Vojenská vítězství nejsou vždycky morální
Tento článek reverenda Paula Oesterreichera vyšel v neděli 27. června v týdeníku Observer. Dr. Paul Oesterreicher býval ředitelem britské pobočky organizace Amnesty International. Nyní je mezinárodním poradcem pro katedrálu v Coventry. Příbuzní jeho otce zahynuli v nacistickém holocaustu.
Mnozí budou říkat, jak válka o Kosovo ustoupí do historie, že to byla první válka, která se otevřeně vedla v zájmu lidských práv. Druhá světová válka se v žádném případě nevedla proto, aby byli zachráněni židé. Jejich osud během války i po válce Spojenci záměrně nechávali spíše stranou svého zájmu. Přesto jsme byli v minulých týdnech přesvědčováni, že od doby nacistického pronásledování židů za druhé světové války je etnické očišťování v Evropě nemyslitelné. To není pravda. Málokdo si pamatuje, že poražení Němci byli donuceni trpce okusit vlastní medicíny.
Léta 1945 - 1947 byla v obrovském měřítku svědky toho, co jsme nyní viděli v Kosovu, i když termín "etnické očišťování" nebyl ještě vynalezen. Neexistoval žádný zákon proti etnickému očišťování. Konvence o lidských právech se datují z pozdější doby. Na postupimské konferenci, kde zasedli Stalin, Truman a Atlee, byla mapa střední Evropy radikálně překreslena. Spojené státy a Velká Británie ustoupily Stalinovu požadavku na anexi téměř celé třetiny Polska. Oplátkou za to dostalo Polsko východní provincie Německa, Slezko, východní Pomořansko a dvě třetiny východního Pruska. Zbývající třetina s historickým německým městem Královcem - dnes je to Kaliningrad - se stala součástí Sovětského svazu. Během jedné z nejkrutějších zim v tomto století byla vyhnána většina německého obyvatelstva z těchto provincií, stejně jako sudetští Němci z Československa, celkem asi 10 až 12 miliónů lidí, ze svých měst a vesnic. Alespoň dva milióny těchto lidí zemřelo mrazivou cestou do čtyř okupačních zón Německa. V Brity okupovaném Porúří byl zcela zlikvidovaný průmysl, děti hladověly a tisíce domovů bylo zničeno. Za těchto strašlivých podmínek muselo Německo přijmout asi osm miliónů vyhnaných Němců.
Nic z toho se nedostalo na titulní stránky novin. Televize (jak ji nyní známe) neexistovala. Všichni si byli čerstvě vědomi nacistických zvěrstev, a tak málokdo litoval německé oběti. Jediný dobrý Němec byl přece mrtvý Němec. Výjimkou v tomto postoji "dobře jim tak" byl židovský nakladatel, žijící v Británii, Victor Gollancz, který dělal všechno, co bylo v jeho silách, aby Británie věděla o zoufalé situaci poraženého Německa. Málokdo byl ochoten podporovat všeobecnou platnost lidských práv.
Po více než jednu generaci požadovaly organizace vyhnaných Němců právo navrátit se do svých domovů. Vyhnaní Němci a jejich děti tvořili dosti podstatnou část německých voličů. Namísto, aby se tomuto tlaku vzdal, kancléř Willy Brandt cestoval do Varšavy, tam v pokání poklekl u památníku obětem nacistického teroru a vyjednal dohodu, která zaručila trvalost polské západní hranice. Německé církve připravily historickým dokumentem půdu pro tento akt odříkání. S velmi důstojným smyslem pro realitu se Němci veřejně vzdali veškerých nároků na toto historicky německé území. Od sjednocení Německa před deseti lety byl tento akt se vší vážnosti znovu potvrzen. Zatímco žádný polský vedoucí představitel dosud nedospěl k názoru, že by měl být schopen vyjádřit určitou míru lítosti, prezident Václav Havel se nedávno odvážně omluvil za krutý způsob, jímž byli vyhnáni sudetští Němci. To významně přispělo k česko-německému smíření.
Etnické očišťování je nyní právem uznáno jako zločin, který ospravedlňuje zahraniční intervenci. Jak ale zasáhnout, aby se poměry ještě nezhoršily, dosud zdaleka není jasné. Amerika a Británie, které jsou ochotny jít do války, aby potrestaly zločinecké Srbsko, by si měly uvědomit, že ještě nedávno podepsaly poválečné narovnání, které vedlo k etnickému očišťování v obrovském rozsahu, a lehce dál žijí s jeho následky. Němci, kteří byli obtíženi břemenem obrovské viny své nacistické minulosti, nebyli v situaci, aby mohli žádat o nápravu. Ale slovy litanie smíření z Němci vybombardované katedrály v anglické Coventry, "všichni zhřešili a selhali..." Bylo to tak vždycky a je tomu i dnes. Přiznat to veřejně by pomohlo potvrdit naše neustále ohrožované morální hodnoty.
Tyto hodnoty jsou ochromovány tím, že Velká Británie odmítá přijmout větší počet uprchlíků a že systematicky zachází nespravedlivě s žadateli o asyl. Naproti tomu Německo přijalo za poslední čtvrtstoletí více uprchlíků, než celá ostatní Evropa a absorbovalo je bez vážnější společenské nestability. Zaprvé, jsem přesvědčen, to Němci učinili, aby odčinili vinu nacistické minulosti, a zadruhé proto, že velký počet Němců ví z vlastní zkušenosti, co to znamená být vyhnán z domova. Vědí také, co to znamená žít v policejním státě.
V roce 1945 nebyl nikdo, kdo by býval mohl kritizovat Spojence. Vyhrát válku vojensky je někdy lehčí než ji vyhrát morálně. Bylo by z mnoha hledisek moudré, jak vycházejí najevo další balkánská zvěrstva, neposuzovat Srby příliš samolibě.
