Poznámky z cesty - zamyšlení i nad Britskými listy

Jan Čulík 

Tak jsem opět po měsíci v ČR na pár dní ve Skotsku - vydávám tyto pondělní Britské listy opět od svého domácího počítače v Glasgow. (Ve čtvrtek se do ČR znovu vracím.) Je jednadvacet hodin v neděli večer, v České republice tedy dvaadvacet, už dávno v Čechách hluboká tma, dnes už při pohledu z okna mé glasgowské pracovny, které směřuje směrem na Západ, do jeho skel neplápolá letní slunce, jako v červnu, kdy je tady světlo do půl dvanácté, ale přesto jsou na jasné (pod)večerní obloze stále ještě vidět jasné stopy narůžovělého západu.

Vyjeli jsme s dětmi v sobotu v pět hodin ráno z chaty nedaleko Prahy u plzeňské silnice a zastavili jsme se poprvé pořádně až na historickém náměstí v hlavním městě Evropské unie Bruselu. Rudná u Prahy - Brusel od pěti do čtrnácti hodin.

Plánoval jsem původně vyjet z Prahy v pátek ráno, ve čtvrtek večer jsem vydal Britské listy, zamkl byt na pražském Starém městě a nasedl do naloženého auta s tím, že ho vyvezu na venkovskou chatu, odkud jsme měli zahájit cestu druhý den brzo ráno. Už jsem v Britských listech psal o tom, že mi ve středu selhal v Českém Krumlově alternátor a teprve za vydatné pomoci slušných tamějších lidí jsem se posléze dostal do Prahy. Ve čtvrtek dopoledne pak zdánlivě technický problém odstranili v jedné pražské opravně.

Jenže, když jsem v devět hodin večer nasedl do připraveného auta, a nastartoval jsem ho, strnul jsem: už se setmělo a na palubní desce jemně, jen velmi jemně zářila kontrola baterie, naznačující, že dynamo stále ještě baterii řádně nenabíjí. Nemohl jsem rozhodnout, zda je situace skutečně kritická: vydal jsem se přes Smíchov na venkov. Cestou po plzeňské dálnici se však zdálo, že se situace zhoršuje: že kontrolní světlo nefunkčního dobíjení sílí. V obavě, že zůstanu na silnici opět viset, jsem se kolem desáté - už téměř na místě - na silnici obrátil a jel jsem zpět do pražské opravny.

Asi v půl dvanácté mě její pracovník zastihl před vraty. Byl překvapen a zdeprimován - byl o dvanáct hodin dříve tak potěšen, že se mu problém - jak se tehdy zdálo - podařilo vyřešit, sehnat docela lehce součástku k cizímu alternátoru. Koumal nad otevřenou kapotou, co by stále ještě mohlo působit problém, až na to nakonec přišel. Ujistil mě, že s konečnou platností záležitost opraví v pátek ráno - a odvezl mě po půlnoci vlastním vozem zpět domů. Posléze pak ještě po návratu do dílny alternátor vymontoval z automobilu pro ranní směnu. V pátek v poledne to pak s konečnou platností opravili.

Stejně bych ale v pátek nemohl do Británie jet, jak původně plánováno - rodná země (nebo co) se mi na poslední chvíli pomstila docela razantní střevní chřipkou.

Je to symptomatické? Čulík si myslí, že má co mluvit do českých poměrů, sám v té zemi nedokáže každý rok pořádně žít ani měsíc? (Loni mě bylo nakonec v Praze taky špatně.) V poslední den letního pobytu v ČR jsem byl tentokrát fyzicky opravdu dost zdemoralizován, zničen. Rodná země se mi pomstila?

Destabilizační, špinavý civilizační proud

Přiznávám, že dlouhodoběji existovat v České republice je v současné době velmi obtížné. Aha: slyším kritiky: je zhýčkán Západem. Ale proč má být lidem v ČR odpíráno to, jak se normálně žije na Západě? Proč musí v Praze vládnou nebezpečí, že si někde koupím v restauraci něco se salmonelou? (Nebylo to poprvé.)

Neřeknu nic nového: opakuju to tady v Britských listech už po celou dobu jejich nyní více než tříleté existence, a říkal jsem to, pokud mi to bylo dovoleno říct pokud možno naplno , i předtím ve vysílání Svobodné Evropy. Nejde jen o stravování. Jde o politiku, o sdělovací prostředky, o veřejný společenský etos.

