Kdo dával rozkazy?
Z trosek Kosova vycházejí na světlo hrůzné důkazy o Miloševičově organizované kampani hromadného vraždění
Tato reportáž Johna Sweeneyho z Prizrenu vyšla 20. června v týdeníku Observer.
Představte si, že otevřete knihu na libovolném místě a na každé stránce naleznete horor. To je Kosovo. Představte si, že jste svědkem tolika hrůz, že si začnete uvědomovat, že nešlo o namátkové násilí, ale o něco opravdu děsivého: o systematické, organizované zlo. A to udělali ochotní kati Slobodana Miloševiče v Kosovu.
Měl velkou vrstvu tuku na své býčí šíji a hlavu tak kulatou a plešatou jako dělová koule. Vyšel ze srbské kavárny, vyzývavý způsob jeho chůze signalizoval nebezpečí. Jeho pozornost připoutala malá nehoda na silnici, jedno malé auto vrazilo před kavárnou v Lipljanu do druhého při panikářském odjezdu Srbů z místa, které tak nemilosrdně rozdrtili na prach. Plešatý muž začal křičet na jednoho řidiče, pak vytáhl pistoli a vtlačil jí řidičovi do obličeje. do. Ozvalo se zvuk výstřelu a řidič upadl na zem. Plešatý muž začal muže na zemi divoce kopat do hlavy. Opět na něho zamířil pistolí a zase se ozval zvuk výstřelu.
Obětí byl Srb, který byl na cestě z Lipljanu směrem do Srbska. To byl asi jeho zločin. Nebyl mrtvý, ale jeho obličej byl rudou směsicí rozbitého masa a kostí a třásl se šokem a důsledkem zkopání. Plešatý muž byl Sava Markovič, člen Srbské radikální strany, jejíž vedoucí představitel Vojislav Šešelj v roce 1991 prohlásil, že rád vyloupá oči všem Chorvatům, tehdy úhlavním nepřátelům Srbů, "rezavou lžící na boty". Loni vjel Markovič automobilem do davu Albánců protestujících proti srbskému pronásledování a začal střílet do vzduchu. Markovič, konstatovali Albánci, je jedním z Arkanových hrdlořezů.
Markovič musel pociťovat určitou nejistotu a první náznaky strachu, když přišli první britští vojáci. Britové prohledali kavárnu, ale Markovič unikl oknem na záchodě.
A svědci? Jeden podsaditý muž, ne tak holohlavý jako Markovič, řekl: "Kulky? Žádnou střelbu jsem neslyšel." Nikdo z pravidelných hostů v srbské kavárně neviděl, jak Markovič proměnil Srbův obličej v krvavou směsici masa a kostí. Ale my jsme toho byli svědky na vlastní oči.
Markovič byl - je psychopat. Všichni v Lipljanu to vědí. Chlapci v místní hospodě ho už léta viděli, jak terorizuje lidi. Srbská zvláštní policie, MUP, mu to léta dovolovala.
Zápach způsobil, že jsme zpomalili, pak zastavili, jeden kilometr na východ od Kijeva na silnici z Prištiny do Peče. Na vrcholu náspu, plném vlčích máků a modrých a žlutých letních květin, ležela stařena a kolem ní hejno much. Byla křehká, hubená, na nohou ošlapené bačkory venkovanek. Asi metr od jejího trupu ležely její vlasy, šedivé kadeře v bujně zelené trávě. O další metr dál ležela její lebka, očištěná od masa.
Zabít tu starou paní nemohlo být těžké. Ale skalpovat ji a uříznout jí hlavu? Srbské polovojenské jednotky, Arkanovy gangy, "Frankové" Vojislava Šešelja - zohavují své oběti od chorvatské války z roku 1991. Srbská policie jim to dovoluje.
Byl to takový hezký dům. Projednou ho Srbové nevypálili, jen ho uvnitř zdemolovali. Zdi pošpinili rajským protlakem, rozbili televizi, a čtyřikrát všude namalovali pěnou na holení velké C azbukou v kříži, což znamená "Jednotní Srbové nebudou nikdy poraženi".
