Globální znechucení v lokálních souvislostech
ODS čeká prověrka nepostradatelnosti předsedy Klause. Schyluje se ke kongresu, který má proběhnout začátkem prosince, a do té doby se ani schválení rozpočtu nedá předpokládat. Natožpak jakákoliv koalice, sebeduhovější.
U komunistů se čeká koncem roku otevírání náruče a zakrývání pěticípých hvězd, u Šulů otevírání peněženek a Vlasteneckou frontu čeká přechod do ilegality.
Unii svobody bez poslankyně Machaté zase čeká z ostudy kabát a odklon "nekomunikativních" fanatiků směrem k dalšímu trpaslíkovi - DEU.
Všichni psi teď vyjí na měsíc (v) očekávání. Silácké řeči z hlavního stanu ODS přicházejí přesně podle loňského očekávání Miloše Zemana, možná ještě o něco dříve. Prognostik se nikdy neplete. Navíc se tak děje ve chvíli pro smluvní opozici náramně vhodnou, kdy se její smluvně vládní partner vlastní lehkomyslností a nezvládnutou mediálně politickou strategií dobrovolně oslabil a opozice žurnalistická i nesmluvní mu to dává (po zásluze) sežrat.
Mám na mysli vše, co už několik týdnů omílají sdělovací prostředky a co má ve společném jmenovateli nebo pod čarou (ponoru - chcete-li) Egona Lánského, Stanislava Grosse, Ivana Davida, Jana Kavana či Karla Berku, odvolávání ředitelů a ředitelek, privatizaci a čisté ruce, zadávání zakázek, úniky interních informací, půlnoční telefonáty nahrávané na diktafon, mobilní telefony se sazbou GRÁTIS a karty CCS placené panem Bůhvíkým. S arogantním pozdravem "Nazdar tisku", kyne pravicí premiér utrápeným a znechuceným novinářům, které už nebaví poslouchat, jaký jsou póvl a jak prohřešky bude přešetřovat NKÚ.
Tiskový mluvčí se přetváří v humoristického spisovatele a se značnou dávkou sebemrskačského sarkasmu popisuje historky "ze života hmyzu" na ministerstvu, jehož zaměstnancem do té doby byl. FUJ. Jelikož autor (mimo členství v pražské ČSSD) je členem PEN klubu, má jeho kniha říz a erotickou přitažlivost. Však se také jmenuje David a Goliáška. Znaje hlavní postavy a věda střípky z pozadí jsem se smál po celou dobu, co jsem se oddával konzumaci bulváru...
Autorem je Pavel Verner, kterého navrhovali (snad jako mediálně populární osobnost) jeho straničtí přátelé dokonce do Senátu. Neprošel. Snad proto jej ministr David považuje za psychopata a vrchní ředitelka jeho kanceláře, Soňa Pivoňková raději nebere telefony. Náměstci ministra zdravotnictví - snad pro jistotu - odcházejí či ohlašují odchod. Možná se jejich něžné protějšky či sekretářky nedají označit tak přiléhavým epitetem. Celý soubor žalob a kauz okolo ministra Davida je ale příliš spletitý a mediální obraz příliš zmanipulovaný, než aby se dalo říci, kdo mluví pravdu.
Obávám se, že ani "cifršpióni" NKÚ nedokáží vnést do kauz jasno, očistit ministerstvo či naopak ředitelky obou problematických nemocnic. Průběžné a přesně načasované úniky informací ze zákulisí totiž znemožňují jakýkoliv objektivní pohled. Stejně tak i tlak bývalého náměstka ministra, dnes poslance za ODS. Snad ekonomická kontrarozvědka či kriminálka. Podle našich informací dosahují jen "kostlivci" uvnitř VZP desetimiliardové výše...
Divíte se, že nemají Davida rádi?
Proč asi?
Jen tak na okraj: Politické grémium sociální demokracie pověřilo přešetřením záležitosti s kartami Karla Kobese. Dalo mu na to měsíc. Výsledek je kupodivu objektivní, nezaujatý. Viníkem je totiž jeden z hlavních herců - místopředseda Karel Machovec, koule na noze sociální demokracie. Což někteří věděli už dříve. Muž, který dostal ke své funkci od tehdy naivního grémia strany takové pravomoci, že kdyby prodal Lidový dům Ivanu Kočárníkovi, nic by se mu nestalo.
