Promlčení snad, ale prominutí určitě ne
Tak prý se za sto nebo za kolik dní promlčí v Čechách komunistické zločiny. Nejedná se ovšem o prominutí - "legálně prominout" se může jen už udělený trest, předpokládám. Hezké výrazy má ta naše legální čeština, jenže v tomto případě zcela zbytečné: nelze prominout trest, který neexistuje, a promlčení? Vždyť se o tom všem mlčelo tak dlouho, že už se to promlčelo jaksi samo, že ano.
Jenže národ jim - doufám - nepromine, ať už se to promlčí nebo ne. Nebudu zde mluvit o spravedlivém trestu: civilizovaná společnost nemá ekvivalentní trest pro ty, kteří měli z utrpení mučených ještě radost, nebo pro udavače, kteří posílali nevinné lidí na šibenici. Za zradu národa se kdysi lámalo kolem a čtvrtilo, a ještě teď mnoho států - alespoň v době ozbrojeného konfliktu - zrádce popravuje. Ano, přivolání cizích vojsk do země je zradou i podle komunistické ústavy a pokud vám to tam není zřejmé, zopakujte si text přísahy socialistického vojáka, tam je to jasnější.
Ne, nejde o trest, jde o daleko víc: morálně se vyrovnat se s minulostí, tak, aby naši vnuci věděli, co si o tom všem mají myslet. U fašismu se nám to provedlo, u jeho rodného bratra komunismu ještě ne. Celý svět se směje české lustraci, protože jak známo, pod lustrem je největší tma. Pravda, teror komunismu postupně zdegeneroval, stejně jako jeho filozofie, a poslední stadium před sametovou revolucí se spíše vyznačovalo většinou už jen pilným sledováním a obtěžováním disidentů. Proto si mnozí lidé, kteří ty první popravy už nezažili, myslí, že ten socialismus vlastně nebyl tak špatný. Nu což, už Lenin přece nazýval takové lidi "užitečnými idioty".
Český národ byl odjakživa národem holubic - tak nám to už jako malým dětem nalhávali učitelé, čímž ovšem nemohli vysvětlit ten velký počet porážek, kde Češi pomáhali porazit zase Čechy, počínajíc Lipany, přes Bílou horou až po "spřátelenou" invazi. A policejní konfidenti? Vždyť i autor libreta té "nejvíc české" opery byl také jeden z nich, ne? A tvrzení "Já nic, já muzikant" má zřejmě hlavně vyjadřovat to, že jsme prostě hodně muzikální národ . . .
Mně ovšem jde o něco jiného: dnešní devítileté děti se už narodily na svobodě a šestnáctiletá mládež si ani pořádně totalitu nepamatuje, zatímco ti starší v komunistech vidí už jen neschopné byrokraty. Jak historicky správně se o naší nedávné historii učí ve škole, mi není známo - jen se bojím, aby si naše vnoučata ještě nakonec nepletla husity s Husákem.
Neboť Německem jsme byli okupováni, ano, zatímco ruská okupace se pořád ještě nenazývá pravým jménem - ruští tankisté si do Prahy zřejmě přijeli jen nakupovat boty. Těm, co je zavolali, jsme se nakonec div ještě neomluvili. O roli kolaboranta Háchy dnes nikdo nepochybuje, podobně jako u framcouzského maršála Pétaina. Role českých Pétainů však zůstává dosud zahalena v mlze, nejen promlčena, ale navíc i nevysvětlena . . .
Že k promlčení zločinů dojde, je téměř jisté; příliš dlouho se všecko - možná úmyslně - odkládalo. Co ale budeme muset vysvětlit světu - a hlavně našim dětem - je, že sice promlčujeme, ale nemlčíme, to jest nezapomínáme na komunistické zločiny, které když už ne soud, odsoudil alespoň čas. Vždyť i oběti nacismu mají napsáno na svých pomníčcích "nikdy nezapomeneme", zatímco oběti komunismu tam nemají nic.
O kolika z nich se dnes vůbec ještě ví? Kdo ví o mém kmotrovi Janu Tlamichovi, který sbíral peníze na rodiny pro zavřených a za tento "přečin" byl poslán do Jáchymova? Když ho konečně propustili, brzo na to zemřel na rakovinu.
Vzpomínám na mého kamaráda ze školy Ivana Jandla, který získal za svou roli ve filmu o chlapci z Lidic prvního českého zlatého Oskara. Jeho jediný "zločin" byl, že to byl film americký.
Za to mu zakázali studia a musel jít dělat do kamenolomu. Pokud na tisíce těchto obětí zapomeneme, znamená to, že jsme se opravdu z ničeho nepoučili.
A ještě něco: po promlčení už nebudeme moci komunistické zločince ani nazývat pravým jménem: bylo by to žalovatelné a jak známo, komunisté nemají ve zvyku promlčovat - ať už mají ve znaku hvězdy, třešinky anebo švestky.
