Způsob řešení krize v Kosovu vyvolává vážné otázky pro nás pro všechny
Zhruba ve stejnou dobu, kdy Jiří Hanečka
napsal
, že dosti již bylo Kosova, a že by BL měly psát o něčem jiném, jsem
byl v podchlazeně klimatizovaném knihkupectví University of North York .
Moje děti se potily na přilehlých tenisových kurtech v rámci jakési
tenisové školy, a tak jsem měl několik hodin na to, abych se probíral
bohatou sekcí politické a historické literatury.
První kniha, kterou jsem namátkou otevřel, se zabývala vztahem (volného)
trhu a svobody jednotlivce. Proti tezi, že trh (práce i zboží) vlastně
jednotlivce osvobozuje, protože mu umožňuje volbu, byla postavena teze
modifikovaná: V zásadě to je pravda, platící ovšem jen tehdy, má-li
člověk k dispozici směnné prostředky (kvalifikaci a peníze). Ve
společnosti, v níž je příliš mnoho nesvobody (čti chudoby) dochází k
rozpadu sociálních struktur. K tomuto stavu mohou vést (nepovedené)
ekonomické reformy, zejména jsou-li prosazovány bez ohledu na schopnost
dané společnosti reformy vůbec provést a případně absorbovat potíže s nimi
spojené.
Jedním z příkladů, které tento proces dokládaly, je výsledek reforem, které
v osmdesátých letech prováděla pod značným diktátem Mezinárodního měnového
fondu bývalá Jugoslávie.
V další knize, Balkánské tragedii, jsem nalezl zajímavou pasáž týkající se
událostí vedoucích k rozpadu Jugoslávie. Prvním krokem k němu bylo, že v
době největšího ekonomického útlumu se relativně bohaté republiky
(Slovinsko a poté i Chorvatsko) odmítly podílet na federálním rozpočtu.
Tento krok, mimo jiné namířený proti centrálně financované armádě, měl
nepochybně značný ekonomický dopad na chudší Srbsko a ještě chudší Kosovo.
Následující rozpad vztahů uvnitř bývalé Jugoslávie a posléze i uvnitř
Srbska zjevně koresponduje s tezí z předchozí knihy.
To, o čem se zmiňuji, je samozřejmě jen velmi nepatrná část mozaiky možných
příčin, jejichž důsledky jsme mohli vidět na Balkáně během devadesátých
let.
Doufám, že se Jiří Hanečka přemohl a přečetl si v Britských listech
materiál
přetištěný z týdeníku Observer. Je to dost silná káva, a to stále
ještě nejde o archivní materiály a autentické záznamy jednání, ale "jen" o
nekomentované seřazení toho mála, co je zatím dostupné.
Nebudu z článku rozsáhle citovat - omezím se na dva výroky, které mohou
stát samostatně.
O americké vládě autoři článku píší: "Pro americkou vládu bylo typické, že
prvním jejím zájmem nebyl zájem humanitární, ale presentační: činitelé
Clintonovy vlády se zhrozili, že by hrozící kosovská krize mohla zastínit
vrcholnou schůzku k padesátému výročí založení NATO, plánovanou na 22.
dubna."
O několik odstavců dál pak text pokračuje takto: " Zdůrazňoval jsem
opakovaně," konstatuje Holbrook, "že Albánci a Srbové nebudou schopni žít v
Kosovu v míru, dokud neuplyne delší období, kdy jim budou zabraňovat
mezinárodní mírové jednotky, aby se vzájemně vraždili."
Doporučuji čtenářům BL, aby si zmíněný článek pozorně přečetli. To, co
říká americký vyjednávač Richard Holbrooke, jednoznačně dokládá nedostatek
politické vůle (rozuměj neschopnost) americké vlády řešit balkánský
problém. Tato vůle ovšem nebyla ani u evropských vlád, které nebyly
ochotny jednat samostatně (v době Clintonovy poklopcové aféry) a vyslat do
Kosova mírové jednotky v době kdy ještě mohly něčemu zabránit.
Čtenářům by nemělo uniknout, že pokud president Havel tvrdil, že ČR je v
NATO rovnoceným partnerem, nemluvil pravdu. Článek informuje o (utajované)
existenci vedoucí pětky, která ve skutečnosti rozhodovala o všem.
Názor, že Kosova již bylo dost, odráží nepochopení významu toho, co se
vlastně odehrálo. Kosovo, alespoň jak se mi zdá, je daleko víc odrazem
současného stavu světa, a tedy "nového světového pořádku", než dozvukem
historických etnických nenávistí.
Kosovo a obecně celá balkánská krize je tragickým důkazem neschopnosti
současných politiků řešit jakýkoli konflikt.
Kosovo není hit, který nás může omrzet jako cizoložná princátka nebo
hazardérský Kennedy. Je to hrozba, která visí nad námi všemi, protože
mocichtiví neumělové si už zahrávají s myšlenkou preventivního jaderného
úderu.
Jiří Jírovec
PS To, že se americká obsese hvězdnými válkami promítla i do názvu
pracovní skupiny generála Clarka, je nejen příznačné, ale i varovné.
Velkofilmy vymyté mozky totiž mohou uvěřit tomu, že to tak půjde i v
reálném světě. Je dosti pravděpodobné, že vojenská potřeba pořádně si
prásknout (než ty zbraně na knoflíky moc zastarají) nakonec vedla k řešení,
jehož jsme byli svědky.