Myslím, že by nebylo od věci, aby se místopředseda - vyšetřovatel (pro řízení ČSSD, jak zní jeho oficiální funkce) nezamýšlel v další části vyšetřování pouze nad tím, jaký okruh funkcionářů tohoto danajského daru využil (stará kriminalistická otázka - komu to slouží a co mají společného téměř všichni podezřelí), ale aby se pokusil vyšetřit, zda tyto karty využívali také politici z dalších stran.
Nechce se totiž věřit, že by se Václav Junek, v roce 1995 neomezený vládce Chemapolu, pokoušel vlichotit do přízně právě a pouze sociální demokracii (při jejích tehdejších téměř jednomístných preferencích). Členy ČSSD by mohl využívat pouze velmi omezeně - v rozsahu jejich množství a vlivu ve Sněmovně. Ten byl až do voleb 1996 zanedbatelný.
Koho ale mohl (a zřejmě i musel) už tehdy používat operativně, aby opravdu prosadil, co prosadit chtěl? Kdo tehdy řídil privatizaci, kdo určoval daňové zatížení jednotlivých komodit, kdo uděloval vývozní licence, kdo rozhodoval o ekologických parametrech a povoleních na výstavbu stovek čerpacích stanic?
Kdo rozhodoval o výstavbě ropovodu?
V celé kauze není podstatné, že roli prostředníka sehrál bývalý předseda strany Zelených, bamberský blekota a mistr špionážních zápletek Jaroslav Vlček. Nebylo to poprvé, a podle shodných reakcí dalšího "hazardního hráče" sociálnědemokratické politiky, Karla Machovce zřejmě ani naposled, co tento deux ex machina zpravodajských hloupostí (bývalý ekologický, později bezpečnostní "expert") klopýtl a vyplaval na povrch mediální aféry.
Spolu s Machovcem se tak řadí k oblíbeným hercům primitivních scénáristů mediálně - zpravodajských zábavných pořadů, Dalibora Balšínka (dnes SPY - čti Špión) či Jana Vávry z NOVY či skupiny kolem Jana Šterna, dlouho okupující "investigativní" prostor ČT. Junek ostatně něco o souvislostech s "plošnou podporou" politických stran naznačil ve svém rozhovoru pro MF Dnes, list však sdělení (opravdu snad až příliš velkoryse) přešel. O ostatních denících nemluvě. Proč asi?
Chemapol je přesto velmi zajímavá firma. Ne proto, že ji převzal Radim Masný či proto, že se ji prý před bankrotem pokoušel zachránit Zemanův poradce Šlouf. Disponovala vždy značným reklamním a mediálním rozpočtem v rozsahu 100 000 000 Kč, aniž její aktivity byly příliš viditelné. Kupovala různé "strategické" firmy - např. Omnipol, který měl kdysi československý monopol na mezinárodní obchod se zbraněmi a tudíž musel udržovat naprosto jednoznačnou vstřícnost vůči socialistické rozvědce i kontrarozvědce...
Stejnou vstřícnost ale musel přece udržovat i vůči KGB či Stasi! Do Chemapolu se stáhlo po čistkách na FMV a rozpadu federace poměrně značné množství exkomunikovaných pracovníků české (a i československé) tajné služby (včetně profesionálních operativců, analytiků, techniků a plánovačů) v čele s některými jejími čerstvě odvolanými šéfy. Personální prací byl v celém Chemapolu už kdysi dávno pověřen Petr Miller, bývalý "revoluční" dělnický vůdce z ČKD, člen nejužšího kruhu kolem Václava Havla a porevoluční ministr - práce. I tiskové oddělení vedli porevoluční televizní profesionálové...
Bezpečnostní oddělení Chemapolu zaměstnalo, platilo (a tudíž muselo i vytěžovat) superprofesionální strukturu, použitelnou pro jakoukouliv vlivovou operaci. Další firmy s podobným zaměřením muselo ( či ještě musí) platit externě - například pro vymáhání pohledávek či na ostrahu řady objektů.
Nebo že by Chemapolu všichni včas platili? Spolu s pověstmi o napojení na StB a státy bývalého SSSR či jednoznačnou orientací na obchod se strategickými komoditami (ropa, chemie, zbraně a letecká technika) vzniklo a dlouhou dobu i nerušeně žilo uskupení, které svou ekonomickou silou a propojeností s politickými a ekonomickými kruhy už dávno mělo být objektem sledování a rozpracování BIS.