Stačilo to však, aby se Antigona Deda rozplakala. Otevřela dveře do kuchyně a téměř se udusila zápachem. Srbové zabili sousedovic kočku a nechali ji tam, hostinu pro červy, kteří se kroutili v její kůži. Na zeď blízkého domu jeden z nich napsal: "Nikdy se nevracejte."
Paliči jednali energicky. Albánské vesnice se poznají podle toho, že jsou domovy srovnány se zemí, srbské vesnice podle toho, že domy v pořádku stojí. Části Prištiny, celé údolí Drenice, Peč, staré město Djakovice, byly všechny systematicky vypáleny. Na první pohled je podivné, že město Prizren bylo ušetřeno. Je to v Kosovu téměř šokující - dokud se nedozvíte, že německá armáda objevila na srbské policejní stanici instrukci, že toto překrásné otomanské město má být vypáleno v polovině června. Srbové už to nestihli.
Měli však čas na to, registrovat všechny Albánce, aby je mohli lépe vyhledat. To, že zůstává Prizren nedotčen, ale měl být zlikvidován, je důkazem toho, že vypalování bylo organizované - bylo součástí mechanismu etnického očišťování.
Jen to přidává další důkazy k drtivému množství důkazů ústředního plánování: mučírny na policejních stanicích, pořadače plné registračních karet, systematické útoky proti těm lidem, kteří pracovali pro Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, nebo její zaměstnance ubytovali, záměrné vybírání albánské inteligence. která byla terčem nejostřejších útoků.
Cesta k masakrům byla nevyhnutelná. Nebyla to vina NATO. Nezapomeňte, že v měsících předtím, než NATO ztratilo s Miloševičem trpělivost, bylo zmasakrováno 2000 Albánců. Konečný útok byl plánován do nejposlednějších podrobností. Zaměřeni byli intelektuálové, lékaři, novináři a právníci, zabývající se lidskými právy.
Mobilizováni byli etničtí očišťovatelé zvnějšku Kosova. Měli se sejít na autobusovém nádraží v Nisu v jižním Srbsku. Když NATO zahájilo ve 20 hodin 24. března letecké údery, Miloševič byl připraven a vydal rozkaz, aby očišťovatelé zahájili akci.
Nikdo by neměl být překvapen. Bylo to všechno naplánováno v září 1998, operace dostala jména "Operace podkova". Šlo o systematické etnické očištění Kosova. Německá zpravodajská služba BND o plánu už tehdy věděla a čelný představitel jugoslávské armády, generál Lukič to svým způsobem prozradil, když sdělil činitelům z mise pro verifikaci situace v Kosovu: "Dejte nám týden a my Kosovo od teroristů očistíme."
Plán, byl odložen poté, co se podařilo Richardu Holbrookovi vyjednat provizorní příměří, ale začal být znovu realizován, když Miloševič odmítl podepsat smlouvu z Rambouillet. Plán vyžadoval teror, aby byli Albánci donuceni odejít ze země, a Srbové teror vytvořili v obrovském měřítku.
Je nutno také objektivně informovat o krutostech páchaných Kosovskou osvobozeneckou armádou - například o útoku střelce v Prištině a o umučení k smrti sedmdesátiletého starce v Prizrenu, který byl obviněn z kolaborace. To vše je odporné, ale jsou to pouhé kapsy násilí ve srovnání s obrovskou srbskou ofenzívou násilí.
Rozdíl je vidět všude - například, zkoumáme-li, jak zacházeli Srbové a Albánci s náboženskými místy opačné komunity. V Deviči, v údolí Drenice, ukazují srbské jeptišky, co tam KLA učinila během tří dnů, kdy klášter okupovala: na jedné ikoně byl vyryt nápis UCK, několik rámů ikon bylo rozbito a jeden dřevěný kříž byl zničen. Ale klášter zůstal v podstatě nepoškozen: jeptišky byly zděšené, ale nikdo se jich nedotkl a nyní jsou pod ochranou NATO. Naproti tomu, stará otomanská mešita ve starém městě v Djakovici je zčernalou, vypálenou ruinou. Kus dál na ulici leží trosky minaretu jiné mešity, kterou Srbové vyhodili dynamitem do povětří.
