Pokračování etnického násilí v Kosovu je pro Evropu neúnosným rizikem
Z povahy této války se dalo předpokládat, že etnicky motivované násilí bude v Kosovu na denním pořádku ještě dlouho po vstupu vojsk KFOR do této oblasti. Pokud jsem ve svých předchozích příspěvcích konstatovala, že vojenské operace NATO vůči Jugoslávii příliš často nerespektovaly stěžejní zásady vojenské vědy (což bylo mimo jiné dáno poněkud nekvalifikovaným postupem politiků vůči Miloševičovu nacionalistickému režimu už začátkem devadesátých let), pak musím opět konstatovat, že politická reprezentace Aliance se při formulování úkolů, vyplývajících z role sil KFOR v Kosovu, dopustila celé řady neméně závažných pochybení, na která dnes doplácí civilní obyvatelstvo, jak z řad etnických Albánců, tak i Srbů.
Podívejme se ve stručnosti, jaká může být motivace těch, kteří nadále usilují o destabilizaci tohoto prostoru. Jako základ veškerého pokračujícího násilí můžeme považovat osobní vyřizování účtů za příkoří, která způsobili Srbové etnickým Albáncům v době, kdy Kosovo ovládala jugoslávská armáda. Pod vlivem bezprostředně působících emocí spáchané zločiny z odvety za předchozí zločiny lze sice pochopit, nikoli však omluvit, natož tolerovat.
Toho si mělo být vědomo politické vedení Aliance především a bylo tudíž jeho prvořadou povinností zajistit, aby policejní síly postupovaly v závěsu za prvosledovými útvary KFOR a ve všech rizikových oblastech, v nichž se dalo pokračování etnického násilí předpokládat, vytvářely preventivní tlak na místní obyvatelstvo, aby se zdrželo jakéhokoli násilí. Nešlo jen o prevenci represívního charakteru, ale také o organizování rozsáhlé vysvětlovací kampaně, která by mimo jiné důrazně připomněla etnickým Albáncům, že vojska KFOR nevstoupila do Kosova proto, aby jim umožnila mstít se na srbském obyvatelstvu. Důsledná aplikace civilizovaných zásad, kdy je každé zabití člověka považováno za těžký zločin, byla z počátku velmi zanedbaná a tudíž vytváření alespoň minima povědomí právní zodpovědnosti se bude jen s velkými obtížemi obnovovat.
Vedle těchto spontánních projevů násilí je však třeba počítat s organizovaným násilím různých zájmových skupin, majících mnohdy oporu v zahraničí. Vrchní velení sil KFOR mělo vzít v úvahu už při plánování obsazení Kosova, že UCK není jednotná, že pod ní se schovávají různé fundamentalisticky orientované proudy, mající blízko k muslimskému radikalismu. Bylo tudíž jeho povinností formulovat dohodu s politickým vedením UCK tak, aby důsledkem demilitarizace UCK bylo odpoutání této paramilitarní organizace od všech radikálních skupin, avšak také od organizovaného zločinu, cynicky zneužívajícího každé mezery, která vznikne.
Dá se očekávat, že radikálové (rozptýlení do malých skupin) budou vyvíjet na místní Srby brutální nátlak a nutit je k urychlenému odchodu z Kosova. Tento jejich cíl je odvoditelný z jejich snahy odtrhnout Kosovo od Jugoslávie a přičlenit jej k Albánii, případně jej zařadit mezi muslimské fundamentalistické režimy. Dá se rovněž očekávat, že radikálové se dříve nebo později obrátí proti umírněným etnickým Albáncům, což je taktika, která byla muslimskými fundamentalisty relativně úspěšně aplikována v některých Arabských zemích.
Existuje značné podezření, že část násilí jde na účet kosovských mafií a místních zločinců, kteří pod záminkou zloby za způsobená příkoří pouze rabují majetky Srbů, což mimo jiné potvrzuje skutečnost, že ve vypálených domech, z nichž byli Srbové vyhnáni (pokud měli to štěstí a nebyli zabiti) se nenacházejí žádné zbytky hodnotnějšího nábytku a jiného domácího zařízení. Zde se opět setkáváme s absencí mezinárodních policejních pořádkových sil a s absencí pevně stanoveného rámce jejích působnosti. Právě to by totiž už od samého počátku umožnilo označit tento druh násilí jako kriminální činy a s jejích pachateli podle toho zacházet.
