Obnažené pozadí
Článek Jana Čulíka "Skrývat své problémy v tajném jazyce je neetické" je přesvědčivě napsaný. Rád vidím, že spolu nesouhlasíme v něčem zásadním. Ne však v tom, co se domnívá Jan Čulík. Chyba na mé straně, podle anglického pořekadla:- "I know you believe you understand what you think I said, but I'm not sure you realize, that what you heard was not what I meant." (Zřejmě se domníváš, že rozumíš tomu, co si myslíš, že jsem sděloval, ale nejsem si jist, že si uvědomuješ, že to, co jsi slyšel, nebylo to co jsem měl na mysli.)
Nevyjádřil jsem se v tajném jazyce dost jasně. Pointa mého článku je sebereflexivní způsobem, ktery připomíná paradox Bertranda Russella, anglického filozofa zdali množina 'všech množin, které se neobsahují' obsahuje sama sebe., Aby člověk vůbec pochopil Russelovu otázku, musí se pečlivě zamyslet.
Sebeironie v mem článku zůstala nepochopena. Je to ukázkově špatný, záporně příkladný článek, česky typický tím, že se do někoho strefuje, zbytečně, a projikuje do něj- do nich něco vlastního. Jako spousta jiných, obdobných článků. Strefovačnost Čechů do Čechů je právě ten marasmus, který nám ve světovém měřítku škodí. Je to školácké chování.
Kdekdo poškozuje vícero Čechů, ne-li všechny, více či méně zbytečně, více či méně závažně, tím, že se vyjadřuje 'o nich' jinde, veřejněji než je užitečné a korektní. Popichování je jedna věc, ale někde to musí mít své meze.
Máme skrývat své problémy v tajném jazyce? Ne, to přece netvrdím. Máme je ventilovat a řešit, ale nemáme se uprdnout ve společnosti, hlasitě se ohlížet, a poukazovat na to, že se takové chování nesluší. Své problémy máme. Alibistické stanovisko vůči NATO mezi ně patří. Rozprava na toto téma nepatří na světovou veřejnost, dřív, než si to vyříkáme mezi sebou. Jaký máme vlastně problém ohledně NATO. Že jsme nespolehliví?
Chci-li daný problémem něco kladného udělat, proč problém bezděky posilovat a předvádět svým vlastním počínáním, zatimco jej nadřazeně kritizuji slovně v libovolném jazyce.
Jak prokazuje urychlené přijetí zákona o utajovaných skutečnostech v souvislosti se vstupem do NATO je to právě ta "česká vlastnost" o čemkoliv bez rozdílu mluvit nezřízeně všemi směry, která ohrožuje bezpečnost NATO nejvíc. I náš vztah k informacím je pozoruhodný. V normální zemi se bývalý šéf bezpečností informační služby nestane zaměstnancem televize, ani by nesměl, ani by to veřejnost nepřijala. Pokud náš národní problém vůči NATO je, že rozhodnost v kritické situaci nahrazujeme žvaněním, pak dalším okecáváním a ospravedlňováním žvanilství (tohoto problému) tento problém sice ventilujeme, ale neřešíme, jen utvrzujeme právo na existenci žvanilství. Bránime-li princip volného projevu jako kardinální zásadu žurnalistiky, nade vše ostatní, pak nerozlišujeme svobodu projevu od verbálního průjmu, pravdu od nařčení, důkaz od bamberských kufříků.
Speaker's Corner v Hyde Parku je plný svobody slova, a nikoho to neohrožuje. Rozdíl je v percepci publika. Tahdy, až se BL nebo CER vypracují tam, aby byly brány stejně na lehkou váhu jako Speaker's Corner, až CER bude pouhá platforma pro zmatené, tehdy budu souhlasit, že nestřídmost v projevu může být jen ku prospěchu na tomto místě, v zájmu návštěvnosti.
Pokud však zvážíme, že mi jde o obsah, o tématiku, a že svoboda projevu má podléhat určitým pravidlům slušnosti , uznejme, že mají existovat tabuizovatelná témata. Jsou jimi třeba zdraví druhého, nebo nahota presidenta v koupelně, nebo ne? Udělejme si v tom jasno. Pronášet svou pravdu vždy a všude není žádoucí.
Co kdyby o vás někdu začal šířit, z hlubokého přesvědčení, že máte AIDS? Řeknu-li někomu, že si pustil do baráku mně známého spolubydlícího, který jej může ohrozit na zdraví (viz ČR v NATO) měl bych k tomu mit opravdu pádné důvody a argumenty. Ten dotyčný mi možná uvěří víc, než žvanilovi na krabici od mýdla v Hyde Parku.
Nepodceňujme schopnost světového publika plést si Dalmácii s decimálkou. A pokud je něco nabíledni, jako hovno na chodníku, je nadbytečné to rozmazávat.
Argumentace Jana Čulíka vede k zamyšlení, proč nechodíme nazí, proč používáme deodoranty atp. Zakrývat pravdu je přece neetické. Nosit oblečení je přece autocenzura.
Jeden vtipný postřeh zní: "kdyby si Bůh přál abychom chodili nazí a nelibě zaváněli, jistě by nás takto stvořil, k obrazu svému!"
Nezřízenost je přirozenost sama. Ale tvor, který si říká Homo sapiens, by se měl nad sebou umět zamyslet, a ne se verbálně podělávat na veřejnosti kdy se mu zachce.
Vácav Pinkava
