to vždycky kriticky. Ve Vietnamu přiznali někteří vojáci, že sami znásilňovali ženy. Dělali to všichni a kdyby se tomu chtěl nějaký voják vyhnout, riskoval by ostrakizaci.

Při líčení extaze ze zabíjení používají muži bojující za druhé světové války a ve Vietnamu často sexuální metafory. "Bylo to jako nejlepší sex, jaký jsem kdy zažil," nebo "Měl jsem erekci" - to se vyskytuje často.

Bourke však varuje před přílišným srovnáváním sexu a zabíjení. "Jsou to lidé, kteří se snaží komunikovat velmi mocný zážitek a neexistují přiměřené výrazy, jak ho popsat. Jedním způsobem, jak to popsat milence nebo manželce, bylo využít výrazů ze sexu."

"Když jsem začínala jsem práci na tomto tématu, byla jsem daleko více ochotna soudit, než když jsem práci ukončila," konstatuje Bourková. "Myslela jsem si zpočátku, že zjišťuju něco o jakési skupině zvrhlíků, lidí, odlišných ode mne a mých přátel, a tak tomu zjevně není.

Vidět válku a sami sebe tak, jací skutečně jsme - dosti odporné bytosti - je dobře."