Právníkův názor:
Jen sankce přimějí Miloševičův gang k tomu, aby se zodpovídal u soudu
Srbští vedoucí představitelé a vojáci musejí být postaveni před soud za své zločiny proti lidskosti.
Tento článek britského právníka Geoffrey Robertsona, specializujícího se na problematiku lidských práv a autora knih "Crimes Against Humanity" a "The Struggle for Global Justice" vyšel v neděli 20. června v týdeníku Independent on Sunday.
Když britský reportér Richard Dimbleby odhalil světu hrůzy koncentračního tábora v Belsenu, byli ještě naživu svědci, kteří byli schopni svědčit proti politickým zločincům, zatčeným během ofenzívy Spojenců v Německu. Dnes vysílá BBC od hromadných hrobů a z mučíren v Kosovu a pachatelé těchto zločinů proti lidskosti odjíždějí v bezpečí do Srbska.
Mír bez spravedlnosti neexistuje. Morální účel této války byl zrazen diplomaty NATO, kteří nepožadovali, jako podmínku pro ukončení bombardování, aby byli po srbské kapitulaci vydáni k soudnímu řízení osoby, podezřívané z válečných zločinů.
Byl to, konec konců, válečný cíl, který jasně a opakovaně stanovil britský premiér. Avšak dnes, kdy vyšetřovatelé a soudní znalci zahajují dlouhou a namáhavou práci exhumování a identifikace mrtvol, je velmi nepravděpodobné, že budou kdy pachatelé těchto zločinů nuceni se zodpovídat u soudu. Odjíždějí - nákladní automobily plné srbských vojáků, kteří dělají obscénní gesta na rodiny pozůstalých a vzdorně při odjezdu vykřikují, kolik osob oni sami povraždili.
V normálním světě by byly tyto osoby všechny ve vězení - podrobováni výslechům a zjišťování totožnosti. Namísto toho odjíždějí do Srbska, kde budou ochraňovat svého vedoucího představitele Slobodana Miloševiče a velitelské kádry srbské armády, aby se nemuseli dostavit k soudu v Haagu.
NATO úmyslně a katastrofálně nevčlenilo do mírové dohody, kterou vyjednal naivní finský prezident, Martti Ahtisaari, žádné ustanovení týkající se spravedlnosti. V daytonských dohodách z roku 1995 (které ukončily válku s bosenskými Srby) byla specifická klauzule, která vyžadovala spolupráci s tribunálem v Haagu. To uvedlo NATO do trapné situace, protože NATO neustále odmítalo nařídit zatčení obžalovaných vedoucích představitelů jako je Radovan Karadžič a generál Ratko Mladič.
Je ironické, že se NATO obávalo, že kdyby byly tyto osoby souzeny, vyšlo by najevo, že to byly loutky Slobodana Miloševiče, skutečného architekta etnického očišťování na Balkáně. Bylo považováno za nutné, aby Miloševič nebyl stíhán, protože se s ním vyjednávalo.
Avšak je příliš brzo si zoufat, že nebude možné potrestat alespoň srbské vedoucí představitele, kteří jsou především odpovědni za hromadné hroby.
Mezinárodní trestní právo obsahuje princip "velitelské odpovědnosti", který vznikl v případě trestního stíhání generála Jamašity, jehož japonská vojska páchala obdobná zvěrstva koncem druhé světové války na Filipínách.
Vedoucí představitelé, kteří mlčky schvalují hromadné vraždění - tím, že mu neučiní přítrž - jsou stejně vinni jako osoby, které ho přímo nařídily. To je právní základ obžaloby proti panu Miloševičovi a jeho pěti generálům. Mezinárodní zatykač znamená, že musejí strávit zbytek svého života v Srbsku anebo najít útočiště v Bagdádu.
Avšak existuje způsob, jak je přimět, aby byli nuceni se soudně zodpovídat, pokud budou mít politikové rozhodnost ho využít. Sankce fungují pomalu, ale jistě - jak nedávno zjistili rozhodní příbuzní osob, které zahynuly koncem osmdesátých let při libyjském atentátu na americké letadlo, které se zřítilo nad Lockerbie. Ještě pozoruhodnější je, jak efektivně fungovaly sankce v případě Chorvatska, které odmítalo vydat osoby podezřelé z válečných zločinů až do loňska, kdy Spojené státy konstatovaly, že pokud tyto osoby nebudou vydány, Chorvatsko nedostane velmi potřebnou půjčku.
Hněv veřejnosti, vyvolaný důkazy o systematickém mučení a hromadném vraždění musí nyní donutit vlády členských zemí NATO, aby vznikla neporušitelná podmínka, že Srbsko nedostane ani halíř pomoci pro znovuvýstavbu země, pokud se nedostaví prezident Miloševič a jeho obžalovaní velitelé k soudu. Zejména hospodářské a finanční sankce OSN, které přivedly Libyji ke kapitulaci, musejí být zaměřeny na Srbsko s nadějí, že to povede k splnění požadavků mezinárodního práva.
Avšak je etické trestat národ za zločinnost jeho vedoucích představitelů a jeho vojáků? Když byl založen tribunál v Haagu, mnozí argumentovali, že soud bude dokazovat, že válečné zločiny páchají jen jednotliví lidé, a tak budou jejich spoluobčané v dané zemi očištěni od stigmatu kolektivní odpovědnosti za zločiny proti lidskosti.
Tato idealistická představa byla zpochybněna - nejprve historiky, kteří ukázali, kolik Němců bylo "Hitlerovými ochotnými katy" a pak důkazy, že srbské obyvatelstvo si je široce vědomo etnického očišťování Kosova od Albánců a že ho schvaluje.
Pokračující trestání srbského národa je ospravedlnitelné tím, že tento národ se široce spolupodílel na kosovských zvěrstvech. Trest může být ukončen, jakmile Srbové projeví pocit hanby tím, že vydají k soudu Miloševičův gang.
Mezitím unikají konvoje Miloševičových ochotných katů. Ochraňují je vojska NATO před Kosovci, o nichž srbští vrazi hlasitě prohlašují, jak litují, že je taky nezabili. Jejich čas však možná přijde. Někteří z nich budou indentifikováni jako členové čet smrti a budou obžalováni. Jejich vydání bude možné, pokud bude podmínkou konečné prosperity Srbska. Miloševič a jeho generálové pár let počkají, a důkazy o jejich velitelské odpovědnosti za tato zvěrstva se mezitím budou hromadit. Jedním rysem zločinů proti lidskosti je, že takové zločiny nemohou být nikdy prominuty - jak zjišťují generálové Pinochet a Galtieri (obžalovaný v Argentině) ve svém stáří. Mírová dohoda o Kosovu ignorovala princip spravedlnosti, avšak časem může být učiněno spravedlnosti zadost, pokud nepoleví náš hněv vůči mužů, kteří naplňují hromadné hroby.
