Hrůzy a nesnesitelné scény vraždění jsou naší jedinou nadějí
Tento komentář Andrewa Marra vyšel v neděli 20. června v týdeníku Observer.
"Museli umístit své šaty na předem daná místa, jinam boty, jinam svrchní šaty a jinam spodky. Aniž by křičeli nebo plakali, se tito lidé svlékli, postávali v rodinných skupinách, rozloučili se navzájem a čekali... Díval jsem se na asi osmičlennou rodinu. ... Stařena s bílými vlasy chovala v rukou asi jednoroční dítě, zpívala mu a lechtala ho. Dítě se nadšeně smálo. Manželská dvojice se na to dívala se slzami v očích. Otec držel za ruku asi desetiletého chlapce a tiše s ním mluvil. Chlapec potlačoval slzy. Otec se podíval na oblohu, pohladil chlapce po vlasech a zdálo se, že mu něco vysvětluje..."
(Zpráva Hermanna Graeba o židech na Ukrajině, kteří čekali na odvoz ke hrobu, kde byli zastřeleni, říjen 1942.)
"Viděla jsem malého chlapce bez hlavy, všude byla krev, nemluvňata byla mrtvá. Ismet, kterému byly tři roky, brečel, "Maminko, já chci vodu." Zastřelili ho do obličeje. Eronovi, nemluvněti, bylo deset měsíců a brečel, tak ho zastřelili.
Viděla jsem svou dceru. Dívali jsme se na sebe přes všechny ty mrtvoly a pohybovala rty, jako by se mi snažila něco říct. Držela jsem syna v náručí a viděla jsem svou sestru, jak držela své nemluvně v náručí. Její dítě bylo mrtvé, ale držela ho dál."
(Slova Vjollci Berišové, kosovské matky tří děti, v reportáži Maggie O'Kanové, Guardian, 17. června 1999.)
"Když poprvé přišla policie, nařídila nám, abychom všichni šli do obývacího pokoje... Mužům bylo řečeno, aby si sundali saka. Policisté byli chladnokrevní, vůbec na nás nekřičeli. Pak vzali Ymera a Sinana ven. Ozvala se salva. Děti začaly křičet a ženy začaly plakat..."
(Svědectví Hysena Klunara, v reportáži Juliuse Strausse, Daily Telegraph, 17. června 1999.)
"Starý Albánec se staral o tři vnuky, chlapce, nejsatršímu z nichž nebylo ani dvanáct let. Nejprve jeden člen naší skupiny řekl, že bychom měli usmrtit starce a chlapce nechat naživu. Ale pak řekl jeden náš velitel: 'Ne. Dědečka nezabíjejte. Zabijte ty chlapce a donuťte ho, aby se na to díval.' Tak zabili chlapce a dědeček pak vzal zbraň a spáchal sebevraždu."
("Petar", člen srbské polovojenské skupiny, který poskytl rozhovor Caroline Daviesové, Daily Telegraph, 17. června 1999.)
To, co jsme se v minulých několika dnech dočetli v novinách, je z morálního hlediska nejvíce znepokojující od samého začátku války. Není to "pornografie násilí", ani novinářská soutěživost. Jsou to životně důležité znalosti, známé z historie. Chápeme to. Je to intimní a nesnesitelné. Je to úplně něco jiného, například, než šokující násilné scény ve fiktivních hororech Hannibala Lockera, která se mi zdá naprosto nepřesvědčivě papírová vedle práce těchto reportérů.
Lidé hovoří o "průmyslových rozměrech" nacistického vyvražďování. Ale když čtete svědectví z Belsenu, nebo o masakrech SS, skutečná hrůzná je intimita vrahů. Oběti se dívají svým vrahům do tváře a pak jsou chladně zlikvidovány. Celé rodiny se navzájem utěšují a dívají se, jak postupně umírají. Bylo tomu tak v Dubnu v roce 1942 i ve vesnici Suva Reka v roce 1999.
Takže, když se snažím vyznat se ve válce o Kosovo, nedomnívám se, že existuje morální ekvivalence mezi tím, když piloti NATO bombardovali srbské civilisty a mezi masakry toho druhu, jaké jsou popsány výše, jak argumentují někteří kritikové války. Přesto vím, že dítě, které uhoří v autobuse, je stejně tak mrtvé jako dítě, popravené vojáky. Vím, že jedna smrt není "lepší" než druhá. Ani bych neargumentoval, že je vrah za vraždu osobně zodpovědný jen tehdy, když vystřelí kulku jen na vzdálenost jednoho metru, a nikoliv tehdy, když svrhne bombu z výšky desetitisíců metrů.
Ne, ten základní rozdíl spočívá někde jinde. Jde o něco, co je trvale součástí evropské morální imaginace. Něco, co člověka vtáhne přímo do těchto svědectví z Kosova - stejně tak jako to lidi vtahovalo - dosud je to vtahuje - do židovských zážitků z holocaustu.
Ta obyčejnost těch rodin. Ta věcnost vrahů. Mlčenlivá systematičnost sadismu, která je daleko víc šokující než hysterie domácí vraždy či anonymní vraždění nebo bombardování.
Takto, v konečné instanci, ospravedlňuji válku NATO: byla to válka na obranu poválečné evropské imaginace.
