Obrana ideje prezidentských pravomocí

Návrh na omezení prezidentských pravomocí, vypracovaný společnou komisí ODS a ČSSD a přijatý vládou, je útokem na ideu demokracie, prvním takovým útokem po roce 1989 u nás.

Není snadné vzít si nějaké optimistické ponaučení z tohoto století extrémů. Jedno mne ale přece jen napadá: i když jsme neustále v pokušení tomu nevěřit, v dějinách nevítězí komploty a mafie, ale ideje.

"Ideje jsou silnější než všecky empirické mocnosti" řekl v Praze v roce 1936 jeden z nejvlivnějších myslitelů našeho století, Edmund Husserl. Ano, abstraktní ideje, ne konkrétní zájmy hýbou světem. Prostupují celou společností a rozhodují nakonec o podobě věcí, které nás obklopují, i o jednání lidí, s nimiž svět sdílíme. Idea demokracie je jednoduchá.

Za prvé: maximalizovat možnost lidí bránit se proti přijetí veřejných rozhodnutí, která by poškozovala jejich soukromé zájmy. Zástupci všech možných skupin musí mít proto možnost účinně prosazovat kolektivní rozhodnutí co nejvýhodnější pro skupinu, za jejíž zájmy bojují. Nakonec ale se musí přece jen rozhodnout pro nějaký kompromis, řešení stejně výhodná pro všechny neexistují.

V demokracii je dosažení rozumného kompromisu nejpravděpodobnější, protože lidé se nebojí prohrát, nemají strach, že vítězové jim všechno vezmou a pravidla hry změní tak, aby napříště už vítězili jen oni.

Za druhé: k ideji demokracie patří přesvědčivá reprezentace "mezí politické moci". Nejvyšší soud, univerzita, nezávislý tisk, Národní banka a třeba armáda a policie nereprezentují zájmy v konfliktu, ale meze politické moci. Této reprezentaci, která generuje důvěru nutnou k přijetí kompromisních řešení, říkáme "politický režim".

"V čem je nebezpečná snaha zbavit prezidenta práva výběru předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu a členů rady Národní banky? Hlavně v tom, že tuto výsadu chce vláda svěřit pouze do kompetence politiků, čímž bude znetvořen vyvážený systém mocenských brzd a protivah, který do ústavy vtělila před sedmi lety parlamentní většina", dočítám se v MfD. Je to přesná diagnóza a správné varování.

Opoziční smlouva vede, jakýmsi samospádem, ke vzniku "režimovládí" a to je vždy politickou katastrofou. Jakmile režim a vláda začnou srůstat, důvěra v politiky se začne rozplývat a do parlamentu vstupují v lepším případě sympatičtí podnikatelé, v horším Haiderové.

Dlouhodobé důsledky "velkých koalic" a "opozičních smluv" jsou všude stejné, "režimovládí" je živnou půdou extremismu, a to zejména tehdy, jeli spojeno s přechodem k většinovému volebnímu systému. Každý posun tímto směrem musí být kompenzován zpevněním rozdílu mezi režimem a vládou, zatímco u nás je tomu naopak: přechod k většinovému volebnímu systému je jedním z příznaků srůstání režimu a vlády.

Václav Havel nedávno prohlásil, že české banky půjčovaly v minulosti peníze neuváženě. Skutečnost je horší: banky kryly svými půjčkami skryté náklady na privatizaci českou cestou. Jakmile smluvněopoziční dvojstrana vtáhne do své moci i Národní banku, hrozí nám, že propojení bank a politické moci se stane pevnou součástí fungování systému a i privatizované banky budou ve velkém pokušení využít toho ve svůj prospěch.

Místopředseda ODS Miroslav Beneš řekl: "My politici jsme vnímáni jako lidé zodpovědní i za politiku ČNB. Není tedy od věci, abychom do ní také mohli hovořit." Ne! Étos demokratického politika spočívá v tom, že přijímá odpovědnost za situaci ve společnosti, ale nechce mít právo o všem rozhodovat, protože věří ano, je to akt víryže "problémy způsobené svobodným rozhodováním co největšího počtu lidí může napravit zase jen svobodné rozhodování co největšího počtu lidí".

Navržené omezení prezidentských pravomocí a připravované úpravy volebního zákona odhalily, co bylo jádrem opozičněsmluvního pudla: oslabit rozdíl mezi vládou a režimem, jehož je prezident nejdůležitějším symbolem, a změnit pravidla hry tak, aby napříště vždy jedna hlava dvojhlavé saně vládla a druhá k tomu kývala.

Nekonečná řada skandálů s financováním stran a odstrašující proplétání byznysu a politiky by nás mělo vést k opačnému závěru, než ten, který vyvodila společná komise: prezident by měl být volen referendem a jeho pravomoci posíleny, aby měl silnou vlastní legitimitu a mohl tak být účinnější hrází proti srůstání režimu a vlády. Svobodně zvolení prezidenti Československa, Česka, ale i Slovenska hráli vždy velmi významnou roli jako garanti mezí politické moci. Naše úcta k prezidentskému úřadu je výsledkem středoevropské historické zkušenosti s politickou mocí.

Prezident Havel prý zvažuje demisi v případě, že by zákony omezující prezidentské pravomoci získaly většinu v obou komorách parlamentu. Myslím, že by to bylo správné rozhodnutí. Václav Havel je ještě "náš" prezident, jakkoli se s ním přeme; prezident "z obou stran" opižlaný bude už jen "jejich" a nás nesplete.

Dnešní ODS již není ODS let 1992-1996. Nedokázala se rozkročit, jak radil Josef Zieleniec, naopak naježila se proti všem. Nicméně doufám, že se najde v ODS pár poslanců, kteří se rozhodnou hlasovat proti tomuto útoku na ideu demokracie, a to v úctě k nadějím, které v nás před sedmi lety probudil vznik a počáteční rozmach ODS, liberální měšťanské strany, po níž marně toužili Ferdinand Peroutka a Karel Čapek.

Mám v ODS ještě pár přátel, s kterými se někdy scházím na "nadpolitické potlachy". Prosím touto cestou alespoň je hlasujte proti! Jinak si liberalismus v Čechách bude muset hledat nový přístav.

"Lépe je se stranou se mýlit než mít proti ní pravdu" říkávali členové strany, která se tak často a tak strašně mýlila.

Poslanci ODS by ovšem měli s jistotou vědět, že tomu bylo vždy naopak, a to dokonce i tehdy, když si namísto slova "strana" dosadí jakékoliv jiné, třeba civilizace, národ, přátelé nebo rodina. I to je jedna z idejí, na níž demokracie stojí. Nepevně, pravda, ale pořád ještě.

Václav Bělohradský