"Vladimír Železný asi něco má s tou Bohryovou" hlásal (cituju po paměti) sobotní Blesk, jak jsem zahlédl jeho titulní stránku ještě na rozloučenou na poslední chvíli v motorestu na Rozvadově. Záběr Železného unylého úsměvu nad Bohryovou to dokazoval. Je to pravda a pokud ano, co to vypovídá o čem? Že se v ČR vyspí jakákoliv zaměstnankyně s šéfem? Že snad Železnému, který přece nemůže být úplně bez inteligence, vůbec nejde o to, co má žena, kterou si namlouvá, v hlavě? (on není ženatý?) Bohryová předčítala Televizní noviny Železného nové Novy jak prvňáček v prvních podzimních hodinách nad slabikářem. Její intonace i přeřekávání byly pozoruhodné, stejně tak úvody, které ke zprávám přednášela, a které si pravděpodobně napsala sama. Ta úroveň.... Ono to skutečně nikomu nevadí? Všechno je dovoleno?

V ČR vládne destruktivní, chaotický, relativistický a špinavý přístup ke skutečnosti, který dokáže zdiskreditovat, zrelativizovat a zničit všechno a každého. Myslím, že docela dobrý přehled o převládajících českých civilizačních hodnotách (neříkám, že nejsou v ČR hodnoty i jiné, ale ty není příliš slyšet) získá čtenář, když si pročte pár desítek stran Fóra Britských listů. To vypovídá o stavu nynějšího českého myšlení, které je slyšet, docela výmluvně.

Přiznávám, že je velmi těžké v ČR dlouhodoběji pevně stát a odolávat útočnému, špinavému destabilizačnímu proudu nynější české civilizace. Nejsem si jist, zda byl něco takového schopen dělat dlouhodoběji, kdybych měl trvale žít a vydělávat si na existenci právě v těchto nešťastných Čechách. Chaos a neexistenci pevných civilizačních hodnot, neustálý zmatek ohledně toho, jaké hodnoty vlastně platí, ruku v ruce s každodenním úporným bojem s nesmyslnou byrokracií na všech stupních, arogancí moci i podnikatelských firem a stoupající drahotou - nevím, jestli bych nerezignoval, podobně, jako se většina lidí soustřeďuje na úsilí zajistit aspoň základní existenční minimum rodině a všechno ostatní jde - bohužel k jejich vlastní škodě - mimo.

V ČR se žije, zdá se mi, těžce. Je nefér, jestliže se někdo ze zahraničí posmívá těmto lidem, kteří neznají, jak funguje normální občanská společnost, ekonomický systém, nabídka a poptávka, soudy a policie.

Čechy měly ve dvacátém století tragickou historii, řekl mi v minulých dnech Václav Žák. To, co vidíme kolem sebe, je toho důsledkem. Jak dlouho bude trvat, než se něco změní? Až budou moci mladí Češi jezdit systematicky na dlouhodobé stáže do zahraničí?

Přiznám se, pevné civilizační hodnoty, jaké víceméně vládnou v Británii, jsou mi při vydávání Britských listů silnou oporou. Není to nic originálního, jen mám dlouholetou zkušenost, že určitý (britský) přístup víceméně funguje, a tak je záhodno ho do jisté míry napodobovat. I když, pod vlivem českého zpochybňování všeho, není myslím nerozumné občas zpochybnit i některé automaticky přijímané britské zvyklosti.

Přesto však, uvedu příklad, , bylo mi úlevou, když jsme včera zastavili na jakémsi moderním, blyštivě čistém, motorestu u dálnice uprostřed Británie a na dveřích doslova sterilně vycídného záchodu (v ČR se taky v Macdonaldech uvádí, že se záchody každou hodinu kontrolují, přesto jsou nechutné) byl velký, profesionálním grafikem provedený nápis:

TYTO ZÁCHODY JSOU TRVALE SLEDOVÁNY PRŮMYSLOVOU TELEVIZÍ. DOJDE-LI NA NICH K JAKÉKOLIV NEZÁKONNÉ ČINNOSTI, OKAMŽITĚ UVĚDOMÍME POLICII.