Existují skutečnosti, které nesmíme už nikdy znovu tolerovat, pokud máme zůstat v bezpečí. O to skutečně jde. Daleko víc než o strašlivé chyby NATO, o slabé vedení války z Washingtonu, o děsivý počet mrtvých i ekologických škod.
Protože přirozeně existuje také velmi silná morální argumentace proti NATO. Spočívá na ústředním, zcela neprokazatelném tvrzení, že bez leteckých úderů by nebylo došlo k tomuto obrovskému rozsahu zvěrstv a vyhánění, jimž byli postiženi kosovští Albánci. Bez našeho bombardování, zní tato argumentace, by býval Miloševič neposlal "Petara" do Kosova.
Víme, že k některým masakrům a k vyhánění došlo už před bombardováním - podle oficiálních odhadů bylo už na pochodu, vyhnáno ze svých domovů, 200 000 lidí. Také je známo, že se polovojenské jednotky připravovaly a trénovaly dlouhé měsíce předtím.
Miloševičova mocenská struktura částečně spočívá na násilných a paranoidních ganzích. V minulosti závisel na vyvolání celé řady nacionalistických krizí a Kosovo mělo být další takovou krizí. Miloševič nevěřil, že na něho NATO zaútočí. Ze všech těchto důvodů se zdá být pravděpodobné, že kdyby NATO nepodniklo nic, došlo by stejně k rozsáhlému, systematickému a násilnému etnickému očišťování.
Bez terorismu a bez masakrování by Srbové nedokázali vyprázdnit Kosovo od lidí. Co ale říci o argumentu, že toto etnické očišťování, ať je jakkoliv morálně odporné, by nebylo tak zuřivé, kdyby nebyly zahájeny letecké údery? Pacifistické přesvědčení, že násilí jen vyvolává další násilí, není pošetilé: poděšení muži, bezmocně nenávidící nepřítele na obloze, se pravděpodobněji pomstí každému, kdo jim přijde pod ruku.
Zde se ale vracíme k nemožné a hrůzné aritmetice: bylo by bývalo lepší dopustit, aby byla vesnice X očištěna od Albánců, přičemž by bylo zavražděno Y místních lidí, kdyby NATO nebombardovalo, anebo bylo lepší vyvoláním násilnější reakce připustit smrt Y + 10 vesničanů s tím, že se nakonec ostatní budou moci vrátit domů, i když mezitím z Kosova uprchne menší počet srbských civilistů R?
Každý, kdo si myslí, že je možné takto počítat, je, zdá se mi, šílenec a nikoliv matematik. Daleko vážnější námitkou z morálního hlediska je podezření, že jakmile byla válka zahájena, NATO mělo méně riskovat civilní srbské životy a mělo vystavit vlastní vojáky většímu nebezpečí. Žádný aspekt války ve mně nevyvolává tak velké znepokojení jako široká volba cílů pro letecké útoky, spolu s rozhodnutím nevyslat pozemní vojska. Kritika o tom, že to celé byla "válka zbabělců", se však velmi rychle proměňuje v absurdní argumentaci. Kolik britských a amerických mrtvých by "postačovalo", aby to uspokojilo kritiky? Deset mrtvých Londýňanů a Skotů? Sto mrtvých lidí z Yorkshiru? Byla by to v tom případě bývala "lepší" válka? Tento argument je zjevně směšný.
Nicméně, to, že byla zpočátku vyloučena alternativa pozemní invaze, znamenalo, že se NATO hned první den vzdalo své nejmocnější hrozby proti Miloševičovi - a tedy možná pravděpodobnosti raného odsunu srbských jednotek, což by bývalo ušetřilo tisíce životů. Totéž platí později pro to, když NATO odmítlo použít účinných, ale zranitelných protitankových zbraní. Nynější útěk srbských uprchlíků a zbožné západní naděje na liberální, mnohonárodnostní Kosovo jsou méně významné. Poté, co všechno Srbové v provincii spáchali, je jejich odchod nevyhnutelný.
Avšak vedení války nebylo nic, na co bychom mohli být hrdi. NATO zvítězilo, to je pravda, ale NATO by bývalo vyhrálo rychleji a méně krvavě, kdyby bylo lépe vedeno. Dostáváme se zpět k příběhům, k nesnesitelným individuálním svědectvím. Ať sčítáme klady a zápory celé války jakkoliv, nic nelze postavit proti svědectvím o masakrech od očitých svědků, kteří přežili a proti nesčetným masakrům, které nikdo nepřežil, a které tato svědectví také zastupují.
K intervenci NATO došlo nikoliv z důvodů nějakého grandiózního liberálně-levicového imperialistického spiknutí, nebo v důsledku snahy ochránit pověst politiků, ale proto, že nám Hitler všem věnoval určitý druh imaginace, schopnost vcítit se do životních osudů druhých, kterou vytvořily individuální příběhy lidí ze čtyřicátých let našeho století. Tato schopnost stále ještě vede západní politiky k akci, bez ohledu na to, jak bojácní jsou, bez ohledu na to, jak materialističtí jsou obyvatelé jejich zemí.
"Morální imaginace" se může zdát podivným, snad i triviálním, motivem pro válku.
Na druhé straně, co jiného máme?
