Mé provokativní články o lékařích. O umírání jiných lidí
Vážení páni doktoři,
přiznávám, že moje dva příspěvky v BL byly napsány
(úmyslně) trochu provokativně. Byly napsány před ukončením vámi vyhlášené
stávky, kdy jsem měl oprávněnou obavu, že nechcete plnit své základní povinnosti.
Já si skutečně myslím, že každá stávka, která postihuje nevinné, je vydírání
a vydírání je mi z duše odporné. Chápu lékaře, že nejsou spokojeni se svými
platy a přeji jim, aby měli dvojnásobek, ale brát si své pacienty jako
rukojmí, to je opravdu morální poklesek, s nímž se nemohu ztotožnit. Ujišťuji
vás, že se mi z duše příčí i jednání dopravců, kteří zablokují cesty lidem,
kteří s jejich záležitostí nemají nic společného. To je skutečně sobecké,
alespoň já to tak vnímám. Nejsem zásadně proti stávkám, pokud k nim dochází
v mezní situaci, kterou nelze jiným způsobem vyřešit a pokud tato stávka
postihuje jen viníka (např. když hnutí Green Peace vyhlásilo bojkot firmy
Shell). Máme přece svobodu projevu, tak demonstrujte, vyvěste si na nemocnice
hesla, noste protestní stužky, ale nepostihujte své pacienty. Ve svých
důsledcích to nakonec stejně poškozuje vás. Jsem rád, že tato vaše poslední
stávka vlastně nebyla stávkou, ale jen veřejným protestem a proti takové
formě samozřejmě nic nemám.
Dostal jsem několik "protestních" mailů, z nichž vyplývá,
že pisatelé mají dojem, že si myslím, že lékaři jsou dobře placeni. To
si samozřejmě nemyslím. Sám jsem pracoval řadu let jako vědecký pracovník
se dvěma akademickými tituly za mizerný plat a moc dobře vím, že platy
inteligence jsou u nás stále nevyhovující. Vím také velmi dobře, jak se
ve státních institucích hospodaří a plýtvá. Moje kritika byla zaměřena
jen na způsob vymáhání vyšší mzdy a na způsob argumentace. Pokud jsem zmiňoval
"nekorektnost", měl jsem samozřejmě na mysli nekorektnost argumentace.
Abych byl konkrétní ... nelíbilo se mi tvrzení, že lékař "pracuje"
100 až 200 hodin navíc (když část této doby odpočívá) a také to, že z celkového
počtu hodin (odpracovaných i odespatých) byla počítána průměrná hodinová
sazba (pochopitelně takový průměr musí být nižší). Nechci tím nijak snižovat
obtížnost a nepříjemnost několika souvislých směn, ale to už je jiný problém.
Stejně tak není korektní usuzovat z hodinové mzdy řemeslníka, kterou si
za práci účtuje, že má měsíčně 150000 korun (pan Petr Hájek). Možná, že
nějaký takový existuje, ale většinou faktická mzda toho člověka se nebude
moc lišit od celostátního průměru. Přirozeně je tato debata vedena jen
v rovině metodické. Mezi skutečnou hodinou práce lékaře a řemeslníka je
po věcné stránce propastný rozdíl.
Pan doktor Janicadis se mě ptal, kolik jsem viděl v životě lidí umírat
a kolika lidem jsem musel říci, že jsou nevyléčitelně nemocní a pak s nimi
být až do smrti. Mohl bych odpovědět "každý lékař, kněz, policista
nebo voják ví, do čeho jde" ale neodpovím tak, protože by to nebylo
fair - řeknu pravdu. Panu doktorovi ještě není třicet, mě už minula šedesátka.
Poprve jsem se setkal s umírajícími mladými lidmi jako desetiletý chlapec
za druhé světové války. Stal jsem se očitým svědkem útoku britských letadel
na německý konvoj. Nevím, zda pan doktor poznal v životě opravdový strach
ze smrti, kdy o život skutečně jde. Já ho poznal už v deseti letech. Vrhl
jsem se na zem a zoufale zabořil hlavu do písku. Když střelba ustala, pozvedl
jsem hlavu. Viděl jsem umírající těžce zraněné mladé muže. Měli to být
moji nepřátelé, ale já se nemohl ubránit soucitu a slzám. Do konce války
jsem těch mrtvých viděl ještě více a jednou jsem dokonce stál tváří v tvář
proti vojákovi, který na mě křičel a mířil samopalem. Nerozuměl jsem mu
a netušil, co chce. Myslel jsem si, že je to můj konec a opět jsem měl
slzy v očích. Na štěstí ten voják chtěl jen moje náramkové hodinky.
Během svého života jsem viděl umírat i několik nemocných přátel a trávil
s nimi poslední chvíle. Vím moc dobře, co to je lidská bezmocnost. Nejtěžší
osudovou zkoušku jsem ale zažil mnohem později. Můj otec nastoupil na operaci
do nemocnice. Bylo to ještě za totality. Tenkrát bylo běžné dávat něco
lékařům do ruky (nevím, jak je to dnes). Koupil jsem lahev skotské whisky,
tehdy stála kolem 400 korun, což nebylo při mém platu vědeckého pracovníka
cca 4000 tak málo. Už když jsem ji panu doktorovi předával, jsem vycítil,
že není moc spokojen. Za pár dní mi telefonoval, že otec má rakovinu. Současně
mi nabídl, že za měsíční úplatek 500 korun bude otci dávat jistý švýcarský
lék, který smrt sice neodvratí, ale může ji oddálit. (Pro ty nejmladší
dodávám, že zahraniční léky se tehdy nedaly normálně koupit). Co jsem v
takové situaci mohl udělat. Platil jsem.
Nejprve jsem se musel s nevyhnutelností smrti otce vyrovnat sám a potom
jsem to musel šetrně sdělit matce. Dlouho jsem váhal, zda to mám říci také
otci, když mu to lékaři neřekli (v té době to nebylo zvykem), ale nakonec
jsem mu to po několika opatrných pokusech řekl. Přijal to klidně a myslím,
že mi byl vděčen. Nevím, zda tato pravda ho přiblížila ke smrti, ale naše
vzájemné rozhovory byly od té chvíle až do konce úplně jiné. Za několik
měsíců zemřel a já se nikdy nedozvěděl, zda nějaké švýcarské léky dostával,
ale chci věřit, že ano. Ten pan doktor už je také po smrti.
Ale abych končil s humorem. Pan doktor Janicadis. nám vyprávěl vtip
o lékaři a kosti v krku, ja vám povím na stejné téma pravdivou příhodu.
Před několika dny mi zavolal večer domů nějaký muž. Podle přízvuku a špatné
češtiny jsem poznal, že jde o cizince. Odvolával se na mého známého o požádal
o pomoc. Myslím, že byl novinář nebo spisovatel, to jsem přesně nepochopil,
ale měl problém se svým počítačem a potřeboval poradit. Po krátké konzultaci
jsem mu poradil a muž byl velmi šťasten, že může dokončit svou práci. Následovala
obligátní otázka "Co jsem dlužen?" S naprostou samozřejmostí
jsem odpověděl, že to byla maličkost, že to nestojí za řeč. Jistě jsem
mu mohl položit stejnou otazku jako lékař ve vtipu, "Kolik byste mi
zaplatil před tím, než jsem vám poradil?", ale vůbec mi to nenapadlo.
