Ta hrůza, ta hrůza
Tento redakční komentář vyšel v neděli 20. června 1999 v týdeníku Sunday Telegraph. (Název článku je citace z románu Josepha Conrada, "Srdce temnoty". JČ)
Zapečetěné víko bylo konečně otevřeno. Každý den nyní padá děsivé světlo na krabici hrůz, jíž je Kosovo. Existují hromadné hroby, kde byly krutě ukryty mrtvoly Albánců, včetně žen a dětí. V krví potřísněném sklepě v Prištině byla objevena policejní mučírna, plná železných boxerů, oprátek a sadistické pornografie.
Z každého dalšího odhalení se line zápach lidského strachu, zároveň s něčím ještě horším: je zjevné, že pachatelé těchto zločinů je prováděli pro potěšení. Znepokojuje nás jedna otázka: jak to mohli dělat? Co se zmocňuje lidských bytostí, že jdou dál za prosté vraždění až na území, kde se ničení druhých lidí stává zábavou?
Minulý týden líčil jeden příslušník srbských polovojenských oddílů, jak jeho gang nalezl starého Albánce, který se staral o tři vnuky, chlapce, nejstaršímu z nichž nebylo ani dvanáct let: "Nejprve jeden člen naší skupiny řekl, že bychom měli usmrtit starce a chlapce nechat naživu. Ale pak řekl jeden náš velitel: 'Ne. Dědečka nezabíjejte. Zabijte ty chlapce a donuťte ho, aby se na to díval.' Tak zabili chlapce a dědeček pak vzal zbraň a spáchal sebevraždu."
I mezi nelidskými bytostmi existuje různá míra nelidskosti. Člen polovojenských oddílů, který chtěl zabít starce, ještě argumentoval, že by měly zůstat jeho vnuci naživu. Ale pro velitele nebyly ty děti už dětmi - byly jen nástrojem, jak u dědečka vyvolat ještě větší zoufalství: pro zábavu jeho mučitelů.
Vyžaduje to určitou míru inteligence takhle uvažovat - právě proto je to tak odporné. Takovýto postoj se zmocňuje toho, co je svou podstatou dobré - pouta lidské lásky - a učiní z něho nástroj mučení. Jsou zde jasné ozvěny her, jaké hrály nacistické stráže v koncentračních táborech s židovskými vězni. V táboře v Lublinu oblékal jeho nacistický správce desetileté židovské dítě do miniaturní uniformy SS a věnoval mu poníka. Vedl ho k tomu, aby při jízdě na poníku střílel židovské vězně. Ze symbolu nevinnosti byl vytvořen symbol nenávisti.
V historii jsou určité okamžiky, za vlády určitých režimů, kdy tento druh zla kvete. Lidé jako Adolf Hitler či Slobodan Miloševič naplánují určitým způsobem státní organizaci: pak povstane množství ochotných pracovníků, kteří takový stát vytvoří. Jsou to zakomplexovaní jedinci a maloměstští násilníci, jimž se lidé v jiných dobách vysmívají. Ti jsou najednou naplněni opojným pocitem vlastní moci.
Když je jejich oběti prosí o smilování, nevyvolává to v nich žádnou odezvu: jen vědomí, že mají naprostou svobodu dělat si, co chtějí. Veškerá omezení mizí a pod rouškou vlastenectví je možno realizovat každou temnou pošetilost imaginace: je možno znásilňovat, mučit fyzicky i psychicky, provádět sexuální zvrácenosti.
Takoví lidé získali v oficiálních funkcích v nacistickém Německu a v stalinském Rusku obrovskou moc. Stejní lidé organizovali masakry ve Rwandě a v Bosně. Nyní zdevastovali Kosovo.
Tito lidé rozkazují ještě jinému druhu lidí, podřízeným, kteří jsou slabí v důsledku směsice strachu a vědomí, že se na zločinech podílejí. Jsme svědky toho, jak se na Balkáně rozložila struktura normální slušnosti. Pekař a řidič autobusu spolupracují s vražednými polovojenskými oddíly. Tichý srbský farmář jde na policii udat své albánské sousedy. I dobří lidé často mlčí. Bojí se, co by se jim mohlo stát, kdyby proti násilí protestovali. Být dobrý je obtížné, když to musí znamenat také mít odvahu.
Zlo někdy projevuje obrovskou přitažlivost. Reaguje na něco v člověku, co je mimo racionalitu. Zlo se vytahovačně prochází společností a dělá dojem i na ty lidí, kteří by ho měli mít možnost rozeznat. Britský nezávislý "etický poslanec" (bývalý zpravodaj BBC v Bosně Martin Bell, který v minulých všeobecných volbách v roce 1997 vyhrál na celé čáře nad zkorumpovaným konzervativním poslancem Neilem Hamiltonem, jenž se nechtěl vzdát své volební kandidatury, JČ) uvedl minulý týden, že považuje Arkana, nechvalně známého šéfa srbských polovojenských jednotek, za "přítele".
Dobří lidé jsou až příliš často poctěni, když jim lichotí krutí lidé. Hroby na Balkáně jsou plny obětí jeho přítele a Martin Bell učinil upřímné, i když odporné přiznání. Pachatelé hrůz nejsou tak jednorozměrní, jak by se to mohlo zdát. Velitel polovojenských jednotek jednoho dne zastřelí stařenu a druhého dne líbá svou malou dceru. Právě to je tak děsivé - tito lidé jsou od nás nerozeznatelní.
V Kosovu nyní existuje šance, že pomalu dojde k obnovení slušnosti. Mnoho kosovských Albánců, kteří strašlivě trpěli, velmi pečlivě rozlišuje. Nerozlišují mezi Srbem a Albáncem, ale mezi mučitelem a slušným člověkem. "Byli tady Srbové, kteří nám pomáhali," řekl minulý týden jeden Albánec. A jiný dodal: "Můžeme zase žít společně se Srby, ale ne s těmi lidmi, kteří páchali válečné zločiny."
Takoví Albánci nenaléhají na Kosovskou osvobozeneckou armádu, aby se mstila obyčejným Srbům, ani nevyžadují nový exodus zděšených srbských uprchlíků. Tito lidé musejí být slyšeni. Alternativou by byl triumf nikoliv pro Srby či pro Albánce, ale pro onu strašlivou temnotu, která minulý týden pronikla na veřejnost z onoho vlhkého sklepa v Prištině.
