Na útěku
Britské ministerstvo vnitra se obává, že bude perzekvováno za to, jak zachází s uprchlíky. A taky by perzekvováno být mělo, napsal v sobotu v deníku Guardian Jeremy Hardy
Svého času se chválilo podvádění jako inteligentní způsob, jak uprchnout. Britští školáci vyrostli s příběhy, jak angličtí váleční zajatci přelstili Němce prostřednictvím falešné totožnosti a falšovaných dokumentů.
Vzhledem k tomu, že jsem dospěl při vědomí, že chce-li někdo odněkud uniknout, je nutno při tom využívat lstivosti a falešných dokumentů, jsme velmi zmaten tím, že britské úřady v současnosti zatýkají stále větší počty uprchlíků za podvádění. To, že britský Nejvyšší soud je při tom osvícenější než ministři britské vlády, je něco, na co si začínám pomalu zvykat. Tři žadatelé o asyl vyhráli minulý týden u britského soudu základní precedenční soudní případ, který má obrovský význam pro mnoho dalších případů. Paragraf 22 nového zákona o asylu, jehož působením by došlo k vzrůstu počtu takovýchto žalob, je nyní ohrožen.
Neznamená snad to, že člověk k odjezdu ze své země použil falešných dokumentů, že jeho odjezd z té země byl problematický? Odstavec 31 konvence OSN o uprchlících jasně uvádí že osoba nesmí být trestána za to, že vstoupí do země ilegálně.
Pokud budeme soudně stíhat lidi za to, že přijeli se zfalšovanými dokumenty můžeme je rovnou stíhat i za to, že mají na tváři výraz strachu.
Samozřejmě, britská vláda nevězní jen uprchlíky, kteří přijeli s falešnými pasy. Takových případů je ročně přibližně 500 - 1000 ale podle Rady pro uprchlíky (Refugee Council) zadržuje britská vláda ve vazbě více než 10 000 přistěhovalců, mnohé z nich po dlouhé měsíce a bez soudu.
Je to velmi obtížná oblast k prostudování neboť ministerstvo vnitra si chce udržet své tajnůstkářství. Toto ministerstvo by bylo možno obvinit ze strachu z otevřenosti, že se bojí, že by bylo možno zjistit že porušuje zákon a mohlo by být pohnáno před soud.
Britské ministerstvo vnitra jasně uvádí, že většina lidí ve vazbě patří mezi případy, jimž byl odmítnut asyl a čekají buď na odvolání nebo na deportaci.
Je to lež. Většina lidí je uvržena do vazby v britských přístavech. Ti, kteří přijedou s falešným pasem, mají sotva čas na to, aby otevřeli pusu.
Není příliš lehké přijet do Británie, aniž by člověk už předem nebudil dojem, že sem jede jen jako turista. Britská velvyslanectví nejsou ochotna poskytovat vízum osobám, které jim předem řeknou, že chtějí v Británii žádat o asyl. Nejlepší by ale bylo napsat do rubriky "Účel návštěvy" něco jako toto: "Chci převzít velkou loděnici, získat na několik let obrovské státní dotace, a pak zmizet."
Skoro všechny země, odkud přicházejí do Británie uprchlíci, mají vůči Británii vízovou povinnost. Na země, která mají s Británii bezvízový styk, je uvalován vízový režim, jakmile odtamtud začínají přicházet lidé do Británie ve větším počtu. To se stalo s naším přítelem Tureckem, které pronásleduje Kurdy jako je Dylan Sorani, který vyhrál minulý týden případ u britského Nejvyššího soudu.
Jiný žadatel Chouki Adimi, majitel restaurace v Alžíru, kterého ohrožovali islámští extrémisté, sice už v Británii asyl dostal, ale státní prokuratura ho stejně žalovala za to, že do Británie přijel s falešným pasem. Avšak jak soudce Brown na to poukázal u Nejvyššího soudu,
"dokud tito uprchlíci nevznesli žalobu proti britskému státu, žádný státní úřad prokuratura, ani nikdo jiný, vůbec nepomyslel na to, že Velká Británie má určité zásadní povinnosti vyplývající z článku 31 konvence OSN o uprchlících."
Jestli to nebylo lepší za konzervativního ministra vnitra Michaela Howarda.
Dodržuje i Česká republika konvenci o uprchlících, podle níž nesmějí být uprchlíci trestáni za to, že do nějaké země vstoupí ilegálně?