Představa nekompromisního přístupu managementu motorestu, obávajícího se o jeho pověst, mě nadchla. Možná se tady kdosi pokusil prodávat drogy, anebo se tu scházeli homosexuálové? UVĚDOMÍME VŠAK OKAMŽITĚ POLICII, stane-li se to znova, varovala místní správa. A policie by skutečně zasáhla razantně.

Vzpomněl jsem se na benzínovou stanici v Rudné u Prahy, kde jsem zastavil, abych zkontroloval před cestou pneumatiky, a hned byl osloven prostitutkou. "Ty nechceš?" odcházela zklamaně.

Kde byla tady cedule "UVĚDOMÍME OKAMŽITĚ POLICII?" A co by se v Čechách stalo, kdyby byla uvědoměna policie? Začali by policisté pracně na psacím stroji sepisovat protokol, jak jsem to znovu viděl ve středu na dálnici při bouračce nedaleko Jíloviště?

Některé věci jsou ale nevysvětlitelné a já už asi nemám sílu je vysvětlovat

Některé věci jsou nevysvětlitelné a já už asi nemám sílu je vysvětlovat. Kromě toho, jak kdosi poukázal, proč jiné civilizaci vnucovat odlišné normy chování, jen proto, že jinde fungují efektivněji?

Na mé páteční svědectví o konfliktu s prodavačkou novin na  stanici metra Staroměstská reaguje jinde v tomto vydání BL Dalibor Žůrek, který velmi dobře splňuje roli advokáta diaboli. Ve většině svých připomínek má částečnou pravdu. Má správně velkou většinu dílčích faktů, celkový úsudek je ale bohužel nakonec vedle. Alespoň podle mé zkušenosti. Možná je nepřenosná. Možná má právo ČR projít si nejprve svými omyly. Nemám sílu podrobně ukazovat, kde se tito čtenáři mýlí, i když bych asi měl.

Podobně jako někteří jiní čtenáři dospěl pan Žůrek k názoru, že české společnosti a civilizaci dostatečně podrobně nerozumím, a píše mi proto jako apologeta této společnosti často cenné připomínky k poznámkám v Britských listech. Cenné nezřídka proto, že poskytují autentický vhled do myšlení lidí, jak se - někdy trochu svérázně - vytvořilo v České republice za posledních deset let.

Měl jste se té prodavačce omluvit

Konkrétně ke konfliktu s prodavačkou ve vestibulu stanice Staroměstská: Dalibor Žůrek argumentuje, že prodavačka byla v právu, protože jsem ničil její display, a ani v Británii by prý nepovolili, kdybych chtěl v obchodě něco brát z výlohy".

Tady se právě pan Žůrek mýlí. Kdyby se totiž v Británii vyskytl (i výstřední) zákazník, který by v obchodě nenašel, co hledá, ale našel by to v aranžmá ve výloze, prodavač by mu zboží s velkou ochotou z výlohy vyndal a prodal. Pokud existuje předpis, který dává prodavači alibi, aby zboží z výkladu vyjímat nemusel, je to předpis špatný a měl by být zrušen: zákazník je totiž za všech okolností pán.

V drogerii v Kaprově ulici jsme cosi nakupovali ve třičtvrtě na osm (měli zavírat v osm). Asi za pět minut osm prodavačka řekla kolegyni: "No, tak už jdi zamknout dveře." Stál jsem u pokladny a neodolal jsem: "A vidíte, paní, v zemi, kde já žiju, se pouštějí do prodejen zákazníci až do skutečného ukončení pracovní doby, a pak prodavači čekají, než si zákazníci dokončí nákupy. Ta čtvrthodina nikoho nezabije, že a projevuje to vstřícnost zákazníkovi." Odpověď: "A co byste nechtěl, my jsme tady od rána!"

Pan Žůrek píše, a pro kohokoliv, kdo měl jen minimální zkušenost s tím, jak fungují vztahy mezi zákazníkem a prodavačem v normální zemi, je to skutečně pozoruhodné:

Proč by měla prodavačka kvůli Vám ( a také 50 haléřům, které má z jednoho kusu novin) vycházet ze své kukaně a doplňovat noviny na ukázku do stojanu ? Kam by přišla, kdyby to dělal každý. Kdyby jich tam vyložila víc, asi by se jich ukradlo za víc, než sama vydělá."

