Lustrace v České republice: zhodnocení
Kieran Williams
An English version of this article was published in the Central Europe Review here. Kieran Williams vyučuje na School of Slavonic and East European Studies v Londýně. Je autorem knihy The Prague Spring and its Aftermath: Czech Politics 1968-1970 (Pražské jaro a jeho dohra: česká politika 1968 - 1970).
Číselné odkazy jsou k poznámkám uvedeným u anglické verze článku.
Lustrace jsou jedno opatření, jimiž se český přechod k demokracii odlišuje od jiných států. Většina ostatních zemí usilovala o politickou spravedlnost prostřednictvím trestního stíhání u soudů, důsledkem čehož bylo jen velmi málo odsouzených osob. Česká republika naproti tomu zvolila jasně nesoudní přístup.
Po dobu posledních osmi let provozuje Československo/Česká republika režim, který vylučuje bývalé stranické funkcionáře a pracovníky a kolaboranty bývalé komunistické tajné policie (StB) z celé řady veřejných úřadů: z horních příček státní služby, ze soudnictví a z prokuratury, z bezpečnostní služby (BIS), z armádních funkcí vyžadujících hodnost plukovníka a generála, z ředitelství státních podniků, z ústřední banky, ze železnic, z vysokých univerzitních funkcí a z veřejných elektronických médií. (Je ironické, že kandidáti pro legislativu nemuseli být lustrováni a ministři, kteří působili za komunismu ve vládě, se na černou listinu nedostali.) Ve snaze vyhnout se obviňování, že jde o vyhledávání odplaty a že jde o právně retroaktivní opatření, byly lustrace předloženy federálnímu shromáždění a občanům v roce 1991 jako obranný mechanismus pro křehkou novou demokracii. Účelem lustrací nemělo být učinit zadost spravedlnosti, ani pomoci zemi vyrovnat se s minulostí, ani kriminalizovat činy, které byly dříve legální, ale zamezit opakování komunistického puče z února 1948.
Lustrační zákon, přijatý 4. října 1991, přestane platit 31. prosince 2000. Už bude platit jen o něco málo více než rok a mělo by se nyní hodnotit, jaký měl tento zákon dopad. Napsal jsem tedy zde pokud vím první pokus o zhodnocení dopadu tohoto zákona: zatímco bylo schvalování lustračního zákona doprovázeno intenzívní, často hysterickou debatou, poté, co byl lustrační zákon přijat, rozhostilo se podivné ticho.
Kolik lidí bylo lustrováno?
Nejvíce chybějí údaje o tom, kolik českých občanů bylo vlastně lustrováno. Není to vinou příliš tajnůstkářských státních úředníků, ale je to vinou českých novinářů, které nikdy nenapadlo, že by se na to mohli zeptat.
V letech 1991 - 1997 (pokud zahrneme i lustrace, které vyžadoval zákon o policejní službě) se konalo celkem 303 504 lustrací, z nichž bylo 15 166 (pět procent) pozitivních. (1) Zjistilo se tedy, že většina žadatelů o lustrační osvědčení nebyla ani udavači, ani zaměstnanci Stb.
Tyto údaje vyžadují určitý komentář. Zaprvé, první odhady od roku 1992, kdy došlo k většinu lustrací, vytvářely dojem, že polovina osob, které byly lustrovány pozitivně, spadala do vysoce sporné kategorie "kandidáta spolupráce". "Kandidát" byl někdo, koho Stb identifikovala jako potenciálního agenta, ale kdo často odmítl spolupracovat. Jen jedna třetina ze všech 1251 případů kandidátů spolupráce uzavřených v roce 1989 skončila souhlasem, že se kandidát stane udavačem (2). Avšak jen uvažování o tom, že by mohl být daný občan rekrutován, jim vytvořilo záznam v policejních svazcích, který mohl pak být chybně interpretován jako spolupráce s Stb.
