Pondělní pořad Na hraně: Stereotypní kroužení kolem starých témat

Jan Čulík

Pravdivost námitek kritiků, že se rozhlasové a televizní pořady s politickými náměty točí v kruhu na stejném místě, kolem týchž stereotypních a konvenčních témat, bohužel potvrdil i tento pořad. Pořad je to nehluboký, je to jeden z oněch druhů levných programů, kdy před kameru posadíme několik lidí a necháme je, bez jakéhokoliv zázemí a hlubších informací, které by měli k dispozici, obecně mluvit. Tak vznesl i tentokrát pořad Na hraně několik konvenčních otázek, vyplývajících z nejnovější situace na české politické scéně.

V podstatě šlo o to, proč se jednotlivé české politické strany pořád tak osobně hašteří, proč se nemohou dohodnout a  proč lidi údajně tolik nenávidějí ČSSD a Miloše Zemana. Pořad neodpověděl přesvědčivě na žádnou ze vznesených otázek, protože na ně přítomné poslankyně reagovaly banálními, avšak často protichůdnými projevy.

Mírně zajímavější byla na pořadu Na hraně vystoupení osob z publika. Ukazovala totiž, že alespoň tito pozvaní čeští občané jsou politikou snad ještě více zmateni než jejich poslanci. Obecenstvo reagovalo nevěcně, emocionálně, na základě hlubokých stereotypních přesvědčení. Jeho výroky byly jen výkřiky do tmy, bez věcného podkladu.

Nevím, jakým způsobem vybírá Česká televize své publikum pro tyto pořady (BBC zve obecenstvo pro politické diskusní pořady podle přesně vytvořeného sociologického vzorku, aby byly zastoupeny všechny názory), ale v tomto obecenstvu se zdála být velmi silná podpora pro Čtyřkoalici, která přece tak silně neexistuje - alespoň podle průzkumů veřejného mínění - v širší veřejnosti.

Mnoho lidí už prostě ze svého hlubokého politického přesvědčení nebylo schopno považovat za demokratické aktéry na politické scéně nikoho jiného než české "pravicové" strany. Tato apriorní nenávist přítomných vůči ČSSD nebo dokonce komunistům znemožňovala rozumnější diskusi.

Pořad Na hraně by byl zajímavější, kdyby nezůstával jen na rovině obecných povrchností, ale kdyby přítomným předložil konkrétní problém - a zároveň si pro to vypracoval vlastní, záložní řešení, které by také zveřejnil. Třeba: jak konkrétně byste docílily toho, milé poslankyně, aby rychle vznikla neexistující legislativa na ochranu spotřebitelských práv, jejíž absenci kritizuje zpráva Evropské unie. Nebo: co uděláte tento měsíc, tento týden, milé poslankyně, k tomu, aby bylo podstatněji sníženo břemeno byrokracie, s níž se musejí potýkat čeští občané (uvést dva tři drastické konkrétní příklady). Jak budete jednat, aby se takovéto věci už neopakovaly?

Důležité také je opustit vládnoucí zvyklost českých médií, kde si může každý zvaný host plkat nepodloženě, co chce, aniž by kdokoliv požadoval, aby své argumenty věcně zdůvodnil. Extrémním příkladem tohoto přístupu (něco podobného se už stalo, v pražském rozhlase) je rozhovor tohoto typu:

Občan či politik u mikrofonu: "Jsem přesvědčen, že všichni Romové by měli jít do plynu."

Moderátor: "Děkuji vám za váš zajímavý názor."

Na méně drastické úrovni toto probíhá v českých sdělovacích prostředcích pořád. Daleko podnětnější pořad by však vznikl, kdyby byly moderátorky na své hosty i na témata pořadu seriózně připraveny a byly schopny v - často dřevěných - výrocích politiků okamžitě vychytávat nehoráznosti a upozorňovat na ně. Politiky je nutno chytat za slovo skoro v každé větě. To, že je někdo poslanec, přece neznamená, že jsou jeho slova zlatá, právě naopak: politická kariéra nutí každého politika vyjadřovat se stereotypně, využívat mediálního prostoru jako reklamy ve prospěch své strany. To musí moderátoři omezovat, nemá-li dojít k naprosté diskreditaci politiků. Politikové by měli podporovat, aby je moderátoři nutili k přirozené řeči bez frází a bez reklamních bonmotů. Kdyby byli chytří, věděli by, že taková mediální praxe přispěje k jejich popularitě. Nynější mediální praxe, kdy jen moderátor politikovi úslužně přisluhuje, naopak vede u veřejnosti k diskreditaci politiků.

