Proč píchat někoho do zadku?
Minulý týden Britských listů byl vyplněn z velké části odhalováním, či pokusem odhalit mocenské ambice našeho
prezidenta. Útok vedl tentokrát téměř osamocen pan redaktor Čulík. Podnětem k tomu byl rozhovor s autorem zatím
nejnovější biografie Václava Havla. Tento autor byl panem Čulíkem velmi positivně uveden a ohodnocen. Snad jen
Nobelova cena chybí.
Tento britský universitní profesor se netají tím, že deset let pracoval na tomto díle proto, aby zlikvidoval některé havlovské
mýty. Vidí v Havlovi mocnáře, kterého je třeba píchat do zadku. Tento výtvor zaplňuje přes 500 stran a možná, že to může
být v některých vinětách i zajímavé a jistě i poučné čtení. Pan Keane, jak se pan profesor jmenuje, doufá, že si jej pan
Prezident přečte. Zatím to vypadá, že k tomu nedojde. Po týdnu čtení Britských listů se tomu nemohu ani trochu divit a to
nejen ze samozřejmého a jednoduchého důvodu, že prezident má i jiné starosti, než číst kdejakou knihu, obzvlášť takovou,
která se aspoň na povrch, jak byla presentována, jeví jako bulvární brak. Já se tedy divím, jestli se tomu někdo diví. Ani já
jsem tuto knihu nečetl. To, nač reaguji jsou výňatky, které nám přednesl pan redaktor a hlavně to, co se kolem toho potom
strhlo.
Jak jsme se dočetli, ve dnech 14. až 16. října uspořádali pamětníci a účastníci historického pádu komunistického režimu v
Československu konferenci, kde si zavzpomínali na dny plné památných, či pamětihodných událostí. Pan Čulík byl
zklamán, očekával něco jiného. Účastníky tyto nazval "kostlivci na oslavě..." Aby zkvalitnil takto jinak banální, nostalgické
tlachání, oživil jednání zásadní a nesmírně důležitou otázkou, (podnět k ní byl dán právě panem profesorem Keanem), zda je
pravdou, že Havel na tajné schůzce slíbil Dubčekovi, že když ho nechá prezidentovat v první volbě, podpoří Dubčekovu
kandidaturu v příštích, řádných prezidentských volbách. Samozřejmě, že to byla tajná dohoda a jako všechny takové či
podobné konspirativní dohody se "odtajní" autorům způsobem, potvrzujícím jejich takřka nadpřirozené schopnosti.
Na tuto prostou otázku dostával pan Čulík řadu odpovědí, ale ani jedna mu neseděla. Nebyl spokojen, protože prostě
nedostal odpověď, jakou chtěl. Snažil se ale velmi intenzívně. Nutno říci, že jsme se jeho zásluhou dozvěděli o zajímavých
detailech událostí, které jsme více či méně všichni znali.
Od počátku jsme znali fakt, že Havel byl zaskočen představou, že by měl být hlavou státu. Bránil se tomu, což je možno z
lidského hlediska chápat. Dubček, naopak, ambiciózní, školený politik z doby předhistorické, o tuto pozici nesmírně
usiloval a s prezidentstvím počítal, a byl zklamán. Jistě, byl symbolem, jakýmsi křehkým totemem, připomínajícím euforii
nezapomenutelného Pražského jara a není těžké pochopit, že se k němu aktéři událostí chovali s mírou úcty.
Přímí účastníci nám zajímavým způsobem připomněli v jaké atmosféře se toto všechno dálo. Připomněli, že ještě nic nebylo
úplně jisté a samozřejmé. Dnes se nám to jeví jinak, ale bylo dobré si připomenout, že komunisté ještě měli téměř vše ve
svých rukou, počínaje Parlamentem a policií konče. Všimli jste si "výpovědi" Stanislava Miloty, (Keaneova korunního
svědka) který doporučoval, aby byli do funkcí zvoleni komunisté a nechat je, "aby ten chlív, který vybudovali sami
vyčistili"?