Tito občané měli pak možnost odvolat se k nezávislé lustrační komisi, která podrobněji zkoumala policejní svazky a zjišťovala, zda daná osoba skutečně udávala policii. Z 580 případů pozitivně lustrovaných osob, která komise studovala, bylo shledáno, že polovina těchto lidí byla nevinná (3). Z iniciativy předsedy této komise Jaroslava Bašty a 99 legislativců rozhodl v listopadu 1992 Ústavní soud, že kandidáti na spolupráci už nebudou lustrování. (4)
Zadruhé, přestože bylo zjevně účelem lustračního zákona vyhnout se soudnímu řízení, stovky nespokojených, pozitivně lustrovaných osob, vyžadovaly soudní slyšení, jejichž účelem bylo zpochybnit pozitivní lustrační osvědčení, vydaná ministerstvem vnitra. Městský soud v Praze, kde se tyto případy projednávaly, požadoval větší množství důkazů než jen to, že se něčí jméno objevilo v rekonstruovaném rejstříku StB a ministerstvo vnitra se dostalo do obtížné situace vzhledem k tomu, že soudu jako důkaz nestačily mikrofiše, na něž byly v sedmdesátých letech převedeny svazky StB. Původní dokumentace byla zničena, a tak prohrálo ministerstvo vnitra alespoň osmdesát procent těchto případů. (5)
Jaký byl tedy tento lustrační zákon?
Podle jakých měřítek se máme pokusit hodnotit efektivnost lustračního zákona?
1. Ochrana demokracie před hrozbou, kterou zosobňoval předchozí režim. To bylo formálním důvodem, proč byl lustrační zákon vlastně schválen. Avšak nikdy během diskuse o tomto zákonu nebyla předložena žádná analýza, která by dokazovala, že novou demokracii ohrožují představitelé starého režimu. Vzhledem k tomu, že žádná hrozba demokracii nebyla definována ani kvantifikována v roce 1991, ani v roce 1995, kdy byl zákon obnoven, je dnes nemožné určit, zda lustrace skutečně ochránily demokratické instituce před subverzí.
3. K moci se měla dostat nová elita, nepošpiněná minulostí: Není známo, kolik občanů bylo nuceno se podrobit lustracím, protože ministerstvo vnitra nemělo žádný katalog úředních míst, jichž se zákon týká. To bylo v důsledku mlhavé formulace částí tohoto zákona, který přesně nedefinoval, co se míní "vedoucím postavením". Data, která jsou k dispozici, nerozlišují mezi těmi občany, kteří museli být lustrováni, aby mohli zastávat určitý úřad, a těmi, kteří si vyžádali lustraci kvůli volbám anebo aby si očistili jméno. (Náhlé velké množství lustračních žádostí v roce 1994 lze vysvětlit rozhodnutím mnoha z 80 000 kandidátů v komunálních volbách nehcat se lustrovat, i když to zákon nepožadoval. 6)
V nejcitlivějších oblastech, pro něž byla lustrace výslovně zamýšlena se už konaly rozsáhlé čistky předtím, než vešel lustrační zákon v platnost. Většina 8900 příslušníků StB byla už v roce 1990 propuštěna. Když byla v červenci 1991 založena Federální bezpečnostní informační služba, příslušníky StB bývalo asi 140 z jejích 1000 zaměstnanců, ale většina těchto lidí pracovala v pomocných, technických odděleních a nikoliv v odděleních politického dozoru. Tento počet byl v následujících dvou třech letech snížen v důsledku náboru nových lidí a v důsledku nové kvalifikace, nikoliv v důsledku lustrací (7).
Podle jednoho šetření z roku 1992 muselo opustit své zaměstnání na českých ministerstvech po hlavní lustrační vlně v důsledku zákona 451 jen 19 byrokratů (8). Podle šetření z roku 1995 nebylo celkem z čelných míst propuštěno více než 100 osob (9).
Většina pozitivně lustrovaných osob byla převedena na méně významná místa, pro něž se nepožadoval lustrační zákon. Tito lidé nebyli propuštěni. Vyplývá z toho, že lustrace se nestala buldozerem lidských osudů, jak se někteří obávali a jak jiní doufali. Vzhledem k tomu, že existuje jen málo studií o českých elitách a vzhledem k tomu, že se česká byrokracie za pseudothatcherovské Václava Klause početně zdvojnásobila, je obtížné přesně určit, co bylo důvodem změn ve státní službě.