Rád bych jen připomenul, že ve Spojených státech a v Británii zavedly některé firmy, prodávající mj. denní tisk, nový systém: na ulici leží stohy novin, každý zájemce si jedny vezme a do vedle stojící urny vhodí drobné v ceně příslušného deníku. Urychluje to provoz. Ukázalo se, že noviny čtenáři nekradou.

Ale zpět do Prahy: Princip totiž je, a na to bylo v této věci jaksi zapomenuto: že ona nešťastná prodavačka novin na stanici Staroměstská má noviny  prodávat a nikoliv k  přístupu k nim lidem zabraňovat.

To, že prodavač udělá scénu, protože si zákazník vezme jeho zboží a chce si ho koupit, je v normální zemi neslýchané. Ale třeba i v Africe: zkuste něco podobného třeba na tržištích v Tunisku nebo v Egyptě. Nedovedu si představit, že by tamější trhovec zákazníkovi vyčinil, že tohle je výloha, do té se nesmí sahat.

Dvojí míra. Lenost. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá

Podstatou je podvádění a lenost odvádět pořádnou práci. Proč podvádění? Prodavačka na stanici Staroměstská si na prodavačku novin jen hraje. Vydělávat peníze by chtěla, ale to, že to znamená  stoprocentní angažovanost v dané věci, takovou stoprocentní angažovanost, běžnou kdekoliv jinde, není schopna na sebe vzít.

Chci-li prodávat noviny a vzít na sebe tu profesi, automaticky se předpokládá (víte, tržní princip...!) že to budu dělat nejlíp. Opatřím si tedy taky kvalitní displayové nářadí, abych tam mohl vystavit své časopisy a aby si je z displaye mohli zákazníci pro své pohodlí brát a já je mohl průběžně doplňovat.

Levným a podvodným řešením je udělat to napůl, na úkor zákazníka. Vyrobit si po domácku pár zdrátovaných podložek, noviny na ně připevnit kolíčky a přidat k tomu jak v koncentračním táboře upozornění, že zákazníci se vystavených novin nesmějí dotýkat.

Je to stejný princip, jako když si Vladimír Železný ukradne pořad Občanské judo a nazve si ho Občanské sumo, nebo když si deník Dnes ukradne list Mladá fronta a nazve si ho pak Mladá fronta dnes (obdobné další případy Rudé právo - Právo, Večerní Praha - Večerník Praha, Zemědělské noviny - Zemské noviny, atd.)

Citíte tu neserióznost? Uděláme to na úkor zákazníka. Zákazníkův prospěch nás nezajímá. Ať se zákazník namáhá. My chceme jen co největší zisk.

Mohu vám, milá paní "podnikatelko" na stanici Staroměstská, vyjádřit v tomto smyslu jen to nejvyšší pohrdání. Vy totiž nejste ochotna dělat svou věc nejlépe, s nejvyšším nasazením.

O něčem jiném, taky z ČR. Trochu nelogický a neústrojný závěr, který do toho jaksi nezapadá

Podle mé zkušenosti mají Britské listy v české společnost pozoruhodně velký vliv.

Nedovedu si to vysvětlit, neboť jejich relativně malá čtenost by to zdánlivě vylučovala. Vždycky jsem si myslel, že s mnoha lidmi jsou BL prostě svým postojem i tím, co se snaží komunikovat, nekompatibilní. Snažit se psát JEN to, co čtenáři chtějí slyšet, považuji za obscénní. Přímo to protiřečí veškerým základům novinářské práce.

Při každé další návštěvě České republiky se však přesvědčuji, že je vliv Britských listů paradoxně skutečně silný, a to právě především v české novinářské obci, v akademických a v politických kruzích.

Ten, kdo něčemu v ČR rozumí a o něčem významnějším rozhoduje, čte Britské listy. Zjišťuju to vždycky s velkým překvapením a s určitou mírou konsternace - editora to zatěžuje dosti velkou odpovědností.

Paradox je, že česká společnost je natolik rozložená a chaotická, a řadoví občané jsou k tomu často ještě tvrdě ideologicky rozhádáni (jsou obětí "pravicového" či "levicového" politického stereotypu), že by k uspořádání a zcivilizování poměrů v české společnosti asi vedlo jen máloco.

Přesto však podněty z Britských listů přijímá obrovské množství lidí, kteří o nich rozumně a nezávisle přemýšlejí.

A to je, snad, slibný začátek.

Proto, pišme dál.

Jan Čulík