Jsou české intelektuální elity ožebračovány?
Už pár dní mě při natahování Britských listů straší před očima titulek Čulíkova článku do Central European Review o "ožebračování intelektuálních elit". Nakonec jsem neodolal a přečetl si ho. Přiznám se, že mě trochu vyděsil. Vedle toho, že se svou dikcí hodí spíš do Naší pravdy nebo Haló novin než do analytického politického měsíčníku, dopouští se většiny základních prohřešků, které Čulík tak přesvědčivě vyčítá českým novinářům: pracuje s pocity a názory místo s fakty, uvádí jednotlivá pozorování a nepřípustně je generalisuje, srovnává hrušky s jablky a nevšímá si skutečností, které by jeho vývody zpochybnily.
Podle Čulíka byly v dobách komunismu platy obyvatel nivelisovány bez ohledu na jejich postavení na spoleenském žeříčku. Po pádu komunismu pak podle něj došlo k diferenciaci v neprospěch universitně vzdělané části populace. Tuto myšlenku dokumentuje přepočtem platu českého a britského lékaře ve směnném kursu (britský je podle Čulíka placen 23x lépe) a svěde c tvími asistenta na pražské elektrotechnické fakultě a učitelů filosofické fakulty, kteří svými platy po zdanění nevydělají ani na průměrný nájem pražského bytu. Čulík argumentuje, že nízké platy demoralisují českou intelektuální elitu a vedou k tomu, že intelektuálové v Česku nedosahují takového společenského uznání a autority, jaký by byl potřebný.
Článek je psán velmi emotivně a jeho argumentace zní přesvědčivě. Podíváme-li se však na objektivní data, s překvapením zjistíme, že ukazují pravý opak. Podle Českeho statistického ústavu stouply v období 1989-1998 průměrné příjmy lékařů takřka čtyřikrát, učitelů 3.5krát, zatímco platy horníků jen jedenapůlkrát (citováno dle časopisu Týden, říjen 1999). Průměrný měsíční příjem nositele vědeckého titulu CSc. dosahoval už v r. 1998 25 000 Kč. Podle studií Sociologického ústavu Akademie věd ČR (Večerník, Matějů) se největším jednotlivým faktorem, ovlivňujícím životní úspěch, stalo jednoznačně vzdělání. Výška průměrného příjmu s dosaženým vzděláním v České republice podle všech statistik lineárně roste.
Když se spokojíme s těmito objektivními daty, vychází nám reakce na Čulíkův článek jako zpráva pro rádio Jerevan: není pravda, že po pádu komunismu došlo v České republice k ožebračení intelektuálních elit, nýbrž je pravda, že relativní postavení intelektuální elity se proti zbytku společnosti významně zlepšilo, a naopak došlo k ožebračení dělnické třídy.
Takové konstatování je sice formálně správně, ale bylo by stejně zavádějící jako Čulíkův článek. Intuitivně všichni cítíme, že učitelé, vědci, knihovnice a lékaři ve státních nemocnicích na tom nejsou dobře. Jak je to tedy ve skutečnosti?
Je dobře si uvědomit, že jen část skupiny lidí, neurčitě vymezená jako "intelektuálové", je zaměstnána ve státních službách. Životní úroveň těch ostatních, ať už podnikatelů nebo zaměstnanců soukromých firem, po Listopadu dramaticky vzrostla, a Jan Čulík to určitě dobře ví. U státních zaměstnanců (většina lékařů a učitelů, vědci, někteří kulturní pracovníci) je zase korektní připomenout, že jejich ubohé tarifní odměny jsou často jen částí jejich příjmů. Proto je neustálá argumentace nízkými tarifními odměnami lékařů trochu demagogická: osmihodinová pracovní doba pro vysoce specialisované povolání prostě neplatí a práce "přes čas" k ní jednoduše patří. Průměrný příjem lékaře se blíží 20 000 Kč a lékaři jsou zaměstnáním s téměř nejrychleji rostoucími příjmy ve státě. Dělit příjem českého doktora v dolarech příjmem jeho britského kolegy a vyvozovat z toho, že britský lékař má 23x vyšší plat, je jednak aritmetická chyba (správný poměr je 12x), jednak metodická nehoráznost: parita kupní síly je úplně jiná a pro Česko vyznívá mnohem příznivěji. Stejně tak je pro pořádek třeba říci, že úspěšný učitel na filosofické nebo jiné fakultě by měl psát, překládat, občas přednášet v zahraničí, případně mít domácí nebo zahraniční granty. (Většinou to ostatně dělá). Tady se však už objevuje problém: snaha "přivydělat" si psaním, překládání, aplikovaným výzkumem atd. může brát čas a energii pro vlastní vědeckou a pedagogickou práci.
Aby bylo jasno: rozhodně nechci říci, že situace české inteligence je nějak růžová. Konec konců jsem se několik let aktivně účastnil petičních akcí na podporu české vědy, publikovaných mj. v Britských listech. Sám se vědou živím, učím na fakultě a mám dost hluboko do kapsy. Chci jen upozornit na to, že ideologie a polopravdy vedou jen k ideologickým a demagogickým reakcím "protivné strany" a ničemu nepomůžou. Problémy je třeba nejprve identifikovat, než je bude možno řešit. Jsem přesvědčen, že skutečným problémem není "ožebračování intelektuální elity", jak o něm píše Jan Čulík, ale svízelná situace docela dobře identifikovatelné skupiny "duševních pracovníků", státních zaměstnanců, kteří si kvůli povaze svého povolání nemohou jednoduše zvyšovat příjmy prací v oboru.
V oblasti, které se troufám trochu rozumět (experimentální přírodní vědy na vysokých školách a Akademii věd) to jsou, podle mého názoru pracovníci mladšího a středního věku, právě se navrátivší z dlouhodobých zahraničních stáží. Jsem přesvědčen, že tento stát kriticky potřebuje tyto lidi udržet v zemi a v oboru. Odhaduju, že se jedná řádově o desítky, maximálně stovky lidí. Plošné zvýšení tarifních platů o pár stovek nic neřeší: je třeba vytvořit specifický dlouhodobý program, který by těmto lidem umožnil založit laboratoře a rozjet vlastní výzkumné programy, to vše za zlomek prostředků plánovaných např. na sanaci Vítkovických železáren nebo na plošné rozdávání dětských přídavků bohatým. Možná, že nedávno ohlášený program Národních center by mohl být správným krokem v tomto směru.
Jsem přesvědčen, že i v jiných oblastech lze identifikovat takové relativně úzce vymezené skupiny, které jsou jednak skutečně sociálně ohrožené a současně jsou nositeli "positivní deviace", která může posunout celé obory k evropské úrovni. Diskuse o tom, jaké skupiny to jsou, by byla určitě mnohem užitečnější než ideologické výkřiky nebo řeči o nezbytnosti trojnásobku.
Jan Konvalinka