Z analýzy Petra Matějů z let 1993-1994 vyplývá, že se změny ve státní službě příliš neodlišovaly od změn v hospodářské a v politické sféře v Polsku, přestože zaujaly obě země vůči předchozímu režimu odlišné postoje. Nejpozoruhodnějším zjištěním je, že žádný z dotazovaných českých státních úředníků prý nebyl funkcionářem komunistické strany, zatímco v Polsku bylo funkcionáři komunistické strany 8,7 procent. Zkoumaný vzorek (52 osob) je však příliš malý, aby se z něho dalo cokoliv usuzovat o důsledku lustračního zákona. (10)
3. Lustrační zákon měl pomoci zemi vyrovnat se s minulostí. Aby se autoři tohoto zákona vyhnuli kritice, že jde o retroaktivní zákon, zákon nebyl prezentován jako prostředek k posuzování minulosti, ani jako prostředek k nastolení spravedlnosti. Stoupenci lustračního zákona hleděli výlučně do budoucnosti, soustřeďovali se na zachování nové demokracie a na její ochranu před nebezpečím, které údajně zosobňují občané, kteří stále zastávají totalitní hodnoty.
Tím, že byla diskuse o kolaboraci o odpovědnosti odstraněna z veřejnosti, z míst, jako je parlament, a tím, že byla proměněa v byrokratický proces lustrační zákon zřejmě ochromil všeobecnou debatu o minulosti. Poslední dvě desetiletí komunistické vlády zůstávají v akademické i v populární historiografii téměř úplně neprobádány. Namísto toho se nabízejí jen televizní reprízy majora Zemana.
4. Zamezení divokým lustracím. Než byl schválen lustrační zákon, Československo trápil určitý počet veřejných obvinění, která většinou vznesli bývalí disidenti vůči údajným spolupracovníkům s StB. Nejdramatičtějším incidentem bylo televizí vysílané zasedání Federálního shromáždění v březnu 1991, kdy bylo jmenováno deset poslanců, uvedených na seznamu udavačů. Všichni jmenovaní protestovali, že jsou nevinní, a ve většině případů bylo nejasné, zda skutečně tito lidé vědomě spolupracovali s StB.
Lustrační zákon se stal alternativou k této politice skandalizace. Nahradil ji důvěrnou, byrokratickou procedurou a odvolacími mechanismy. Od té doby, co začaly lustrace, došlo jen k několika případům, kdy byli jednotlivci veřejně obviněni z kolaborace s komunistickým režimem. V těch případech, kdy k tomu došlo, skandál nevytvořili bývalí vládci z StB, využitím ukradených svazků, jimiž by se pokusili někoho zničit nebo vydírat, avšak skandál většinou vyvolali přesvědčení antikomunisté jako nedávno zemřelý Václav Benda. Celkově lze říci, že se lustračnímu zákonu podařilo zmenšit politický kapitál veřejných skandalizací.
Budoucnost lustrací
Lustrační zákon přestane koncem příštího roku platit, ale bude pokračovat ve formě, která je v mnoha ohledech právním způsobem daleko přijatelnější. V červnu 1998 přijal český parlament zákon o bezpečnosti informací, který definuje režim, v jehož rámci mají být prověřováni činitelé, kteří potřebují mít přístup k důvěrnému materiálu, včetně informací odesílaných do NATO. Zákon obsahuje podrobný seznam faktorů, které je nutno vzít v úvahu při udělování povolení pro přístup k utajovaným skutečnostem. Mezi nimi je členství politických stran a asociací a styky s bývalými či současnými bezpečnostními službami včetně StB (11).
Ministři nynější sociálnědemokratické vlády brání tuto klauzuli přesně týmiž profylaktickými argumenty, jakých bylo užíváno před osmi lety: že je nutné bránit státní instituce před infiltrací extremisty. Vzhledem k tomu, že se bere v úvahu celý žadatelův životopis, tento systém je podstatně spravedlivější, je více ve stylu západoněmecké streitbare Demokratie, a je slučitelnější s mezinárodními měřítky - lustrační zákon kritizovala Mezinárodní organizace práce. Avšak poslanci v parlamentě, ministři a prezident se nemusejí podrobovat bezpečnostním kontrolám, stejně tak jako nemuseli být lustrováni, na rozdíl od každého bezvýznamného úředníčka v kanceláři parlamentu. A tak budou lustrace pokračovat a budou stále tak plné paradoxů jako předtím.