V těchto souvislostech je však třeba poukázat, že politické křídlo UCK, vedené Hashimem Thacim by se dopustilo osudové politické chyby, kdyby ve věci etnického násilí vůči místním Srbům taktizovalo a snažilo se odpoutat od cílů Aliance. V zájmu vlastní prestiže je pak na UCK, aby prokázala, že s organizovaným zločinem nemá a nechce mít nic společného. Na druhé straně však Aliance bude muset v zájmu udržení vlastní věrohodnosti prokázat, že má UCK pod kontrolou a její politické vedení se s cíli Aliance v ničem nerozchází.
Tento konglomerát problémů bude však ještě dlouho neuspokojivě řešitelný, přinejmenším tak dlouho dokud se mezinárodní společenství nerozhodne k účinným aktivním řešením na poli prevence kriminality a terorismu, včetně urychleného vytváření místních multietnických samospráv, působících pod mezinárodním dozorem. Nechat už dnes v tomto ohledu událostem živelný průběh by bylo velmi riskantní.
Je politováníhodné, že vláda ČR teprve nedávno zjistila, že pro vyslání policejních sil a kriminalistů do Kosova nemá příslušné pravomoci, jelikož zákon zakazuje policistům opustit území ČR se zbraněmi. Nevím, zda jde o alibismus Parlamentu a vlády nebo o nepružnost. Na tomto triviálním příkladu je však patrno, jak politikové dovedou zakládat na budoucí problémy, které kdykoli mohou přerůst ve vážný mezinárodní problém. Toto však není jen ryze českým specifikem, což dokazuje opožděnost vytváření účinných mezinárodních policejních sil v Kosovu, jejichž přítomnost v oblasti už od prvého dne, kdy vojska KFOR překročila hranice, byla nanejvýš nutná. Je v zájmu samotných obyvatel Kosova, aby každodenně cítili výhody života v pevném právním rámci, směřujícím k demokracii. Na jinou variantu si Aliance nemůže dovolit přistoupit.
Vedle těchto problémů však existuje ještě jeden, jehož existence je dána dnes už notorickým podceňováním Miloševičových schopností vymýšlet a realizovat různé úskoky. Ukázalo se totiž, že mezi kosovskými Srby se rozptýlily malé polovojensky organizované skupiny (obdobně jaké působí mezi etnickými Albánci). Agitují mezi nimi, aby hromadně odcházeli z Kosova, případně napadají místní etnické Albánce, s cílem vyprovokovat jejich odvetu. Miloševič totiž nutně, v zájmu vlastního přežití, potřebuje, aby měl nějaké argumenty, dokazující, že bombardováním a obsazením Kosova se nic nevyřešilo, ale naopak zkomplikovalo. Nutno dodat, že tento úskok se mu částečně daří realizovat, nejen proto, že Aliance s ním nepočítala, ale také proto, že navýsost vyhovuje albánským fundamentalistům.
Evropa se bude každodenně dočítat v novinách o nesmyslném vraždění v Kosovu a odpůrci NATO budou mít další munici k zostouzení této organizace, přinejmenším tak dlouho, dokud si zodpovědní lidé v Bruselu neuvědomí, že to, co se děje na Balkáně, není hra na cvičišti, ale tvrdá realita, jejíž podcenění má na svědomí další a další životy nevinných lidí. Prozatím vše nasvědčuje, že tamější situace směřuje do "bosenského míru", což však má ke skutečnému míru velmi daleko, spíše jde o stav "odložené války". Takovýchto potenciálních ohnisek napětí však už existuje nejen na Balkáně nepřiměřeně mnoho a Aliance musí počítat s alternativou, že tato potenciální ohniska se mohou stát aktivními najednou a potom "Bože poraď", co si s tím počít.
Na závěr si dovolím konstatovat, že stávající vývoj v Kosovu spíše než o promyšlenosti svědčí o nahodilosti formulování jak strategie tak taktiky mírových operací, což velmi znehodnocuje význam tohoto úsilí. Průběh leteckých bojových operací a následný vstup sil KFOR do Kosova nasvědčuje, že vrchní velení NATO nepracuje na úrovni plánování vždy koncepčně a systémově.
To se přiměřeně taktéž týká práce zpravodajských služeb, kde je patrná nekoncepčnost a nedostatečná provázanost národních vojenských zpravodajských organizací s Bezpečnostním výborem NATO a Výborem pro obranné plánování, případně jinými bezprostředně podřízenými složkami (Vojenský výbor, Mezinárodní vojenský štáb, atd).
Spoléhat se na Spojené státy, že tyto nedostatky vždy zakryjí mimořádným nasazením sil a techniky, taktéž není v dlouhodobém výhledu perspektivní, už jen proto, že případná eskalace konfliktů ve více oblastech světa najednou, by tomu mohla zabránit a Evropa by se tak mohla ocitnout ve velmi rizikové situaci. Zde totiž platí nepsané pravidlo, že vše, co se může stát, se jednou stane.