Zřejmě tomu ale bylo naopak. Chemapol pravděpodobně "rozpracoval" tajnou službu... Kdo vlastně zpracovává public relations tohoto kolosu na hliněných nohou? Novinářům však - kupodivu - stačilo deset karet, rozdaných kdysi ve vedení ČSSD... Informace o síti čerpacích stanic PETRA v této souvislosti zapadla stejně rychle, jako se na začátku kauzy "Karty" objevila. Jaroslav Vlček je zaměstnancem AliaChemu...
Proč asi?
Další postřeh na téma ČSSD je v lehkém tónu. Na zasedání předsednictva strany začátkem října se řešil problém, zda nadcházející jednání ÚVV otevřít či neotevřít pro novináře. Nakonec získal všeobecnou podporu názor Miloše Zemana: "Bude lepší, když tam novináře pustíme. Kdyby totiž jednání bylo uzavřené, stejně by to někdo novinářům určitě vyžvanil."
Měl pravdu.
To, co se ale vyžvanit mohlo a snad i mělo, se však vůbec nestalo. Nedošlo k ostré diskuzi mezi členy ÚVV a vedením strany, nedošlo k hlasovací katarzi a nedošlo k očištění protagonistů afér. Nedošlo ani ke smíření "grossovců" a "zemanovců". Neřeklo se ani lidem uvnitř vedení, jaké je SKUTEČNÉ pozadí těchto trapností. Někteří sociální demokraté si proto o pár týdnů později raději založili další, v pořadí už třetí mini-truc-sociální demokracii - ČSDH.
Hora porodila myš.
Poslední postřeh na adresu vládní strany už není ani tak směšný, jako spíše útrpný. Politici by neměli být diletanti. A pokud používají mobilní telefon, měli by znát (opravdu, ale opravdu všechny) jeho funkce, záludnosti a možnosti. Nejen proto, aby na něm neměli namluvený vzkaz, že "vůbec, ale vůbec neumějí svůj mobil ovládat...".
Stejně jako v případě elektronické komunikace pomocí SMS či e-mailu, i pro používání GSM všeobecně platí, že tajemství neexistují. Politici by měli vědět, že po Praze se potulují digitální seznamy valné většiny aktuálních klientů Telecomu i mobilních operátorů na CD-ROM (za ceny sice nelegální, ale směšné - pohybují se kolem několika set Kč za jeden disk).
Měli by vědět, že za 100 Kč příplatku dostane legální majitel telefonu (a tudíž i účtu) každý měsíc PODROBNÝ výpis, za co své korunky utratil. Ten obsahuje nejen množství protelefonovaných minut a výslednou cenu, ale i telefoní čísla odchozích i došlých hovorů, jejich délku a čas, kdy tyto hovory byly uskutečněny.
Takže obsahuje i ta čísla, která patří hezkým slečnám, různým firmám, novinářům, PR agenturám či politikům z jiných stran... Podle tohoto výpisu se dá sestavit poměrně přesně denní pracovní, odpočinkový i sexuální harmonogram a "akční" rádius dotyčného. Co říci těm, kteří z nočního jednání stranického orgánu telefonují nikoliv domů, ale do novin? Politici by opravdu neměli být diletanti.
Bohužel ale tomu tak ne vždy je.
Mediálně-zpravodajská válka, ve které se naivní politická elita mladičké České republiky ocitla, je definovaná i osobami, které některé politiky provázejí. Ať již ve funkcích podržtašek, mediálních poradců či mužů v pozadí. Ale ne vždy je jejich praxe i minulost použitelná v souladu s vnímáním politiky jako věci veřejné.
To vše produkuje ty stinné stránky českého politického cirkusu. A tak pracovníci a spolupracovníci služeb tajných jsou publicisté či novináři - lidé veřejní, novináři zase mluvčí nebo poradci a mluvčí nebo poradci pokukují po způsobu, jak být politiky či naopak businessmany. Případně obojí. Pro jistotu. Politici se snaží upíchnout v businessu, když jejich strana obdrží od voličů pětku. Díky rozhodnutí Ústavního soudu to není stav trvalý.
I ústava se může měnit.
Proč asi?
Korunu tomu nasadí prezident, který změnám ústavy sice nepřeje (proč také) ale zato (asi k desátému výročí "sametu") vyznamená před zraky celého národa - snad Za zásluhy (nikoliv omylem) - dnes již stařičkého poválečného rezidenta CIC (americké zpravodajské služby - předchůdkyně CIA), který v Československu získával, školil a udržoval po řadu let síť agentů, posléze pracujících proti zájmům tehdejšího státu.