Pár konkrétnějších poznámek z průběhu pořadu

Přítomné poslankyně se nemohly dohodnout, jedněm vadí opoziční smlouva, druhým čtyřkoalice. Publiku se nelíbí osobní nevraživost mezi politiky, a to, že je strany v té vzájemné nevraživosti podporují.

Poslankyně za ODS Dostálová hovořila neuvěřitelně šroubovaně, s Šojdrovou z KDU-ČSL si vyčítaly, kdo za nynější situaci může. Někdo by měl vystoupit a parodovat tyto bláboly. Tito poslanci si nezaslouží úctu a autoritu. Mělo by se to říkat veřejně. Máme právo na kvalitu, nepodstrkujte nám šunt. Lidi sami vědí, jak jsou poslanci neseriózní.

Moderátorka Červenková pak dál rozšířila virtuální realitu, kterou vytvářejí protivládní sdělovací prostředky, že je sociálnědemokratická vláda údajně radikálně neúspěšná. Ale kromě šíření emocionálních nálad by bylo nutno říci konkrétně v čem. Hlavně se mi zdá, že je sociálně demokratická vláda zbytečně arogantní a mediálně neobratná a zaujaté sdělovací prostředky toho dokáží efektivně využívat. Čeští novináři jsou skutečně často špatní, ale když jim to bude říkat s pohrdáním politik, jehož kariéra na tom záleží (Zeman), ukáží mu svou moc.

Ale Mertlík a Špidla - a někteří jiní - zase tak stoprocentnně neúspěšní nejsou. Nejvíce záleží vždy na ekonomice. Na tom pracuje právě Mertlík. Poslankyně za ČSSD Kupčová se vyjadřovala v pořadu sice racionálně, ale příliš skromně. Nikdo si jí moc nevšiml. Dobrou práci některých sociálně demokratických ministrů, mnohokrát lepší než jejich pravicově koaličních předchůdců, nedokázala uhájit.

Reportérka se měla zeptat konkrétně, proč si lidi myslí, že je sociálně demokratická vláda neúspěšná. Moderátorky nevyžadovaly ani od hostů, ani od publika myšlení

Je zřejmé, že mnohým lidem emocionálně vadí už samotný pojem sociálně demokratické vlády , a zároveň je štve, že ji ODS udržuje u moci. Ale to není racionální rozbor situace. Charakteristické je, že lidi v podstatě nevědí, co sociálnědemokratická vláda dělá, ale chytají se bouří ve sklenici vody: hašteřivých výroků politiků. Je fakt, že sociálně demokratičtí ministři nezvládají prezentaci a jsou někteří nabubřelí až pompézní (prázdný sud nejvíce duní; Egon Lánský). Možná je ale dobře, že se sociální demokraté nenaučili tak hladké veřejné prezentaci, jako Blairovi labouristé v Británii - jejich vystupování je aspoň upřímnější.

Mnoho přítomných si jasně přálo, aby už konečně vládly "pravicové strany": Ale jaké předložili přesvědčivé důkazy, že by bylo užitečné, aby tyto strany vládly - v době, kdy je nejdůležitější, aby byla vytvářena kvalitní státní správa a v době, kdy je jedno, jaká bude u moci vláda, neboť stejně musí dělat totéž - to, co vyžadují mezinárodní finanční trhy a Brusel?

Vcelku je zjevné, že lidi nemluví na základě racionální analýzy, ale na základě emocionálních předsudků. Politice lidi nerozumějí a jsou přitom konfrontováni profesionálními politiky, kteří na ně hovoří dřevěnou řečí a neustále, groteskně, ať se děje, co se děje, dělají reklamu vlastní politické straně. To se děje ve všech demokraciích, avšak jinde šlapou televizní moderátoři politikům více na paty - politická sebereklama stran se musí omezovat a politikové se musejí nutit, aby mluvili normální řečí, a když to neumějí, aby z politiky odešli.

Představa, že pouze pravicové strany jsou legitimní, v myslích tohoto televizního publika znepokojujícím způsobem přežívala. To publikum vůbec není schopno myslet demokraticky, uvažovat, že jsou na české politické scéně i jiní hráči než ODS a čtyřkoalice. Je to proto, že televize pozvala do studia nereprezentativní vzorek obyvatelstva? Jak ho vybírá?

Je to nebezpečné, protože si televize bude znovu a znovu vysílat programy, rovnající se víceméně vnitropolitickým schůzím pár "pravicových" stran, kde si budou mezi sebou řešit své neshody ODS a čtyřkoalice a v zemi bude mezitím - sdělovacími prostředky podrobněji neanalyzována - narůstat lidová podpora KSČM. Publikum, které bylo ve studiu pořadu Na hraně, neodpovídalo nynějšímu rozložení politických názorů v české společnosti.