Nemělo by smysl znovu opakovat a rozpitvávat všechny odpovědi "svědků", odpovědi, které byly pro pana Čulíka
neuspokojivé. Komu to chce být jasné a kdo se nepočítá mezi, bohužel ne nepočetnou, skupinu havlobijců, nechť si je
pozorně přečte v minulých číslech tohoto zajímavého fóra a posoudí sám.
Jméno Václava Havla je široké veřejnosti známé už více než 30 roků. Samozřejmě někomu více, někomu méně. Jeho knihy,
myšlenky a projevy jsou známy po celém světě. Je ctěn jako státník a myslitel u většiny osobností světové politiky a
vnímajících obyvatel této planety. Je mi nepochopitelné, že tento fakt je trnem v oku některým příslušníkům našich národů.
Ne, něco jiného je vidět a poukazovat na chyby a přehmaty, či nesouhlasit s některými názory či činy, než slepě nenávidět,
špinit a ponižovat. Že tomu není tak? Jen se zamysleme nad formou frází a způsobů jakých tito havlobijci používají:
"...pane prezidente, to v čem lidé žijí... není Gottwaldův...marasmus. To je, nebuďte tak skromný, marasmus Váš."
...morálka byla pro něho (Havla) maskou při mocenských hrách... Havel se proměnil ve chtivého vlastních výhod...
...straní se bývalých kamarádů... pečlivě naplánoval mlhavé prohlášení... odpověděl drze... atd. atd. Výčet všech takových
a podobných útoků na Havlovu osobu není možné a ani není třeba vypisovat.
Jen se mi vždy vybaví otázka: Proč? Kde vlastně pramení taková averze k člověku, který věnoval svůj život odporu proti
zlu, zvůli a násilí ku prospěchu nás všech. Promiňte mi malé srovnání se svojí maličkostí. Jsme s Havlem téměř stejně staří.
Též nemám dělnický původ a žil jsem s černou skvrnou na kádrovém posudku. Grebeníčkové minulého režimu mi zavřeli
dveře k vyššímu vzdělání, ale laskavě mi umožnili získat kvalifikaci "universálního nástrojaře", takže jsem ten nejtvrdší
režim trávil v teple u ponku a ne někde s nádvorní partou. Kapituloval jsem. Havel ale získal vzdělání na vlastní pěst,
vlastním úsilím a pílí, navzdory všem soudruhům. Já jsem v roce 68 odešel s rodinou do exilu, on zůstal a rval se s mocí a
trpěl. Sám to vše nazval paradoxy osudu. Takoví lidé už jen proto zaslouží naší úctu. Stavěli se čelem k výzvám doby a
událostem.
A ještě něco! Že se dopouštěl chyb? Což bylo možné jinak? A že se nechová jako demokrat, když odmítá jednat s
demokraticky zvolenou stranou? Já myslím, že se chová jako humanista a stydí se právem, s námi všemi, za to, že se 20%
našich spoluobčanů hlásí k hnutí, které způsobilo ve světě tolik bolu a neštěstí. Ale přesto byl Havel zásadně proti myšlence,
často prezentované, tuto stranu s krvavou minulostí postavit mimo zákon. Odporovalo by to zásadám demokratické
společnosti. Když vidím zde, v USA heilovat holé lebky pod prapory nacistů a provolávat rasistická hesla, mrazí mě po
zádech. Stejná husí kůže mi naskočí při pohledu na hordu Grebeníčkových pěšáků se zdviženými pěstmi zpívající svoji
"poslední bitva vzplála..." I u nich je Havel na piedestalu nenávisti. Jakož i Sládkově partě a Skinheadům.
Naše vlast potřebuje studenou sprchu, vzpamatovat se a začít znovu. Ne, nemám receptu, mé nástrojařské vzdělání na to
nestačí. Mám ale pocit, že ve stavu, v jakém se naše vlast nachází je třeba vzít za jeden provaz a zabrat. Proč se vysmívat,
proč pomlouvat a proč zlehčovat morální výzvy našeho prezidenta, proč stále cítit potřebu "někoho píchat do zadku"? Proč
nepřijmout s vážností a porozuměním iniciativy našich intelektuálů a nenabídnout jim plnou pomoc a podporu, proč????