Prospívat republice určitě nechtěli - to by činili veřejně. Co opravdu dělali žáci vyznamenaného, se dnes už lze jen domýšlet, či pečlivěji sledovat první díly tolik diskutovaného seriálu Třicet případů majora Zemana. Upozornění, že činnost občana ČR pro jakoukoliv cizí zpravodajskou službu (byť právě teď spřáteleného státu) je trestným činem i dnes, snad ani není na místě. Přesto znám i dnes lidi, tento krok vášnivě obhajující - ve jménu nikdy nekončícího boje proti "komunismu"...
Občan se pak nediví ničemu a místo diletantů ve Zprávách sleduje raději Profesionály na jiném programu. Je to řešení? Pro někoho není - a stává se nevoličem, pro někoho je - a stává se sympatizantem KSČM, současné nejoblíbenější politické formace.
Motivace? "Za čtyřicet let toho komunisti nenakradli tolik, jako ti potom za deset let následujících", lze slyšet téměř v každé druhé hospodě. A heslo Václava Klause z jedněch parlamentních voleb "Vaše kupónová knížka volí pravici" se stává absurdním prologem poslední kapitoly důvěry prostého občana v samospasitelnost "trhu bez přívlastků" či návratu "Zpátky do Evropy" v "Zemi, kde se již dva roky nevládne".
Nejen kvůli následkům nezvládnuté transformace ekonomiky, ale i kvůli ještě zpackanější transformaci společnosti a jejích institucí dochází k radikalizaci voličů. Hospoda - s jihoafricky českým pivem (u kterého se bude určitě cena už jen zvedat) není dávno tím pojistným ventilem občanovy frustrace.
"Stará" doba i "stará" morálka poctivých podnikatelů a bankéřů první republiky ustupuje "globalizované" amorální džungli, ve které investor je "pánem" nad blahobytem či nuzáctvím "konzumentů", prostý občan unášen směrem neznámým vstříc budoucnosti, která je nejistá stejně, jako vedlejší efekty bombardování chemiček v Jugoslávii letouny "našeho" NATO či jiné vedlejší efekty při přechodu všudepřítomných počítačů na letopočet končící třemi nulami.
Zásoba dříví či konzerv sice pomůže při možné silvestrovské šarádě selhání Berky i vlády počítačů, před selháním soudnosti ostatních politiků však ne. Sochu Švermy odstranili komunální taképolitici (ODS) - prý do restaurátorského ateliéru, zrůžovělý tank č. 23 už dříve jiní do šrotu (na rozdíl od Němců, kteří na opravu památek odboje a pomníků Rudé armádě vydali letos několik miliónů marek - tvrdých) a na českém internetu se hlasuje, jestli máme slavit 28. říjen jako svátek státu, který neexistuje.
Proč asi?
Václav Klaus začíná uprostřed projednávání rozpočtu mluvit o odpovědnosti za tuto zemi (když jako na potvoru začíná další privatizace - cca za 300 miliard - bez něj a bez ODS) a chce sestavovat ne velkou, ale supervelkou vládní koalici určitě ještě dříve, než si delegáti prosincového kongresu Občansko demokratické strany uvědomí, kdo je a kdo není nenahraditelný, Václav Havel hovoří o globalizaci morálky (na letošním Fóru 2000, kam většinu novinářů pro jistotu nepouštěli - my tam ale byli po celou dobu) a Václav Fischer má plakát na zlevněné zájezdy už skoro všude.
Kašírovaný Svatý Václav sedí na koni pověšeném nohama vzhůru - hlavou i ocasem dolů. K desátému výročí "sametové revoluce", na spodním konci stejnojmennného náměstí, na Můstku. A to vše v rámci grantu EU pro mladé umělce, vstříc "evropské" budoucnosti. Pak že Praha není Evropským městem (postmoderní a nestravitelné) kultury roku 2000.
Je - přesto, že na tyto oslavy vláda nemá peníze... "Před deseti lety jsme dokázali změnit režim. I dnes je osud celé země v rukou každého z nás," dozvěděl jsem se právě teď z rozzářené televizní obrazovky. "Semafóru je čtyřicet let."
Nesmějete se?
Proč asi?