Hovořilo se o různých koalicích - zajímavé, že nikomu nepřišlo na mysl, že by bylo také možno vyhlásit nedůvěru vládě, když ji všichni tak nenávidí, a vypsat všeobecné volby. Jenže toho se jaksi politikové a moderátoři bojí - dát právo obyčejným lidem rozhodovat. Kromě toho z volebních preferencí vyplývá, že by asi neuspěla velmi dobře žádná zavedená strana, právě kromě komunistů. Tak se raději budou i nadále konat osobní, unavené potyčky mezi jednotlivými členy unavených "státotvorných" stran

Zbožňování Klause je v nynější situaci neuvěřitelné.

Opoziční smlouva je mezi lidmi nepopulární, protože neumožňuje ostře ideologický stranický konflikt, který by jim vyhovoval, ale spíš kompromis.

Návrh od ODS na vytvoření superkoalice je sebevražedný, protože pustí komunisty do vlády. Divím se, že reportérky Vopálenská a Červenková nic nenamítly.

Největším problémem je nezaměstnanost.

Co je politická kultura. Moderátorka Vopálenská i osoba z publika používají podivně pojem "politické kultury". V ČR je tato chyba dost běžná. Výraz "politická kultura" není hodnotící pojem, politická kultura není "špatná" ani "dobrá". Politická kultura je politologický pojem, koncept shrnující určité vlastnosti. Politická kultura je vlastně synonymem slova "civilizace". O té se přece také neptáme, zda je "dobrá" nebo "špatná".

Politikům "jde o korýtka", nedá se jim věřit, namítá jeden přítomný. Ale to přece platí o  všech politicích - sdělovací prostředky jsou tu od toho, aby to kontrolovaly.

Nenávist a neznalost. Naivita. Cesta jen po povrchu. Vrcholem naivity je označovat Karla Kuehnla za důvěryhodného politika. Možná dokázal se dosud protichůdnými výroky nezkompromitovat, a to jistě ukazuje na určitou profesionalitu.

Pár citátů z pořadu, které mě zaujaly svou charakteristickou stereotypičností:

Dřevěný jazyk poslankyně Dostálové je pozoruhodný, stejně tak její hašteření se soupeřkou z KDU-ČSL, kdo nese za nynější situaci vinu ("Moje strana ne!")

Nebo v jakém stavu je v současné době vaše strana?

Kateřina Dostálová, ODS : Tak já se přiznám, že vám teďka neodpovím v jakém stavu je strana, protože nemám pocit, že bych to měla nějak komentovat jestli je v dobrém nebo ve špatném stavu. Já bych chtěla reagovat na to, co tady zaznělo. A já bych chtěla říct, že ten postoj ODS právě v průběhu těchto jednání je naprosto konzistentní a já bych se chtěla dotknout toho posledního, co tady zaznělo, a to je ta stodvojková, ta pravostředová koalice, nesmírně křehká koalice a koalice, o které bych byla ráda, kdybychom si uvědomili, že tady vlastně dneska prakticky není, když si spočítáme ty hlasy, a to co se stalo na začátku minulého týdne, odstoupení paní poslankyně Machaté i to, že pan Lux je dlouhodobě nemocný, tak tady máme naprosto křehké uskupení, které si myslím, že by opět nesloužilo v žádném případě k sestavení stabilní vlády. Chtěla bych říct, že v přístupu, jak se díváme na to, jaké by mohly být sestaveny koalice, tak se domnívám, že opravdu je ten názor konzistentní ve smyslu supervelké koalice, protože se domnívám, že tato supervelká koalice by přinesla nejméně nedostatků. Ale já bych tady ještě ráda zmínila jednu variantu a jednu koalici, která vůbec diskutována nebyla a která prostě ještě nikde nepadla. Já si myslím, že by byla možná i supervelká koalice demokratických, polistopadových stran, říkám demokratických stran, které zatíženy žádnou minulostí a může to být varianta, kterou teď zmiňuji a to ODS, Unie svobody a ČSSD, to je také další možnost.

Michaela Šojdrová: Není problémem to, že je menšinová vláda, ale problémem je to, že menšinová vláda je neodvolatelná. A proč KDU-ČSL zatím odmítá a řekněme čtyřkoalice odmítá jednat o supervelké koalici v době, kdy existuje opoziční smlouva, je otázka principiální. ODS porušuje opoziční smlouvu. Vážení, mladí kolegové, vám by nevadilo vstupovat do jednání s partnerem, který se chová neseriózně?