Nebo se podívejte na uprchlíky. Jaký je rozdíl mezi srbským a albánským valníkem? Srbský traktor je plný ledniček, albánský traktor je plný lidí.
A pak jsou tu masakry. Observer měl čas navštívil jen čtyři místa. Ve vesnici Makovec, severovýchodně od Prištiny, jsou mělké hroby, je stále ještě lepkavá krev na podlaze garáže, kus dál leží dva muži s uříznutými hlavami. V Kačaniku, asle 15 kilometrů severně od kosovské hranice s Makedonií, leží 35 čerstvé navršených mohyl, o kus dál je naplněna mrtvolami studna. V Malé Ribare, východně od Lipljanu, je 25 mrtvol, nejmladší narozená 11. července 1992.
Mrtvoly, uvedl jeden Albánec, byly pohřbeny na hřbitově po masakru, k němuž došlo začátkem dubna. Den poté, co Slobodan Miloševič podepsal mírovou dohodu, vykopala jugoslávská armáda všechny mrtvé, umístila je do mešity, vyfotografovala je, a pak je znovu pohřbila. Byl to organizovaný pokus zmást důkazy a distancovat velitelství od vraždění.
Čtvrté, a pro mě nejstrašnější, místo masakrů je v Malé Kruše. Na místě, které bývalo malou, krásnou vesnicí, jsou ohněm zčernalé zdi, rozbité střechy, zmasakrované krávy a na jednom dvoře jsou pozůstatky psa, jeho hlava, tlapy a tělo na třech různých místech. Srbské domy jsou neporušeny.
Babička Batušová je matriarchou vesnice Malé Kruše, stále ještě bydlí ve stísněné, deprimující místnosti v Albánii a čeká na návrat na svůj dvůr. Je to horší, než by si kdokoliv dokázal představit. Nejprve jsme to nenašli. Její dům je vedle stodoly, kde, jak svědčili ti, kteří přežili, bylo zmasakrováno 109 mužů. Jeden z nich nám nakreslil mapu, ale stodola tam nebyla. Po půl hodině jsme si uvědomili chybu. Stodola tam už nebyla, protože byla vyhozena dynamitem do povětří. Na místě, kde Srbové z vesnice Malá Kruša samopaly zmasakrovali a pak podpálili své albánské sousedy, jsou jen dvě obrovské díry a kusy zdiva.
Vyhození stodoly do povětří je jasným důkazem pokusu věc zakamuflovat - pokusu srbského státu skrýt důkazy válečného zločinu, jehož stopa vede až k Slobodanu Miloševičovi.
Lidská cena toho, co udělali Miloševič a lidé s obdobnými postoji, je nesnesitelná. Našli jsme v prázdných ruinách Malé Kruše chlapce, který o sobě tvrdil, že je mu 14, ale vypadal na 10. Chlubil se zuřivě vypadajícím loveckým nožem, samopalem a pistolí, která vypadala opravdová, ale o níž trochu zkroušeně přiznal, že je to hračka, která patří jeho malému bratru.
Chlapec - voják řekl, že se jmenuje Felim Hajdari. Vzal nás na svůj dvůr. Zeptal se nás na svého otce, který se pohřešuje od 26. března, stejně jako ostatních 109 mužů, po srbské selekci - muži doprava, ženy doleva.
"Jestliže mi řeknete, že je můj otec naživu, vystřílím všechny kulky z tohohle samopalu," řekl chlapec co nejtvrději. Jeho otec, uvedl, se jmenoval Seit Hajdari. Před dvěma měsíci svědčil jeden ze tří mužů, kteří přežili masakr v Malé Kruše, že jedním z usmrcených mužů byl i invalida, jménem Seit Hajdari. Zoufale jsme si přáli, že došlo třeba k nějakému omylu. Chlapce jsme se neodvážili zeptat, jestli jeho otec náhodou není invalida.
Chlapec nás vzal do prvního patra, po betonovém schodišti plném sazí, plném rozbitých střešních tašek. V rohu jednoho pokoje stálo ohořelé kolečkové křeslo jeho otce.
"Nevíte teda náhodou, kde je můj táta?" zeptal se chlapec znovu.