Proč se v ČR nedaří feminismu
Lubomír Ptáček
Příspěvek Bohuslava Blažka uveřejněný v Britských listech je rozsáhlým zdůvodněním, proč se u nás nedaří feminismu.
Na můj vkus, a spíše ještě vzhledem k chabému rozsahu mých vědomostí o feminismu, si neumím dát takové
množství argumentů do souvislosti s tímto hnutím. Anebo to není hnutí? Co je vlastně feminismus?
Romantismus, psychoanalýza, výtvarné umění, česká povaha. Křesťanství, totalita, pokrytecký útlak žen, posttotalita,
takhle zeširoka na to autor jde. Dovozují se vadné existenciální postoje plynoucí z těchto skutečností, zejména
postoje mužské. Chybí snad jen úvaha o údělu žen v židovské společnosti, snad proto, že odtud se volání po feminismu
tolik neozývá.
Ale co to vše má společného s feminismem?
Určitě nebylo Blažkovým úmyslem vysvětlovat, co je feminismus. Jenomže mně takové vysvětlení chybí. Mluví se zde
o tom, co feminismus nabízí: přirozenou, nenákladnou a nepopiratelně hlubokou cestu k existenciální opravdovosti:
nahlédnout radikální neúplnost své osoby ve vztahu k druhému pohlaví. To je pěkné. Následuje i malá výtka
feminismu: neměl by být militantní. To jsou závažné věci, avšak co je to feminismus? Ani dokonce nevím, zda vedle
maskulinistů (taktéž zmiňovaných v textu) existují i feministé (mužského rodu), nebo jen feministky, jak o nich píše
Blažek.
Opravdu, moc rád bych se dozvěděl, co je feminismus. Aby mi někdo poskytl vysvětlení ve stravitelném rozsahu a
pomocí srozumitelného výraziva, je-li to možné. (Odkaz na knihu raději ne, určitě by mi v tak rozsáhlém textu unikla
základní myšlenka).
V žádném případě nechci klást poťouchlé otázky, na které jsem si už dávno sám odpověděl. Myslím to upřímně a
přeji si být poučen.