Kateřina Dostálová: Ještě bych ráda reagovala na to, co zde zaznělo. Na ta trošku rozhořčená slova ve smyslu opoziční smlouvy od paní kolegyně Šojdrové. Já si myslím, že se málo ví a málo se říká, že ano, ODS umožnila vznik opoziční smlouvy, protože jsme neviděli žádnou jinou variantu po roce 98 po volbách, ale kdo umožnil pokračování té opoziční smlouvy a v podstatě vládnutí menšinové vlády sociální demokracie se domnívám, že byla právě strana lidová, která jim podpořila rozpočet. Byla to právě strana lidová, která umožnila prodloužení toho vládnutí menšinové vlády a myslím si, že to málo tady zaznívá.

Moderátorka Alena Červenková: To, že se jedná o různých, jiných alternativách vlády, zřejmě pravděpodobně znamená, že ta současná, menšinová, sociálnědemokratická vláda asi příliš úspěšná nebyla, takže se nabízí otázka čeho se podařilo dosáhnout této vládě?

(Ale v proporčním systému se vždycky snaží opoziční strany vytvořit ke svému prospěchu novou vládu, to přece nic nevypovídá o úspěšnosti či neúspěšnosti vlády, která je u moci...?)

Osoba z publika: Jednak preference, svědčící o úspěšnosti vlády sociální demokracie mluví za své. Ona totiž dokázala, že nedokáže vládnout, že nebyla naprosto připravená jak po stránce ideologické, tak po stránce vybavení odborníky. Nebyla naprosto připravená, nebyla schopná převzít vedení tohoto státu a teď se zuby nehty pokouší udržet se ve svých postech, podporovaná, bohužel podporovaná ODS. Současná situace svědčí pouze o tom nebo vývoj současné situace na politické scéně svědčí pouze o tom, že strany parlamentní nejsou ochotny převzít zodpovědnost a podílet se nějakým konstruktivním způsobem na vyřešení této krizové situace.

(Tohle mimochodem absolutně není pravda. Nynější vláda ČSSD, zejména po hospodářské stránce, je vybavena většími odborníky než předchozí vláda koalice ODS. Kdo si myslíte, že byl horší - Mertlík nebo Dlouhý? - Pozoruhodné je, jak nekriticky, bez rozmyslu lidé opakují zaujaté žvásty českých novin. )

Osoba z publika: Já si myslím, že ačkoliv jsem rozhodně odpůrce současné vlády, že se znemožnila ne až tak svojí prací jako spíš chováním a výroky některých jednotlivců, kterých zdaleka není mnoho a myslím, si, že někteří ministři jakožto budu namátkou jmenovat pan Motejl, pan Vetchý, případně pan Kužvart udělali práci, která je, aspoň co jsem viděl různé ty průzkumy, tak zpochybňované, tak je hodnocena spíš kladně, ale myslím, že ta vláda se znemožnila především svým chováním a svými výroky a to bohužel zejména zavinil její předseda, což samozřejmě vrhá velice špatné světlo na celou tu vládu.

Osoba z publika: Já si myslím, že pan Klaus i tím jak nyní odstartoval před několika málo týdny znovu jednání o vytvoření případné jiné vlády, myslím, že dokázal, že ačkoliv to velice mnoho z nás nerado vidí, tak stále je ještě nejvýraznější postavou naší politické scény a znovu kupříkladu když dnes vidíme tu aktivitu, aktivitu čtyřkoalice, která se, která rozesílá petici po Poslanecké sněmovně ve snaze vyslovit vládě nedůvěru, tak myslím, že je to jenom krásná a pozdní odezva na ten krok Václava Klaus, který zase prokázal tuto svojí politickou brilanci a byl zase první a zase vypadá jako ten, který jde zachránit současný český stát a jako ten, který se snaží něco rozhýbat.

Moderátorka Lucie Vopálenská: Jaká je podle vás úroveň české, politické kultury?

Osoba z publika: Já si myslím, že je hodně špatná, že to dokládají třeba poslední aféry ČSSD, kdy prostě nikdo v podstatě je zásadně neodsoudil, ani ODS. Pan Zahradil si radši kopnul do pana Zieleniece, než aby zásadně odsoudil aféru, kterou vyprovokoval premiér Zeman o zámku Štiřín a myslím si, že nikdo si za to nedokáže říct ano, to byla moje chyba, já kvůli tomu odstupuji, to tady v této zemi vůbec nefunguje.

(Jak to vlastně bylo s aférou o zámku Štiřín, nikdo neví a nikdo se to asi přesně nedoví. Zástupný problém, který zastírá nedostatečnost české státní správy, na niž se ovšem nikdo systematičtěji neptá.)